Hlavní obsah

Tobruk hájily i československé pouštní krysy

21. 10. 2021, 9:45

Obklíčený Tobruk se stal dalším symbolem odhodlanosti Britů, kteří se pod vedením Winstona Churchilla odmítli vzdát nacistické třetí říši. Navzdory tlaku Rommelova Afrikakorpsu se jeho obránci drželi. Australané, pověstné pouštní krysy, kteří byli v obklíčení od 10. dubna 1941, však už byli na počátku podzimu vyčerpaní a museli být vystřídáni.

Foto: Novinky.cz s Profimedia.cz

Jiný hrníček: Tobruk

Článek

Jednou z jednotek, která je nahradila, byl i Československý pěší prapor 11 - Východní, jemuž velel podplukovník Karel Klapálek. Mezi vojáky, kteří dorazili 21. října, byl pozdější letec Pavel Vranský, který v roce 2015 vzpomínal na své nasazení v rozhovoru pro Novinky, jeho část věnovaná bojům v severní Africe je publikována vůbec poprvé.

Už cesta 637 československých vojáků na torpédoborcích HMS Hasty a HMS Napier byla těžká. „Moře bylo velmi rozbouřené, už na snídani nás byla jen část, u oběda, kam jsme byli pozváni, bylo opravdu jen pár lidí. Na palubě jsme byli hned mokří, torpédoborec je poměrně nízká loď, vlny se valily přes nás. Všechno bylo mokré,“ řekl Vranský.

Piloti 311. perutě RAF chtěli letět na pomoc Pražskému povstání. Nedovolili jim to

Domácí

Rozbouřené moře představovalo pro žaludky suchozemců těžkou zkoušku, nikoli však jedinou. Němci a Italové se snažili za každou cenu zabránit dopravě zásob a posil do obklíčeného přístavu. „Cesta lodí z Alexandrie, kde byla hlavní britská základna ve východním Středomoří, do Tobruku probíhala v první fázi i ve dnech, kdy se konvoje stávaly terči útoků německého a italského letectva,“ řekl Tomáš Staněk z Vojenského historického ústavu.

Foto: Národní archiv

I konvoj, který vyrazil z Alexandrie 21. října 1941 a ve kterém dále pluly torpédoborec HMS Decoy, protiponorkový trawler Wolborough a parník Gebil Kebir, se stal terčem útoku, jak vzpomínal Vranský: „Po cestě jsme zažili jak nálet na náš konvoj, který sestával z pěti nebo šesti lodí kromě těch dvou torpédoborců, tak torpedování ponorkou. Zřejmě italskou. Jedna loď to dostala, naštěstí obě ty naše lodě v tomto případě prošly.“ Zasažen byl parník, který musel být odvlečen trawlerem do přístavu. Doprovázely ho dva rychlé čluny.

Do přístavu dorazil konvoj kolem půlnoci. Z lodí se vystupovalo ještě za tmy. „Šli jsme dolů v polotmě a naproti nám už nastupovali na stejném můstku Australané. Pamatuji si, jak nám klepali na záda ‚to good luck, good luck’ a to bylo všechno,“ vypověděl Vranský.

Z Tobruku bylo mezi 12. a 25. říjnem v rámci operace Cultivate evakuováno 7234 převážně australských vojáků a 727 zraněných. „Australská divize měla původní úkol udržet Tobruk tři týdny, udržela ho víc než tři měsíce,“ zdůraznil Tomáš Staněk. Bylo to velmi důležité, pokud by Tobruk padl, Afrikakorps by měl pro útok na Egypt k dispozici vojáky, kteří ho obléhali, a hlavně by přes něj mohly proudit posily i zásoby pro jednotky Osy.

„Australané, kteří dokázali udržet Tobruk, byli na podzim 1941 bojem již vyčerpáni. Britské velení v Egyptě navíc připravovalo ofenzívu, která měla zahnat německo-italské jednotky od hranic Egypta a vyprostit obklíčený Tobruk. V této souvislosti došlo k vystřídání Australanů,“ vysvětlil Staněk okolnosti výměny vojáků.

