Piloti 311. perutě RAF chtěli letět na pomoc Pražskému povstání. Nedovolili jim to

Vranský, který byl radiotelegrafistou a střelcem, se dozvěděl o propuknutí povstání na palubě letadla. „Nevím, jestli to bylo pátého nebo šestého května. Když jsme byli na misi, měli jsme rádiové ticho, nesměli jsme vysílat, ale rádio jsme přijímali. Samozřejmě že se lovila hudba a vysílačky ze všech možných míst. A občas, když jsme byli v určitých polohách, tak jsme mohli chytnout i pražské vysílání v češtině nebo v němčině. A tam jsme se dozvěděli, že vypuklo povstání.“

Zpráva rozhlasu, že Praha volá o pomoc, všechny československé letce zasáhla: „My jsme se vraceli okamžitě, myslím dokonce, že jsme předčasně žádali o návrat. Všechny posádky byly připraveny. Veliteli Janu Kostohryzovi jsme řekli, že poletíme Praze na pomoc. Horečná práce byla vybavit letadla místo hlubinnými pumami tříštivými a zápalnými. Čekali jsme celou noc u letadla, až nás pustí. Pořád nepřicházel rozkaz k odletu. Druhý den se kapitáni dohodli, že poletíme, i když nedostaneme povolení. Sedli jsme si do letadla nebo jsme tam lezli, dokonce jedno letadlo už nahodilo motory, v tom vyběhl Kostohryz a začal mávat na nás všechny a volal velitele letadel. Něco jim říkal.“

Kostohryz informoval o negativním postoji Britů. Sdělil jim, že narychlo naplánovaný let na pomoc se nemůže uskutečnit. Posádkám rozhodnutí tlumočili kapitáni. „Ti přišli zpět a informovali nás, že Angličani nedají souhlas k letu na Prahu. A že dokonce vyhrožovali, že když tam poletíme, tak nás britské stíhačky budou sestřelovat. No tak tím to sešlo, byli jsme nešťastní,“ řekl Vranský, který tak nikdy nebojoval za svobodu přímo na půdě vlasti.

Vranského anabáze dokládá, jak moc chtěli Čechoslováci bojovat za osvobození své vlasti na všech frontách, i když říká, že bylo trochu paradoxní, že za svobodu malé středoevropské vnitrozemské země bojoval v pouštích severní Afriky a nad Atlantikem. Nejprve, už v květnu 1941, bojoval v severní Africe: „Šli jsme na první nasazení na hranice mezi Egyptem a tehdejší Kyrenaikou, dneska je to Libye, kde se Italové tlačili na Suez.“ Do přímých bojů ale jednotka nezasáhla, byla v druhé linii a hlídala letiště.

Pak byla přesunuta do Sýrie, kterou Britové obsazovali. Ovšem Čechoslováci nebyli spokojeni s tím, že by měli vykonávat jen strážní službu nebo policejní akce. Jasně to dal najevo britskému maršálovi Claudovi Auchinleckovi velitel československé jednotky Karel Klapálek: „Když celý prapor nastoupil, on nám řekl, že mu (Auchinleck) nabízel strážní službu na Kypru. Klapálek to odmítl, že chce jít do nějakého boje. Za pár týdnů jsme dostali rozkaz se dostavit do Alexandrie.“

Odtamtud odpluli do Tobrúku, kde sloužil Vranský sedm měsíců. Podmínky boje byly v obklíčeném městě obtížné, k jídlu byly jen konzervy s hovězím a suchary, vody bylo málo, zato písečných blech požehnaně. Vranský po letech označil boje za „poziční válku“. Sloužil jako spojka mezi jednotlivými bunkry a dostal se jen na dvě hlídky: ty hlídky měly za úkol poslouchat. My jsme zalehli takových dvacet třicet metrů před nepřátelským postavením a poslouchali jsme, co se děje. Museli jsme potom hlásit, jestli je tam nějaká hlídka.“

Mnohem dramatičtější byla Vranského služba v letectvu u 311. perutě, která tehdy spadala pod Pobřežní velitelství a se svými liberatory měla na starosti boj proti ponorkám.

„Po výcviku jsme se dostali zpátky do Anglie začátkem roku 1944. Tam byl další výcvik u třistajedenáctky a někdy v dubnu v květnu jsme začali operačně létat, nejdřív do Biskajského zálivu, potom byla 6. června invaze, tu jsme hlídali, chránili jsme loďstvo z obou stran proti eventuálním ponorkám nebo lodím,“ vzpomínal Vranský.

Poté, co byli Němci vytlačeni z Francie a ztratili ponorkové základny na jejím atlantickém pobřeží, začaly ponorky využívat základen v Baltu a v Norsku. Třistajedenáctka proto začala podnikat lety nad Severním mořem. Protiponorková služba byla nebezpečná až do posledních dnů.

