Článek
Proč tak ráda utíkáte ze středu Evropy?
Vyrostla jsem v malé vesnici Osek, která má z jedné strany les a z druhé Polabskou rovinu. Musela jsem jet hodně daleko, abych ve světě našla podobný obraz: les - tajgu a rovinu - tundru. Tohle mi došlo, když jsem přemýšlela, proč je mi sibiřská krajina tak blízká. Můj dědeček byl navíc vypravěčem pohádek, a tak snad všude, kam přijedu, hledám právě tento způsob předávání moudrosti.
Prostřednictví příběhů a vyprávění sibiřských kočovníků mohu nahlížet do jejich osudů a díky jejich výpovědi poznávat, jak se oni dívají na moje myšlení. Zjišťuju, kdo z jejich pohledu vlastně jsem. Cesty na Sibiř mi dávají návod, podle kterého můžu žít: uvědomuji si, kolik důležitých věcí v mém životě chybí.
Co nejvíc?
Asi zažívání pospolitosti. Postrádám pocit, že někam patřím. Chybí mi vědomí sounáležitosti. Společnosti, které si "civilizovaný" svět vytvořil, jsou v mnoha ohledech "nelidské". Lidi mají k sobě daleko, přestože jsou koncentrováni na jednom místě.
A jak je tomu na Sibiři?
Vnímání druhého člověka, s jakým jsem se setkala mezi Evenky, bylo v lecčems opravdovější. Podstatnou roli sehrává jejich hluboké uvědomování si smrti a konečnosti života. Moderní člověk smrt ignoruje do poslední chvíle, a proto je slabší a labilnější. Vědomí vlastní konečnosti totiž posiluje. Ve srovnání s tím lidé, kteří žijí uprostřed přírody a v souladu s ní, se setkávají s umíráním a smrtí každodenně, vnímají život v každém nadechnutí a váží si jej. Když pak zabíjejí, tak jen kvůli přežití, přičemž se chovají k životu druhého se stejnou úctou jako ke svému.
Zabíjení má jako určitý druh agrese v životě své místo. Ale tím, že zabíjím z nutnosti, vidím konkrétně svou spotřebu a nikdy o život nepřipravím větší množství zvířat, než je nezbytně nutné. Vždycky mě fascinovalo, když lovci vyrazili na lov a sledovali, zda střílejí samici, samce, mládě... Když měli masa akorát, řekli, že to stačí, přestože mohli ulovit víc.
Kolikrát jste byla na Sibiři?
Celkem sedmkrát a většinou vždycky na čtyři měsíce. Každá cesta byla o něčem jiném. Každá zrcadlila mou míru schopnosti poznávat lidi a krajinu. Zároveň jsem si začala uvědomovat, že díky lidem, které jsem při jednotlivých pobytech poznala, začínám pociťovat jakési "narušení" ve smyslu narušení vlastního kulturního vnímání. A to mě snad ke kočovníkům přiblížilo. Stejně tak nejspíš působily na kočovníky i moje návštěvy.
Jestliže se řekne šaman, mají lidé pocit nadpřirozena. Co znamená pro vás?
Šaman představuje znalce zvyklostí, tradice. To slovo pochází z tunguzštiny, jedná se o nositele kultury. Šaman například vykonává obřady, které slouží k posilování soudržnosti rodu, takže to nejsou aktivity jen léčitelského charakteru. Udržuje plodnost lidského rodu i sobích stád. Zajišťuje úspěšnost lovu. Stará se o veškerou prosperitu. Pro mě je šamanem člověk, který je výborný vypravěč, dovedně manipuluje s lidmi a umí číst v lidských osudech a v tajze jako v knížce.
Mění se v současnosti funkce šamana?
Soustřeďuje se především na léčbu. Pro šamana je na rozdíl od čaroděje typické, že nemoc vysává a ničí ji ve svém těle. Zájem o šamanství je jedním z rysů formujícího se národního obrození na Sibiři. Dnes se ovšem šamanství stalo také komerční záležitostí a může být předmětem výdělku.
Potkala jste opravdového šamana?
Ano - v roce 1991 v západní části Burjatska. Vynikal prostotou a velmi nenápadným chováním. Kdybych o něm ze spolehlivého zdroje nevěděla, že je šaman, nikdy by mě to nenapadlo. Pocházel z dávné šamanské linie a znal jména svých předchůdců až do devátého pokolení.
Když jsem pátrala po šamanovi v oblasti řeky Podkamenné Tunguzky, seznámila jsem se s několika lidmi, o nichž se říkalo, že mají nadpřirozené schopnosti. Ti lidé mi to pak sami vyvrátili. Dřívější šamani odešli s příchodem socialistického režimu. Skončili ve vězeních nebo přestali šamanskou roli veřejně vykonávat. Na základě vyprávění kočovníků jsem se však pokusila rekonstruovat život jednoho tunguzského šamana, kterému přezdívali "dědeček Oge". Zde jsem nalezla určité paralely s Castanedovým donem Juanem - byl to šprýmař a vynikající vypravěč.
Úterní Právo přinese celý rozhovor včetně autorčiných problémů se životem v jiném prostředí a odlišné kultuře, kde dostávala i nabídky k sňatku. Doplněn je recenzí knihy.