Foto: VHU

Vystřídalo je 7137 mužů, mezi nimiž bylo přes deset procent Čechoslováků, kteří spadali pod polské velení. „Zařazení československého praporu do polské brigády bylo z hlediska Britů pragmatickým tahem, protože předpokládali, že Češi a Poláci se budou v bojových podmínkách lépe dorozumívat,“ uvedl Staněk a dodal i druhý důvod: „Navíc v té době probíhala jednání o československo-polské poválečné spolupráci, která měla vyústit v konfederační státní útvar.“

K rozhodnutí vyslat Čechoslováky do přístavu přispěla návštěva nového velitele spojeneckých vojsk generála Clauda Auchinlecka u československého praporu v syrském Allepu. Tehdy se Klapálka zeptal, jestli chce prapor přesunout ke strážní službě. „Řekl jsem bez rozmýšlení: Na Kypru se přece nebojuje, co bychom tam dělali?“ napsal ve své vzpomínkové knize Ozvěny bojů.

Vojáci na palubách obou torpédoborců však nebyli prvními Čechoslováky, kteří se dostali do obklíčeného přístavu. Ubytovací oddíl tvořený 29 muži vedenými podplukovníkem Karlem Střelkou dorazil do Tobruku v předstihu už 12. října 1941 na palubě torpédoborce HMS Hero. Ten měl za úkol připravit vše pro jádro praporu. Hned jak dorazilo do přístavu, mohli českoslovenští vojáci vidět, jak tvrdému tlaku Tobruk čelí. „Když jsme se dostali do přístavu, bylo to strašidelné, kolem nás v přítmí z vody koukaly jenom stožáry a někde tam byl i komín. To všechno byly potopené lodi,“ řekl Vranský.

Foto: Václav Toman, Novinky

Pavel Vranský při rozhovoru v roce 2015

„Přišli jsme na prostranství před přístavem. Tam pro nás holky připravily čaj v polních kuchyních. Každý měl svou misku, tak jsem jim ji taky dal, chtěl jsem napít. A když jsem se napil, tak jsem to okamžitě vyplivnul, jelikož ten čaj byl slaný. Na to jsme nebyli zvyklí. Ale postupně jsme si na tu slanou vodu nebo slaný čaj tak zvykli, že když jsem se dostal do zázemí a byli jsme zas v Palestině, kde byla normální sladká voda k dostání, tak jsem si dlouho čaj solil,“ popsal dění po vylodění veterán.

Pevnůstky okolo Tobruku

Z přístavu se prapor přesunul na frontu. „Přišli jsme do první linie, která byla z velké části vytvořena z betonových bunkrů. Ty betonové bunkry postavili ještě Italové jako obranu tohoto důležitého přístavu zřejmě proti beduínským nájezdům. A já jsem byl se svým družstvem, šest nás bylo, v postavení S25. Tam náš prapor dostal k hájení jedenapůlkilometrový úsek. Většinou jsme byli v bunkrech, bylo to kousek od silnice mezi Tobrukem a Dernou. U té byl hlavní velký bunkr, kde byla celá četa, asi 15 nebo dvacet lidí, kterým velel poručík Arnošt Klein, to bylo vedle té silnice,“ popsal situaci Vranský.

Foto: VHU

Českoslovenští vojáci se stejně jako všichni ostatní obránci Tobruku museli naučit žít pod zemí. Na snímku polní obydlí velitele praporu, pplk. Klapálka.

Čechoslováci hájili šest kilometrů dlouhý úsek na západě u silnice z Tobruku do Derny tvořený pevnůstkami S15 až S31, největší byla S19, přezdívaná Honza. Působili pod velením polské Samostatné brigády karpatských střelců. Ta měla za úkol držet celou západní část fronty. Úsek napravo k moři hájil australský prapor, který vystřídali karpatští huláni, úsek nalevo polský 3. prapor. Všichni čelili italským vojákům z 27. pěší divize Brescia, Poláci ale taky Němcům. Hlavním opěrným bodem Italů byla kóta 69 u silnice.

