Článek
Snímek Miele je váš ce lovečerní debut. Konzultovala jste ho s některými zkušenějšími režiséry?
Když jsme stříhali, ukázala jsem ho Bernardovi Bertoluccimu, Paolovi Sorrentinovi nebo Matteovi Garronemu. A jednu nebo dvě věci jsem si od nich vzala a ve finální verzi je použila. Jenže oni jsou blázni, každý film by chtěli předělat k obrazu svému. Třeba Sorrentino mi poradil, že by hrdinka neměla chodit plavat, ale chytat ryby. Že prý je to mnohem zajímavější. Možná měl pravdu, ale už by to nebyl můj film.
Proč jste vlastně do hlavní role dívky, která pomáhá nevyléčitelně nemocným zemřít, neobsadila sama sebe?
Byla to role přímo pro mě! A já ji přesto dala někomu jinému. Už mi holt není třicet. Říkala jsem si, že ta dívka musí být mladá, mladší než já. Navíc by mě nebavilo vidět se na plátně. Koukám se na sebe každý den v zrcadle, to stačí. Je to něco jiného, než když mě natáčí někdo jiný. Ten na mě snad může objevit ještě něco zajímavého.
A není to tak, že bych se rozhodla pro režii, abych mohla jako herečka vést jiné herce. Ano, je to důležitá část té práce, ale já byla odjakživa fascinovaná filmem jako formou, jeho povrchem, obrazem. Byla to tahle vášeň, co mě dovedlo až k režii.
Je pro vás hlavním tématem snímku opravdu eutanazie?
Musí mít film hlavní téma? Chtěla jsem vyprávět intimní příběh, zblízka pozorovat někoho, kdo s eutanazií přichází do styku. Neměla jsem v plánu si zachovat odstup, vynášet soud, chtěla jsem být blízko i za cenu toho, že mi něco z celku unikne. Jen tak jsem se mohla dotknout skryté podstaty celého problému.
Vy jste zastánkyní eutanazie, že?
Ano, myslím si, že člověk má právo rozhodovat o svém životě, o svém těle a o své smrti.
Jasmine Trinca ve filmu Miele (režie: Valeria Golino, 2013)
Jde o kontroverzní téma i mezi obyčejnými Italy?
Normální lidé si dnes kladou nové a nové otázky a instituce na ně pochopitelně nejsou připravené odpovídat. Zatímco běžní Italové zvládají diskutovat otevřeně skoro o čemkoli, včetně právě eutanazie, církev nebo vláda takhle otevřené nejsou. I proto bylo obtížné na film sehnat peníze. Přátelé mi radili, abych s ním počkala, že může být můj první, ale taky poslední. Vidíte, a teď to vypadá, že by časem mohl vzniknout i druhý.
O čem bude?
Ještě nevím. Musím objevit téma, které mi bude stát za další tři roky života. Jako herečka jsem občas nemohla pochopit, proč jsou na mě režiséři tak hrozně protivní. Teď už to chápu: Je to strašná práce! A můžete si stokrát říkat, že jde jenom o film, jenže večer po natáčení se zdá být váš snímek tím jediným, na čem na světě záleží, a vy máte hlavu v dlaních.
Hodně fanoušků si vás pamatuje z hollywoodské produkce typu Žhavé výstřely. Není vám to trochu líto?
Určitě ne! Filmy nestárnou – pokud jsou dobré. A jestli se někomu líbí mé hollywoodské snímky, jestli dodnes podněcují představivost a jsou živé, je to pro mě pocta. Navíc zrovna natáčení Žhavých výstřelů byla hezká zkušenost, měla jsem dojem, že jsem se zalíbila režisérovi, což je pro herečku vždycky příjemné.
Je stále neobvyklé, když herečka z neanglicky mluvící země prorazí v Hollywoodu. Bylo těžké se v něm uchytit?
První tři čtyři filmy mi šly úplně samy. Jen pak je složité udržet určitou kvalitativní laťku, nezadat si s vlastním vkusem. Natočila jsem sedmnáct amerických filmů a ne všechny se mi už tehdy zamlouvaly. Na některé nabídky jsem kývla jen proto, že to zrovna mohlo pomoct mé kariéře, nebo proto, že jsem potřebovala peníze, abych si udržela jistou životní úroveň. Abyste mohli mít v Hollywoodu dům s bazénem, musíte pořád pracovat. Ale pak jsem si řekla dost a vrátila se do Evropy.
Co si myslíte o současné hollywoodské produkci?
Deset patnáct režisérů tam stále natáčí skvělé a silné snímky. Ale vzniká také spousta filmů, které už ani za filmy nepovažuju. Rovněž nezávislá produkce není tak zajímavá jako kdysi. Dřív bylo všechno lepší. To mi ale říkali i v osmdesátých letech, v době, kdy jsem se do Los Angeles stěhovala – zrovna končila éra tzv. Nového Hollywoodu. Vždycky když někam přijedete, tak se dozvíte, že jste měli dorazit dřív. Nicméně v poslední době mě mnohem víc zajímá evropská kinematografie. I přes chaos, co tu vládne, máme řadu výborných filmařů.
