Článek
Vzpomenete si ve své kariéře na moment, kdy jste začal přemýšlet o tom, že už není čas hrát v klubech, nýbrž ve sportovních halách?
Upřímně ani ne. Začínal jsem v malých klubech a roky jen hrál a hrál. A jednoho dne se to najednou stalo. Ale mám rád ten pocit, když kvůli mému koncertu překryjí hokejový led, který ve sportovních halách bývá.
Roky jsem strávil přesvědčováním svého okolí a nahrávacích společností. Dlouho mi nikdo nevěnoval pozornost, až jsem se rozhodl vydávat si hudbu sám. Když jsem pak začal mít první úspěch a písničky, které by se daly nazvat hity, bylo to pro mě jako Vánoce, Velikonoce a narozeniny dohromady.
Dodnes se mi zdá trochu neuvěřitelné, že jsem to nakonec prolomil a udělal si z toho, co mám rád, tedy nahrávání písniček a roztancovávání lidí, svou práci.
Je pro vás velké množství diváků čistě radost, nebo jste z nich někdy nervózní?
Občas člověk vyjde na pódium a cítí příliš intenzivně odpovědnost za to, jak se ti lidé budou příští dvě hodiny bavit. Z toho nervózní jsem, ale pomáhá mi dlouholetá zkušenost s tím, že se nakonec vždy všichni dobře baví. Jakmile se podaří navázat spojení mezi pódiem a publikem, je všechno v pořádku a už si koncert jen užívám.
Stává se i dnes, že se to spojení navázat nepodaří?
Bože, naštěstí ne. Jasně že ne všechny koncerty se vydaří stejně, ale mám velké štěstí na skvělé publikum. Lidé většinou na náš koncert přicházejí tančit a to se také děje. Vlastně si nepamatuji, kdy jsem se naposledy setkal s nehybným a otráveným publikem.
Letos jste vydal album Moonlight Love Affair. Čím je pro vás důležité?
Skladby na něj jsem začal psát během lockdownu a zprvu bylo trochu temné a melancholické. Navázal jsem při tom na trilogii Voodoo Sonic, kterou jsem vydal do začátku pandemie.
Pandemie mi ale nabourala veškeré plány. Byl jsem z toho špatný a jako jedinou cestu jsem viděl to, že se pustím do další aktivity a nového alba. Po Voodoo Sonic, do kterého jsem investoval hodně energie, jsem ale neměl ponětí, kterým směrem se vydat.
Chvíli mi trvalo, než jsem si srovnal v hlavě, že tahle éra je uzavřená. Když jsem si to připustil, ulevilo se mi a vrátila se mi radost. Uvolnil jsem se a dovolil si zkoušet nové věci. Vůbec jsem se nestaral o to, jestli nová hudba zní jako Parov Stelar, a hrál jsem si s mnoha styly. Filozofií pro nové album byla naprostá svoboda.
Jaký moment na desce je pro vás největším experimentem?
Nejspíš skladba Better Believe s Manim Hoffmanem. Je popovější a trochu funky, ale přesto myslím, že v ní je můj rukopis. Mani žije stejně jako já na Mallorce, je to můj kamarád, který umí nazpívat parádní hity.
Mezi hosty je i skupina Russian Gentlemen Club, která hostuje v písni AKH Odessa. Povězte o tom něco víc…
S Russian Gentlemen Club je to zvláštní příběh. Napsal jsem tu píseň v roce 2020. Po mém DJ setu na Ukrajině za mnou přišel kluk z Rakouska, že má kapelu Russian Gentlemen Club. Dal mi nahrávku téměř tradiční ukrajinské písně, se kterou jsem si trochu pohrál a již jsem využil jako sampl v jiné skladbě. Stihl jsem ji před covidem hrát na Ukrajině i v Moskvě. Všude měla skvělou odezvu.
Zdála se mi jako skvělá ukázka toho, jak hudba propojuje lidi po celém světě. Že bude na desce, jsme se rozhodli měsíce předtím, než začala válka. Pak jsme se rozhodli ji tam navzdory událostem nechat, i když jsme věděli, že kvůli názvu kapely to nevzbudí jen vřelé reakce. Jenže polovina hudebníků v té kapele je z Ukrajiny a Moldavska. Kapela později pořádala koncertní benefice pro Ukrajinu…
Mé srdce kvůli té strašné, Rusy rozpoutané válce krvácí. Nikdy si asi nebudu úplně jistý, jestli byl špatný, nebo správný čas tuhle písničku vydat. Moji fanoušci na to mají rozdílné pohledy a já chápu, že to někdo bez znalosti kontextu mohl vnímat jako necitlivé. Mně se ale v tom momentě zdálo, že to tak má být. Proto vyšla i jako singl.