„Byla tam dost členitá kamenitá poušť, která byla rozrytá vádí. To jsou strže, které sahaly až deset patnáct metrů do hloubky a byly vymleté vodou. Druhý den jsme se dozvěděli, že nepřátelské postavení proti nám je vybudované 300 metrů od hrany vádí z druhé strany. Z naší strany byl svah od skály do vádí příkrý. Na druhé straně to bylo pozvolnější. Vymleté vádí bylo široké tak deset patnáct dvacet metrů,“ popsal místo působení Vranský.

Foto: VHU

Starý fíkovník, jediný strom v pásmu čs. praporu v Tobruku na podzim 1941. V podzemí pod ním byla praporní ošetřovna.

Přiblížil i podobu pevnůstky S25, ve které byl nasazen: „Bunkr byl vybudovaný ve skále. Do bunkru se lezlo z vrcholu skály. Vypadalo to jako studna, byly tam železné zabetonované háky, tak po těch hácích jsme lezli asi do osmi metrů hloubky dolů a prostor zřejmě tvořily betonové skruže nad sebou. Dole byla vybetonovaná místnůstka, která byla asi 2,5 x 2 metry. Tam nás šest spalo, spali jsme na betonu. Ze začátku jsme měli jen jednu deku a my jsme nevěděli, jestli si to máme dávat nad sebe nebo pod sebe, jelikož tam bylo v noci až nula stupňů, zatímco ve dne to stoupalo do 30 až 35 stupňů. Potom jsme dostali druhé deky.“

„Prostor měl na jedné straně střílny. A ve střílnách jsme měli kulomety, další lehké byly venku na takové plošince, která byla chráněná jen pytli. Tam byla neustále stráž ve dne noci. Dole ve strži byl ostnatý drát ve dvou nebo třech řadách, na který jsme věšeli i sami - a někdy už to věšely jednotky před námi - plechovky, aby to cinkalo, kdyby tam někdo chtěl projít. A odtamtud se chodilo na hlídky k nepříteli,“ dodal ke stavu a činnosti Vranský. „Já jsem byl jen na málo hlídkách, protože jsem byl nejmladší. Přímý velitel družstva desátník (Gustav) Nezhyba mi řekl: Víš co, ty budeš dělat spojku. Ani moc jsem nevěděl, co to znamená, ve válce jsem ještě nebyl, tak jsem řekl dobře, budu dělat spojku. Dostal jsem za úkol spojovat čtyři postavení, která patřila naší rotě a současně udržovat spojení s velitelstvím. Na konci toho kolmého vádí ve vzdálenosti asi 300 metrů byl vodou vymletý kus, kde byla jeskyně a v té jeskyni náš velitel naší roty, tehdy měl krycí jméno Borský (vlastním jménem Jan Bernas - pozn. aš).“

Těžká práce spojky

Právě tam musel chodit, protože telefonické spojení se nedařilo udržovat. Kabely, které musely být vedeny po povrchu, buď poničila zvěř, nebo silné deště, popřípadě nepřátelská palba. „Prakticky muselo být spojení ústní,“ řekl Vranský.

„Poprvé mě tam vedl můj desátník, bylo to v noci. Prý tam vedla vyšlapaná stezka, ale v noci jsem nic neviděl, svítit jsme si nemohli, lezli jsme potmě. Naučil mě, jak se musím pohybovat po čtyřech. Vyhmatali jsme místo, kde není mina, a dali jsme tam koleno. Museli jsme se tak pohybovat, jelikož celý ten prostor byl zaminovaný, jak ten náš, tak vádí i kus nad vádí k nám. Kdo a kdy tam ty miny dával, nikdo nevěděl,“ popsal Vranský riziko a vysvětlil, jak těžký byl pohyb: „Ale muselo to být naprosto v tichu. Jakýkoli šramot vyvolal okamžitě palbu. Na jednu část byli Němci zastřílení. Stačil nejmenší šramot a spustili kanonádu. Taky mě naučil přeběhnout těch patnáct dvacet metrů, které byly volné. To jsme se nadechli a přeběhli. Jinak proti tomu našemu vyššímu svahu nemohli v noci nic vidět.“

