Čtyřicet let od Černobylu: Proč jaderná elektrárna vybuchla a kolik životů katastrofa stála

Katastrofu navíc zhoršilo počáteční zatajování informací a zpožděná reakce úřadů, a část obyvatel tak byla zbytečně vystavena vyšším dávkám záření, než musela být. Sama Pripjať s 45 tisíci obyvateli byla evakuována až 27. dubna, tedy asi den a půl po havárii. Požár reaktoru, který vynášel radioaktivní látky vysoko do atmosféry a ohrožoval Evropu, trval deset dní.

Reakce státu na katastrofu působila neobratně, narušila důvěru veřejnosti a pro mnoho obyvatel se stala momentem, kdy režim přistihli při zamlčování a zkreslování skutečnosti. Katastrofa navíc zatížila stát obrovskými náklady a prohloubila krizi systému, který už byl oslabený. Michail Gorbačov, který byl vůdcem SSSR v době katastrofy, v roce 2006 napsal, že černobylská havárie byla „možná hlavní příčinou“ rozpadu Sovětského svazu.

S motivem katastrofy jako symbolu úpadku Sovětského svazu pracuje seriál Černobyl z produkce HBO. Série z roku 2019, za kterou stojí Craig Mazin, vznikla na motivy dobových svědectví a knihy Modlitba za Černobyl: kronika budoucnosti od Světlany Alexijevičové, držitelky Nobelovy ceny za literaturu. Série obdržela ocenění Emmy, Zlaté Glóby i BAFTA.

Elektrárna se začala stavět na počátku 70. let a první blok spustila v roce 1977. Stojí u Pripjati v severní části dnešní Ukrajiny, asi 100 kilometrů od Kyjeva. Dnes se nachází na samé hranici s Běloruskem. Jméno elektrárna dostala podle vzdálenějšího města Černobyl, protože to bylo historickým a správním centrem oblasti. Místo bylo vybráno kvůli vodě na chlazení, volnému prostoru i blízkosti velkých odběratelů; odhaduje se, že elektrárna vyráběla asi desetinu elektřiny v tehdejší ukrajinské SSR.

K havárii došlo v noci z 25. na 26. dubna 1986 při bezpečnostním testu na čtvrtém bloku Černobylské jaderné elektrárny. Test měl ověřit, zda turbína po ztrátě napájení dokáže krátce dodávat energii důležitým systémům. Během příprav výkon spadl mnohem níž, než obsluha zamýšlela. Reaktor typu RBMK měl konstrukční slabiny, jež v krizové situaci zvyšovaly nestabilitu.

Kritické bylo stisknutí havarijního tlačítka: nevedlo to k okamžitému uklidnění reakce, ale naopak ke krátkému zvýšení výkonu. To vyvolalo explozi páry, která rozervala reaktor. Následoval druhý, silnější výbuch. Co ho přesně v poškozeném reaktoru způsobilo, dosud není stoprocentně potvrzeno. Následkem však byl požár grafitu ve výbuchem zcela otevřeném reaktoru, který uvolňoval radioaktivní materiál do atmosféry.

Ke krátkému zvýšení výkonu došlo proto, že havarijní tyče RBMK měly na konci grafitové vytěsňovače. Ty při zasouvání nejprve nahradily vodu v části kanálů grafitem, čímž v tehdejším stavu reaktoru na okamžik vzrostla reaktivita místo toho, aby klesla.

Obsluha věděla, že při testu pracuje s reaktorem v rizikovém a nestandardním režimu, podle pozdějších zjištění ale nevěděla, že konstrukce RBMK může po stisku havarijního tlačítka na okamžik výkon ještě zvýšit. Nešlo tedy jen o chybu personálu, ale i o skrytou konstrukční vadu a selhání systému, který na ni obsluhu dostatečně neupozornil.

V přímém důsledku exploze a prvotního ozáření se nejčastěji uvádí 30 bezprostředních obětí. Jenže nebezpečí nespočívalo jen v samotné explozi, ale především v úniku radioaktivních látek. Ty se po havárii šířily vzduchem a usazovaly se na půdě, vegetaci, vodě i budovách. Lidé mohli být zasaženi vdechnutím radioaktivních částic, pobytem v kontaminovaném prostředí i konzumací zasažených potravin.