„Asi 24. dubna jsme byli na misi do Baltického moře, dostali jsme za úkol mezi Skagerakem a Kattegatem útočit na každou loď i na povrchu. Jak jsme letěli nad Kattegatem, u ostrova Anholt, dostali jsme na radaru velmi silný odraz. To mohla být podle velikosti buď ponorka, nebo nějaká loď. Naneštěstí to, na co jsme útočili, nebyla ponorka, ale tzv. flakship, loď, která byla vybavena čistě protiletadlovými zbraněmi. Dostali jsme plné dávky kulometné dávky do pravého křídla. Pravý motor hořel, další vysadil. Motory na levém křídle fungovaly, ale piloti měli co dělat, aby udrželi letadlo ve správném směru,“ popsal po letech dramatické události letec.

„Letadlo klesalo. My jsme dostali od velitele za úkol vyhazovat všechnu zátěž, vyhazovaly se kulomety, vyhazovala se část rádia, měli jsme jen bedničku na SOS. Mně vyhodili dokonce můj padák. Já ho měl na sedadle, jelikož jsem ho ještě nedal na sebe. Dva piloti se snažili udržet letadlo ve vzduchu. Byli jsme tak blízko hladině, některé spršky nám už šly na přední sklo. Nějakým úsilím pilotů a mechanika se podařilo jeden motor na pravé straně znovu nahodit. Dokonce se jim podařilo vystoupat do výšky 300 metrů a my jsme to vzali napříč Dánskem, které právě v ten den začali okupovat Angličani. Ještě jsme měli strach, že nás budou považovat za nepřátelské letadlo. Naštěstí jsme přeletěli, a dokonce to udrželi ve vzduchu až na základnu, i když ne na naši základnu,“ uvedl s dovětkem: „Větší drama se nekonalo, nebyli jsme sestřeleni.“

Jak dodal Vranský, akce pokračovaly až do posledních dní války: „Potom jsme byli na jednom letu útočit na ztroskotanou ponorku. Tři posádky vystartovaly, my jsme byli v pohotovosti, no a jedna posádka havarovala, narazili do kopce. My jsme dostali úkol tam letět. Našli jsme ponorku, která byla najetá na mělčinu. Už jsme viděli, že ji někdo postřelil, ale rozkaz je rozkaz, takže jsme udělali nálet, pumy jsme nemohli použít, jelikož byla téměř na povrchu, ale rakety jsme do ní pustili. Všech osm. A když jsme se otáčeli, viděl jsem, jak z ponorky vystoupili lidi a byli na gumovém člunu. Nebyl jsem u rádia, nic se nedělo kromě normálního útoku, který se hlásí, až když se vrátíme. Byl jsem v zadní věži a nevím, co mě popadlo, pustil jsem dávku kulometu do záchranného člunu.“

Střelba do posádky, která opouštěla potápějící se ponorku, ale nezůstala utajena, protože na letounu byl fotokulomet: „Velitel letadla Protiva a já jsme byli povoláni ke zpravodajství k anglickému důstojníkovi, letadlo mělo vzadu umístěn filmový přístroj, aby bylo vidět, co se dělo při útoku. Oba dva jsme se přiznali, já jsem dostal pokárání už od velitele, že to nemám dělat. Sdělil nám po nějaké době, že nás čeká válečný soud, protože jsme stříleli do lidí na člunu. Naštěstí během několika dní byl konec války a zapadlo to.“

Vranský dodal, proč tehdy pálil: „Den předtím mi otec zavolal, že nějaký jeho známý mu sdělil, že moje matka, která jediná zůstala doma, byla odtransportována do koncentračního tábora. Co to znamenalo, jsme ke konci války už věděli. To byl hlavní důvod, proč jsem střílel.“

Se svým židovským původem měl Vranský problémy už po odchodu do zahraničí. Československé velení ho nechtělo přijmout do jednotky: „Nechci to popisovat. Bylo to někdy nepříjemné. Dokud Sovětský svaz nebyl ve válce, tak Židy, kteří tam byli a hlásili se do jednotky, odmítali. To byla Ingrova politika.“

Vranský se domnívá, že právě kvůli svému původu se nestal pilotem. Když se v roce 1943 přihlásil se stovkami dalších do letectva, byl vybrán, ale ne aby usedl za knipl: „Můj velmi dobrý kamarád byl Pavel Tauber, toho vzali jako pilota, já jsem myslel, že taky půjdu do pilotní školy. Nevzali mě. Nakonec jsem byl rád, protože ti, co byli školeni jako piloti, tam byli déle a do války prakticky už nezasáhli. Přišli z výcviku v dubnu, maximálně březnu 1945 a udělali jen čtyři lety, já létal osmihodinové lety a měl jsem 45 letů ve válce. Byl jsem rád, že jsem mohl zasáhnout.”