Foto: VHU

„Činnost musela probíhat především v noci, protože ve dne v pouštním prostoru bez vegetace byl pohyb vystaven nepřátelskému pozorování a palbě,“ vysvětlil obtíže obránců Tobruku Staněk. Cesta do hlavního bunkru sice nebyla dlouhá, ale dostat se tam za panující situace nebylo nijak snadné: „Hodiny nám trvalo, než jsme tudy prolezli, a já jsem se tam musel pohybovat skoro denně.“ Nakonec Vranský našel způsob, jak si cestu usnadnit: „Měl jsem kamaráda u spojařů a jednou, když nám dělal telefon, jsem mu povídal, jak je nepříjemné chození v noci. A on řekl: Já ti pomůžu. Oni měli takové kovové tyčky se špičkou, ty měly očko pro dráty. Dali jsme tam tyčky a natáhli drát. Toho jsem se mohl v noci držet, projít to vestoje až na ten kus, který jsem musel přeběhnout. Já měl obavy i ve dne, že udělám krok vedle té stezky a může tam být mina.“ Staněk upozornil, že miny Britové odstraňovali ještě mnoho let po válce, kolik jich tam bylo.

Průzkumné hlídky

„Protože jsem byl spojka, tak mě nepustili na hlídky, i když na ně chodili každou noc. Ty musíš zůstat tady, když se něco stane,“ dodal Vranský, kterého jeho úkol sloužit jen jako spojka příliš netěšil, „já byl nešťastný, ale nakonec se mi to přece jen podařilo, že jsem se na dvě hlídky dostal.“ Popsal i to, co dělal na hlídce: „Hlídky měly za úkol poslouchat. Zalehli jsme takových dvacet třicet metrů před postavením nepřítele a poslouchali jsme, co se děje. Museli jsme potom hlásit, co se děje, jestli tam je nějaká hlídka, jestli jsou tam Němci nebo Italové.“

Foto: Národní archiv

„Australané zavedli při obraně Tobruku systém, který počítal s vedením průzkumu hluboko do nepřátelského teritoria. Byla to vlastně taková agresivní obrana, která nenechávala obléhatele, což byly především italské divize, v klidu a museli neustále počítat s nějakým napadením,“ popsal taktiku historik Staněk. Boje v severní Africe jsou obvykle spojovány s rychlými akcemi mobilních obrněných jednotek, hájení Tobruku však mělo jiný charakter. „Obrana samotných pevnůstek připomínala zákopové boje první světové války, protože každá pevnůstka měla okolo sebe rozsáhlé pásmo nejen minových polí, ale také protipěchotních drátěných překážek a také sloupků a kilometrů a kilometrů ostnatého drátu,“ dodal historik.

Ne vždy ale proběhl průzkum snadno, vzpomínal Vranský: „Jednou naše hlídka narazila na protihlídku. Myslím, že jsme tehdy měli nějaké raněné, zůstali ve vyhloubené díře po granátu a velitel nařídil, abychom šli na pomoc. Spustila se přehradní palba. Nejdřív to lítalo nám nad hlavou, my jsme leželi na břichu a měli jsme jim umožnit, aby se vrátili.“ Palbu proto opětovali: „Měli jsme tam kulomety, brenguny, kterými jsme byli vybaveni.“

