Článek
Před deseti lety už nebyla situace na Ukrajině klidná. Válka na východě země sice tehdy ještě neohrožovala život v metropoli a na západě země, ale ve vzduchu byla cítit. Tu méně, tu více. Už když jsme seděli v dodávce na polsko-ukrajinské hranici, vojačka v uniformě chodila mezi automobily a vybírala peníze na „vojnu v Ukrajině“. Černobyl byl ale stranou od všeho. Rusy tehdy nezajímal a Ukrajině přinášel alespoň nějaký základní příjem z turismu.
Zatímco pracovníci Černobylské jaderné elektrárny před katastrofou žili ve městě Pripjať, které je v dnešní době srdcem uzavřené zóny, v době naší návštěvy i dnes pracovníci elektrárny žijí ve městě Slavutyč. Mnoho lidí vůbec netuší, že po výbuchu čtvrtého bloku elektrárny neskončil Černobyl s produkcí elektřiny ještě mnoho let. Poslední z ostatních bloků přestal fungovat až v roce 2000. Od té doby je celá elektrárna v procesu přípravy na uzavření, který by měl podle plánů trvat až do roku 2065.
Skvělý výchozí bod
Ti, kteří chtěli před dekádou vyrazit do zóny, nejčastěji bydleli právě v tomto městě. Místní turistům rádi pronajímali pokoje či rovnou celé své byty, protože šlo o cenný přivýdělek. Nabídka místních obchodů nebyla úplně valná a když si člověk v místní restauraci objednal k hlavnímu chodu i boršč jako předkrm, pivo a vodku na „dekontaminaci“, obsluha se při placení v přepočtu necelých 200 korun div neklaněla a ptala se, zda dorazíme i zítra.
Ač Slavutyč nabízel nulový komfort, byl skvělým výchozím bodem pro cesty do zóny. Proces byl následující. Každé ráno „radiační turisté“ vyšli směrem na slavutyčské nádraží, odkud jel k jaderné elektrárně pětkrát denně vlak. Třikrát ráno, jednou dopoledne a poslední navečer, pro noční směnu. Místní digitální displej ukazuje hladinu radiace a cigarety tu kouří snad i desetileté děti.

Nádraží ve Slavutyči. Dozimetr namísto nástěnných hodin
Tzv. „električka“ sloužila primárně právě pro pracovníky elektrárny, a proto byla zdarma. Překvapivě za ni však neplatili ani turisté. Stačilo přejet přes řeku Dněpr a člověk se mohl poprvé rozhlížet po zóně. Přenosné dozimetry turistů začaly právě za mostem poprvé vydávat varovné zvuky, značící, že s okolní krajinou není něco zcela v pořádku. Nic nebezpečného, a tak nebylo možné přehlédnout pobavení či mírné znechucení místních nad jančením turistů nad dozimetry. Pro ně denní chleba a nic, co by stálo byť i jen za pokrčení obočí.
Kvalita a čistota vlaku byla mizerná, ale za něco, co je zadarmo, si slušný člověk nestěžuje. Adrenalin člověka natěšeného na další den prozkoumávání zóny dopomáhal k tomu, že 44minutová cesta působila jako dvacetiminutová. Poté už přišla jen kontrola radiace na skeneru při vstupu do komplexu a dobrodružství mohlo započít. To vše však skončilo doslova ze dne na den v roce 2022.
SNÍMKY Z NÁVŠTĚVY PRIPJATI V ROCE 2016
Již zhruba týden před vypuknutím ruské invaze na Ukrajinu ukázaly satelitní záběry kousek od Černobylu pontonový most přes řeku Pripjať, který si ruští (či běloruští) vojáci zkušebně stavěli. Když invaze 24. února vypukla, Ukrajinci na nic nečekali a hned o den později odpálili most přes řeku Dněpr, který spojoval Ukrajinu s Běloruskem, aby tak znesnadnili invazi z tohoto směru.
Železniční most přes řeku Pripjať, po kterém jezdila „električka“, sice stále stojí, ale kvůli zničeným mostním přechodům a skutečnosti, že trasa dvakrát protíná území Běloruska, vlaky ze Slavutyče do stanice Semichody u jaderné elektrárny Černobyl již nejezdí.
„Život pro pracovníky elektrárny, kterých je plná Slavutyč, se výrazně zkomplikoval. Nyní musí jezdit do elektrárny autobusy nesrovnatelně delší cestou, a tak už nejezdí do elektrárny pracovat na standardní směny, ale v tzv. rotačním režimu, což znamená, že tráví 15 dní v areálu jaderné elektrárny, kde vznikly nové ubytovny, a 15 dní doma ve Slavutyči,“ říká mi Natalija Tereščenková, která před válkou fungovala jako turistická průvodkyně v zóně. Tam nyní může provádět jen novináře se speciální akreditací od ukrajinské armády, která zónu spravuje a hlídá.
AKTUÁLNÍ SNÍMKY Z PRIPJATI V ROCE 2026
Již 50 měsíců je tedy Černobyl, spolu se svým okolím, uzavřen pro turismus. V zemi, kde zuří válka, navíc v blízkosti nepřátelské země, není nejmenšího divu.
Staří lidé, které jsem navštívil v zóně před deseti lety, již nežijí a těch pár zbylých se po začátku války odstěhovalo. Radiace je vyhnat nedokázala, válka za kopcem už ano. Jisté však je, že i kdyby válka měla skončit zítra a turisté se mohli k Černobylu vrátit už pozítří, vysoce pochybnou samohonku si s pamětníky žijícími v zóně už nedáte…