Obzvlášť významný byl radioaktivní jód, který se dostával do mléka a následně do lidského organismu, zejména u dětí. Nejjasněji prokázaným dlouhodobým zdravotním dopadem byl nárůst rakoviny štítné žlázy u lidí, kteří byli jako děti nebo dospívající vystaveni radioaktivnímu jódu.

Následky havárie se těžko odhadují. Radiace poškozuje buňky a jejich DNA, při nižších nebo dlouhodobějších dávkách toto poškození může zvýšit riziko rakoviny. Jenže onemocnění rakovinou se u jednotlivých lidí obvykle nedá jednoznačně připsat právě Černobylu. WHO v roce 2005 odhadla, že v nejvíce zasažených skupinách by v dlouhodobém horizontu mohlo v důsledku ozáření předčasně zemřít až 4000 lidí v nejohroženější skupině lidí.

V jiných částech Evropy byly dávky výrazně nižší a dlouhodobé zdravotní dopady se tam prokazují mnohem obtížněji. Nicméně i desetiletí po katastrofě je v české přírodě nezanedbatelné množství radioaktivních látek z počernobylského spadu.

Černobylská zóna zůstává i po 40 letech rizikovým územím, radioaktivita je v ní ale rozložená velmi nerovnoměrně. Největší nebezpečí dnes představují kontaminovaná půda, prach a lokální hotspoty, nikoli „mutanti“ známí z filmů a her. Vědci sice u některých zvířat a hub pozorují genetické či adaptační změny, jde však spíše o dlouhodobý biologický dopad života v extrémním prostředí.

Pripjať se po katastrofě proměnila z moderního sovětského „atomového města“ v náhle vyprázdněné sídlo. Už 27. dubna 1986 z ní bylo evakuováno asi 45 tisíc obyvatel a v dalších týdnech se vystěhovali i lidé z širšího třicetikilometrového pásma kolem elektrárny. Město pak zůstalo v uzavřené zóně, kam byl omezen vstup, a postupně začalo chátrat: byty, školy, nemocnice i slavný lunapark zůstaly opuštěné a krajinu si začala brát zpět vegetace. Dnes je Pripjať stále součástí vyloučené zóny a funguje spíš jako město duchů zamrzlé v čase, které bylo před válkou na Ukrajině oblíbené pro temný turismus.

Po vyklizení Pripjati bylo potřeba rychle zajistit nové bydlení pro pracovníky černobylské elektrárny a jejich rodiny. Elektrárna totiž ani po havárii nepřestala okamžitě fungovat a další bloky vyráběly elektřinu ještě řadu let, takže bylo nutné udržet personál v dosažitelné vzdálenosti od areálu. Proto vzniklo město Slavutyč. Založeno bylo mimo vyloučenou zónu jako nové zázemí pro zaměstnance; i dnes v něm žije část lidí spojených s provozem a zabezpečením černobylského areálu. Do areálu před válkou na Ukrajině vedla z města přímá železnice, ta je dnes ale zavřená, protože projížděla přes běloruské území.

Poslední fungující reaktor byl odstaven až 15. prosince 2000. Nad zničeným reaktorem nejprve vznikl narychlo postavený betonovo-ocelový sarkofág. Ten však nebyl zamýšlen jako trvalé řešení. Proto nad ním byla v novém tisíciletí vybudována obří konstrukce nazývaná New Safe Confinement, dokončená v roce 2016. Jejím úkolem je zabránit úniku radioaktivního materiálu a umožnit bezpečnější rozebírání nestabilních částí původního krytu i práce uvnitř areálu.

Areál Černobylu se znovu dostal do centra pozornosti po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022. Ruské jednotky oblast obsadily už v prvních dnech války, což vyvolalo obavy o bezpečnost provozu, dostupnost personálu i stabilitu napájení. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) pak začala situaci v ukrajinských jaderných zařízeních pravidelně sledovat a na místě drží své týmy.

Další vážný incident přišel 14. února 2025, kdy dron zasáhl nový ochranný kryt nad zničeným reaktorem. Podle IAEA útok vyvolal požár, ale nevedl k úniku radioaktivního materiálu. Přesto způsobil významné strukturální škody. Pozdější hodnocení agentury uvádějí, že poškození a následný požár narušily dvě hlavní bezpečnostní funkce konstrukce: zajištění izolace radioaktivního materiálu a vytvoření podmínek pro bezpečné rozebírání nestabilních částí původního objektu.