Marek Adamczyk: Můj zubař chodíval s krvavou zástěrou. Cukrkandl ukazuje, že zubařina už není horor

S Terkou je vždycky skvělé točit. Já jsem se s ní poprvé před kamerou potkal před šesti lety, když jsme spolu točili Dabing Street, což je úplně jiný žánr než pohádka, ale už tenkrát to byla velká sranda.

A je také zajímavé, že jsme v tu dobu ještě ani jeden neměli děti. Já jsem tam hrál kluka, který využívá dabingové studio k tomu, aby sbalil ženské, a Terka tam hraje taky divoženku.

Teď jsme se po těch letech zase potkali a oba dva jsme se už posunuli k rodinnějšímu životu. Ono se o Cukrkandlu mluví jako o pohádce, ale my se tomu trošku vyhýbáme. Není to úplně pohádka, je to spíš rodinný dobrodružný film.

Určitě mám radši sladkosti než zubaře. Můj vztah k zubaři? Já mám pocit, že od doby, co jsem chodil na základku, se zubařina strašně vyvinula.

Dneska k zubaři chodím rád a chodím si tam odpočinout, protože to už nebolí, ale když jsem byl dítě, tak to bylo mnohem horší. My jsme měli školního zubaře a nevím, jestli to pořád funguje, ale protože jsme byli velká základka, tak jsme tam měli zubařskou ordinaci. K němu naháněli jednu třídu za druhou a on tam vrtal až do omdlení a potom chodil na obědy a měl zakrvácenou zástěru, protože neměl čas se ani převlíknout, protože musel trhat a vrhat. To bylo trošku děsivé. O tom je ta pohádka taky, že zubařina se dá dělat humánněji.

Já pohádky rád mám. Blíž jsou mi žánry typu Cukrkandlu, kdy to není úplně pohádka a je to spíš dobrodružný příběh pro děti od sedmi let. Vysloveně tam nejsou princezny, králové a draci, ale je to trošku odrostlejší.

Pohádky zatím moc nečtu, spíš si vymýšlím vždycky, co mě napadne, a začnu vyprávět. Takže většinou se to týká nějakých věcí, co zrovna vidím okolo sebe. Jsou to pohádky o polštářích, dudlících a dupačkách. Ale už jsem jich vyprávěl docela dost.

Co ho bavilo na Cukrkandlu nejvíce? Těší se, až ho uvidí jeho syn ve filmu? Celý rozhovor si pusťte v úvodu článku.