Článek
Osudný experiment měl ověřit, zda je možné po výpadku proudu krátkodobě napájet bezpečnostní systémy energií z turbíny, která se ještě chvíli točí setrvačností. Reaktor byl však před testem uveden do nestabilního režimu s velmi nízkým výkonem.
Operátoři postupně vypnuli několik automatických ochranných systémů, které by jinak reaktor odstavily. Zároveň snížili jeho výkon pod povolenou úroveň. Test tak probíhal v podmínkách, pro které reaktor nebyl navržen.
Zásadní roli sehrála podle zprávy organizace International Nuclear Safety Group i samotná konstrukce reaktoru typu RBMK, používaného v Sovětském svazu, který byl při nízkém výkonu a omezeném chlazení náchylný k prudkým výkyvům výkonu. Jak později uvedla Mezinárodní agentura pro atomovou energii, reaktor mohl za daných podmínek vykazovat nestabilní chování.
Jedním z nejzávažnějších problémů byly regulační tyče s grafitovými hroty. Ty měly při zasunutí jadernou reakci tlumit, ve skutečnosti však v prvních sekundách výkon krátkodobě zvýšily. Paradoxně k finální explozi přispěl i pokus reaktor nouzově odstavit.
Jaderná elektrárna Černobyl (záběry z listopadu 2025)Video: Reuters
V kritickém okamžiku byl stisknut nouzový vypínač AZ-5, který měl reaktor okamžitě zastavit. Kvůli konstrukci tyčí však došlo k prudkému nárůstu výkonu. Během několika sekund následovala exploze, která reaktor zcela zničila a nadzvedla jeho přibližně tisícitunovou horní desku.
Chaos, zpoždění a utajování
Bezprostředně po výbuchu panoval chaos a nepochopení situace. Personál elektrárny si zpočátku nepřipouštěl, že by mohlo dojít k destrukci reaktoru. Hasiči, kteří dorazili na místo, zasahovali bez ochranných prostředků a byli vystaveni extrémním dávkám radiace. Mnozí z nich zemřeli během několika týdnů na akutní nemoc z ozáření.
Vjezd do zóny. Tímto vchodem proudila hromada turistů, na místě bývalo i několik stánků se suvenýry.
Sovětské úřady se v dalších dnech snažily omezit požár a únik radiace také tím, že na poškozený reaktor nechaly z vrtulníků shazovat směs písku, jílu, boru, dolomitu a olova.
Evakuace nedalekého města Pripjať začala až zhruba 36 hodin po havárii. Přibližně 50 tisíc obyvatel přitom odjíždělo s tím, že se brzy vrátí. Sovětské úřady mezitím situaci zatajovaly a první varování nepřišlo z Moskvy, ale ze zahraničí. Pracovníci švédské jaderné elektrárny ve Forsmarku při příchodu do práce prošli radiační kontrolou, která odhalila kontaminaci na obuvi a oděvu. Nejprve se domnívali, že zdroj radiace je přímo v jejich elektrárně, až později se ukázalo, že je úplně jinde.
Radioaktivní mrak následně zasáhl velkou část Evropy včetně tehdejšího Československa. Uvolňování radioaktivních látek přitom netrvalo jen několik hodin, ale pokračovalo ještě zhruba deset dní, jak připomíná Světová jaderná asociace.
Likvidátoři a skryté důsledky
Na likvidaci následků havárie se podílely statisíce takzvaných likvidátorů. Odklízeli vysoce radioaktivní materiál, často jen s minimální ochranou.
Pripjať: foceno ze střechy 16patrové budovy apartmánového komplexu Fudžijama. Snímek je z roku 2016, v dáli je vidět nový kryt sarkofágu, než jej téhož roku zcela zakryl. Slavnostně odhalen byl až v roce 2019.
Sověti nasadili i roboty, ty však v silném záření selhávaly. Radiační úroveň na střeše reaktoru byla tak vysoká, že elektronika přestávala fungovat během několika minut. Na jejich místo tak nastoupili vojáci, přezdívaní „bio-roboti“, kteří na střeše reaktoru pracovali jen desítky sekund, jak vyplývá z reportu OSN.