Střet s nepřítelem při výpadu

Zmíněné hlídky se v noci z 21. na 22. listopadu s poručíkem Kleinem a vojíny Karlem Štolbou a Vladimírem Chalupou účastnil Josef Hercz, který akci popsal v knize Češi u Tobruku: „Když jsme se přiblížili k italským pozicím, nepřátelská hlídka náhle zaznamenala naši přítomnost. Zřejmě slyšeli, jak nám pod botami křupe štěrk a malé pouštní kamínky. Italové se pokusili poručíka Kleina zajmout. Ten ale po nich hodil granát. Celý terén, ve kterém jsme se zrovna nacházeli, Italové osvětlili a navedli na nás prudkou palbu. Okamžitě jsme se začali stahovat zpátky. Utíkali jsme směrem k našim lidem. Jen vojín Chalupa se pod palbou špatně zorientoval a rozběhl se přímo k Italům. Poručík Klein utrpěl při ústupu průstřel paže a vrátil se i vojín Chalupa, jen se musel celý den ukrývat poblíž italských pozic.“

Velitel Klapálek je zřejmě nepochválil, jak píše Toman Brod v knize Tobrucké krysy: „Jednou vedl poručík K. hlídku takových vybraných hrdlořezů z ´Honzy’. Byli to zvláště ostřílení odvážní chlapíci a nikdy jim nebylo nic dost nebezpečné. Měli jen průzkumný úkol, ale prováděli jej tak agresivně, že museli použít ručních granátů a samopalu, aby se vůbec dostali zpět. Poručík přitom byl raněn. Místo pochvaly jsem je musel napomenout.“

Československé oběti

Akce Čechoslováků, která podpořila výpad Poláků proti kótě 69, si však nevyžádala jen zraněné, ale také mrtvého, Františka Adámka zasáhla do hlavy italská palba. Stal se druhou obětí bojů v Tobruku, první byl jednadvacetiletý Leo Gutfreund, když 30. října minometný granát zasáhl přímo okop, kde byl u kulometu na stráži. Během bojových úkolů padli v Tobruku čtyři vojáci, navíc se desátník Jaroslav Roznětínský 17. listopadu utopil po průtrži mračen, když se rozvodnilo vádí. Další tři zahynuli, když byla loď, která je evakuovala, zasažena 5. prosince 1941 torpédem. Celkem v Tobruku zemřelo patnáct československých vojáků, ale čtyři až po osvobození přístavu.

Osvobození přístavu při operaci Crusader

Obléhání Tobruku skončilo 10 prosince, i když už 27. listopadu pronikli obležením postupující Novozélanďané. Na rozdíl od přechozích útoků operace Crusader zahájená 18. listopadu uspěla. Osmá armáda rychle postoupila až do vzdálenosti 50 km od přístavu, když obešla přes poušť na jihu Sollum a Halfajský průsmyk i Bardiji.

Samotný útok na Tobruk zahájila 7. obrněná brigáda 21. listopadu, ale utrpěla značné ztráty s přibližujícími se tanky nepřítele. O den později odrazila italská boloňská divize útok na Tobruk od Sídí Rezegh. Polní maršál Erwin Rommel se rozhodl využít britské operace Crusader k proniknutí do Egypta. Během jeho akce se osmá armáda přeskupila a iniciativu převzala 70. pěší divize a novozélandská divize. Když si Rommel uvědomil, že by britská operace mohla uspět, obrátil se zpět k Tobruku, ale proražení obklíčení už nezabránil.

Foto: VHU

S výjimkou výpadu 21. listopadu se Čechoslováci do operace Crusader aktivně nezapojili, další výpad do italských pozic podnikli až 10. prosince, jenomže většina Italů se stáhla. Už kolem šesté ráno se jim povedlo dobýt po krátké přestřelce kótu 69 a vztyčit nad ní vlajku. Pak se ale vrátili do svých pozic, až na část druhé roty kapitána Jana Svobody, která sloužila k ochraně štábu generála XXX. sboru Neila Ritchieho, jež pronásledoval ustupující Němce a Italy.

