Článek
Svatý Václav určitě nevedl mnišský život zasvěcený jen bohu, jak líčí legendy, i když nejméně jeden kostel založil. Těžko by sám pěstoval obilí a vinnou révou pro svaté přijímání. V bouřlivých dobách na začátku 10. století, kdy se na francké straně přesouvala moc z Bavor do Saska a Jindřich Ptáčník se snažil upevnit svou moc a bojoval s pohanskými slovanskými kmeny, měl kníže úplně jiné starosti. A pokud kupoval otroky, jak se zmiňuje v legendách, tak určitě ne proto, aby jim dal svobodu.
Václav však také nebyl panovníkem, jenž jako první „správně“ pochopil, že se Čechům bude nejlépe dařit pod Němci, jak tvrdili nacisté za protektorátu. Václav se skutečně domluvil, že bude Jindřichovi Ptáčníkovi, jehož vojska už stála v roce 929 před Prahou, odvádět pravidelný poplatek, oněch často zmiňovaných, ale nepotvrzených 120 volů a 500 hřiven stříbra. Češi však už dříve platili nepravidelnou daň za mír do Bavorska a nově se tato daň odváděla do Saska a stala se pravidelnou.
Výbojný Jindřich Ptáčník ovšem současně bral Václava jako partnera, neboť mu po uzavření dohody věnoval vzácnou relikvii, paži svatého Víta. Václav pak nechal postavit v areálu dnešního Pražského hradu rotundu svatého Víta.
Legendy se v případě svatého Václava tvořily podle potřeb snadno, protože o jeho životě je toho známo velmi málo. Potomek knížete Vratislava a Drahomíry se zřejmě narodil v roce 907. Když Vratislav v roce 921 zemřel, nebyl ještě dospělý, dál zůstával v péči babičky Ludmily, a vládla Drahomíra, která v témže roce nechala Ludmilu zavraždit. Nejpozději v roce 925 ale už Václav stál v čele knížectví. Spory mezi Přemyslovci mohly mít náboženskou příčinu, i když není jasné, zda byla Drahomíra skutečně zarytou pohankou, jak se tvrdí v některých legendách, aby se vyzdvihla Václavova víra.
Václav byl zavražděn ve Staré Boleslavi, buď v roce 929, nebo spíš až v roce 935, což ovšem naznačuje, že nemuselo jít o okamžitou nespokojenost s Václavovým podřízením se Jindřichu Ptáčníkovi, který vyvracel knížectví severnějších pohanských Slovanů. Mohlo jít o pokračování dlouhodobých sporů. Na druhou stranu ale Boleslav v roce 935 odmítl římskému císaři Otovi platit po Jindřichově smrti tribut a vedl čtrnáct let dlouhou saskou válku.
Nejasné události z dob svatého Václava ukazují, jak dobré je nepřijímat automaticky každé tradované tvrzení jako platné. Češi rozhodně nemají holubičí povahu a Václav rozhodně nežil jako asketický mnich, kníže musel být především vojevůdce. Podobně kritický přístup je potřeba uplatňovat i u mnohých jiných tvrzení, a nejen těch z dávné historie, ale i těch spojených s válkou na Ukrajině, která nyní zaplevelují veřejný prostor. Rusko nedotlačily k zahájení speciální vojenské operace, jak v Kremlu označují válku proti Ukrajině, kterou loni zahájil, kroky Západu a rozšiřování NATO. Tvrzení, že se Rusko vždy jen bránilo, patří do stejné říše pohádek. Nejen carské Rusko, ale i SSSR byla impéria, která se neustále rozšiřovala na úkor svých sousedů, a současná Ruská federace v tom pokračuje.
Stejně nepodložené je tvrzení, že jadernou mocnost nelze ve válce porazit. Potkalo to Američany ve Vietnamu, Sověty v Afghánistánu a Číňany ve Vietnamu. Obě poslední dvě války přitom probíhaly v sousedství jaderných mocností a ty byly poraženy navzdory svým atomovým zbraním. Ne že by se podobná nepodložená nebo překroucená tvrzení neobjevovala u všech národů, typickým případem je adorace banderovců, ke všem je třeba přistupovat kriticky, nepopírat historii. Momentálně je však hlavním problémem ruská agrese.