Článek
Nebylo to jako v nacistickém Německu v roce 1945, že smrt Hitlera vedla po pár dnech ke konci nacismu, ani jako ve Venezuele, kde zadržení a odvlečení prezidenta Nicoláse Madura dovedlo zbylé špičky režimu k tomu, aby začaly spolupracovat, nebo spíš poslouchat Washington.
Každá paralela přirozeně kulhá, Teherán není obsazen cizími vojsky. Až na pár desítek příslušníků speciálních sil na jeho území, nejsou zahraniční vojáci. I mnohé iránské špičky se přitom obohacují jako divé, nepotisticky zařizují výnosná místa pro své příbuzné a dopřávají sobě a svým dětem maximum možného luxusu, byť se íránská ekonomika hroutí. Za posledními protesty krvavě potlačenými za pomoci automatických zbraní stáli tzv. bazaristé, tedy významní obchodníci zajišťující de facto fungování země.
Zdálo by se, že pod údery by měla prázdná slupka režimu prasknout, což je však náš západní pohled. Trumpův transakční pohled přežití za loajalitu k USA nefunguje, i když Venezuela ukázala, že podřízení se stačí, aby mohl režim v nějaké osekané podobě dál existovat. Teherán však dál bojuje a rozšiřuje své údery na další země.
Musíme si uvědomit, že Íránská islámská republika je teokracie. Náboženské vedení vyznává velmi militantní verzi šíitského islámu. Írán nyní nebojuje „jen“ s USA a Izraelem a nesází pouze na vlastenectví, ale bojuje s velkým a malým satanem.
Není to tedy jen tak obyčejná válka, ale ideologicko-náboženská, kterou je nutno chápat i v barvité šíitské apokalyptické eschatologii. Blíží se konec světa, což dokumentuje postupný všeobecný úpadek zejména mravů a víry. Za této situace se objeví skrytý dvanáctý imám Mahdí a postaví se do čela šiků a bojuje proti upadajícímu řádu, kdy zemi ovládnou národy Goga a Magoga. Následuje řada ohromných bitev s Dadždžálem, což je jakási obdoba Antikrista, a se Zvířetem.
Není to jako v posledním roce vlády nacistů, kdy chtěl Hitler strhnout národ do záhuby, protože se ukázal slabý. Tady jde o závěrečné boje dobra se zlem, kdy se mučedníci dočkají odměny v posmrtném životě.
Eschatologické vlivy umocňuje fakt, že ajatolláh Chameneí se stal mučedníkem, když byl zabit hned při jednom z prvních úderů v Teheránu. Mučednická smrt dává obecně zapomenout na vše, co se odehrálo předtím zvláště když ho zabily zbraně ovládané malým Satanem. Boj se tak vede za pocitu nastávajícího konce světa.
Pokud to vše někomu připadá jak z brakové fantasy, tak je třeba mít na paměti, že ajatolláhové vládnou zemi 47 let, většina obyvatel tak nezažila jiný režim a byla formována jeho ideologií. Odlišné názory se tvrdě potlačovaly a jejich nositelé se často popravovali. To vše snižuje šanci na vznik zcela odlišného režimu.
Mnozí představitelé revolučních gard také bojují sami za sebe, protože je jim jasné, že v případě pádu teokracie a jejích opor by se mohli stát oběťmi hněvu vlastního lidu.
Boj také ukazuje, že vedení se připravilo i na případ, že by byli zabiti nejvyšší vůdci a velitelé, protože vidělo, že takto Izrael postupoval v boji proti Hamásu a Hizballáhu. Vytvořilo zřejmě paralelní struktury. Chameneímu bylo navíc 86 let. Jistě počítal, že jeho pozemské dny jsou sečteny a pod tlakem zvenčí připravoval varianty předání moci.