„Když vytlačili Němce, tak jsme dostali rozkaz k výpadu, zaútočili jsme spolu s jednotkami, které postupovaly, jedna naše rota se dostala až někam k Benghází, my jsme se dostali jenom do pozic Němců a Italů, které už opustili,“ dodal Vranský. I když Britové postupovali dál, Čechoslováci nadále hlídali pozice u Tobruku až do dubna 1942, kdy je vystřídali Jihoafričané. Byli odesláni do Egypta a z 11. československého praporu - Východního se stal 200. čs. protiletadlový pluk. Kněz František Petružela, kterého vyslalo londýnské vedení, se tak k jednotce připojil až v Haifě.

Při další Rommelově ofenzívě Tobruk padl

Tobruk se však nakonec Rommelovi podařilo dobýt pří další ofenzívě zahájené 26. května 1942, když Italové obešli z jihu Bír Hakím a Rommel prorazil severně od něj, 13. června rozdrtil britské tankové jednotky a o den později nařídil britský velitel Claude Auchinleck opuštění gazalské linie. Na samotný Tobruk zaútočil Rommel 20. června 1942 a o den později jej ovládl, když se mu vzdalo na 30 000 vojáků, tedy čtyřikrát více, než dokázalo o rok dříve Tobruk hájit.

Pouštní liška Rommel a první velký úspěch Afrikakorpsu

Historie

Při dalším postupu se však Rommelovi u El Alameinu v červenci 1942 nedařilo prorazit. Jeho porážka ve druhé bitvě u El Alameinu v říjnu 1942 stála na počátku vyhnání jednotek Osy ze Severní Afriky, Tobruk byl osvobozen 13. listopadu, Benghází 20. listopadu a Tripolis 23. ledna 1943.

Význam klapálkovců

„Působení československého pěšího praporu 11 - Východního v roce 1941 na Blízkém východě a v Severní Africe je velmi významné,“ zdůraznil historik Tomáš Staněk. „Němci se v té době tlačili na Blízký a Střední východ, snaží se uchytit v Afghánistánu, probíhá proněmecký převrat v Iráku, francouzská kolaborantská vlády ve Vichy poskytuje Němcům možnost přesunu leteckých jednotek do Iráku přes Sýrii a Italové se snaží zmocnit Suezského průplavu. V té době měl každý bojeschopný voják velmi velkou hodnotu. To, že se Britům s největším vypětím sil podařilo situaci zvládnout, je také zásluha polských, řeckých a českých vojáků, kteří se postavili po bok Britů v době, kdy jejich země byly okupovány nacisty nebo italskými fašisty. Navíc v době, kdy ještě Británie bojovala osamocena.“

Foto: VHU

Příslušníci praporu nejprve střežili alexandrijský přístav, pak italské zajatce, hájili letiště před nálety a možným výsadkem a v červenci 1941 se účastnili tažení v Sýrii a Libanonu, odkud pomohli vytlačit Francouze kolaborující s Němci.

Naši proti našim v Libanonu

Historie

Zajištění oblasti bylo klíčové nejen pro Brity, kteří tak zabezpečili dodávky ropy z Iráku do Haify, ale mělo velký význam i pro další vývoj války, dodal Staněk: „Po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 se tento prostor ukázal jako klíčový, protože přes Perský záliv, který se Britům podařilo zajistit, proudila v průběhu války spojenecká materiální pomoc do Sovětského svazu a šlo o nejvýznamnější cestu, kudy prošlo nejvíce lokomotiv, střelného prachu, tanků a letadel na pomoc východní frontě.

Karel Klapálek: Ozvěny bojů (Naše vojsko,1986)
Toman Brod: Tobrucké krysy (Naše vojsko/Svaz protifašistických bojovníků, 1967)
František Emmert: Češi u Tobruku (Vyšehrad, 2008)
Martin Flosman: Padre a Rebe (Vojenští duchovní československé zahraniční armády u Tobruku a Dunkerque, Epocha, 2015)

Jiný hrníček

Zajímavosti zachycené redaktory serveru Novinky.cz, na které nezbyla vlastní škatulka. Podcast o tom co hýbe, nebo hýbalo světem. Přehrajte si Jiný hrníček na Podcasty.cz, Spotify nebo na Apple Podcasts.

Reklama

Související témata:

Výběr článků