Arnold Jirásek: Zakladatel české neurochirurgie doma prorokem nebyl

Uznávalo ho mnoho osobností z veřejného i lékařského prostředí, málokdo ho však miloval.

Celý jeho život, ba i po smrti o něm kolovaly pomluvy živené závistivci a nepřáteli. Známý psychiatr Vladimír Vondráček o něm prohlásil: „Člověk velikých světel a snad určitých stínů, rozhodně ne šedivý, ale pruhovaný. Nemohu a nechci být jeho soudcem. Byli jsme si vzájemně sympatičtí.“

Jiráskův rod pocházel z Hronova, rodiště spisovatele Aloise Jiráska, a s ním byl také vzdáleně spřízněn. Jeho předkové pracovali jako rolníci a Jiráskův otec Alois jako první z nich odešel do Prahy. Tam, na Starém Městě, měl krupařkou živnost a menší obchod s mlýnskými potřebami. Dvakrát se oženil – z prvního svazku měl syna Louise, z druhého se ženou Josefou, dcerou mlynáře z Podělus na Sázavě, syna Arnolda.

Ten se narodil 3. července 1887 v domě U Kamenné mořské panny v Karlově ulici na Starém Městě. Odtud se Jiráskovi přemístili do domu U Modré štiky na rohu Karlovy a Liliové. V roce 1907 jej zbořili a na jeho místě postavili nový činžák. Ani v něm rodina Jiráskova nezakotvila. Nakonec se přestěhovala do ulice Karoliny Světlé. Vlastnila tam třípatrový dům s nádherným výhledem na Hradčany. V něm zůstal Arnold Jirásek až do své smrti.

Po obecné škole nastoupil Arnold do známého gymnázia u Piaristů. Studoval s vyznamenáním a s ním také v červenci 1905 maturoval. V témže roce mu zemřel otec a jeho společník pan Hoch o osm let později. Podle autorů Jiráskovy monografie (prof. MUDr. Vladimír Balaš, DrSc., MUDr. Jaroslav Vlček, CSc., Akademik Arnold Jirásek, český chirurg, Avicenum, Praha 1988) se o jeho následujícím studiu na lékařské fakultě nedochovaly žádné prameny.

Máme zprávy až o promoci 13. prosince 1910, po níž nastoupil jako internista na kliniku vnitřních chorob profesora Josefa Thomayera. Už na jaře příštího roku ale odešel na jednoroční vojenskou službu do Korutan a Haliče. Po návratu zamířil v květnu 1912 jako operační elév na chirurgickou kliniku, vedenou známým chirurgem Otakarem Kukulou. V říjnu téhož roku odešel Jirásek s českou výpravou, vedenou MUDr. Rychlíkem, do Černé Hory.

Zůstal tam do 11. května 1913. Mobilizace v roce 1914 ukončila konec klinické práce. Jirásek putoval na ruskou frontu do Cholmu. Stal se plukovním lékařem 1. pluku horských myslivců. Vědecky začal pracovat po válce v lednu 1919 na Kukulově klinice.

V roce 1923 se Jirásek habilitoval. O tři roky později v devětatřiceti, když Kukula onemocněl, převzal po něm vedení kliniky. Definitivně se stal přednostou kliniky v lednu 1927. Operoval, psal vědecké práce, studoval. Jeho nepřátelé ale o něm roztrušovali, že má vysokou úmrtnost.

Vondráček vzpomínal: „Slyšel jsem ho říci, že přirozeně má větší úmrtnost, poněvadž mu posílají ty nejvážnější případy, které sami nechtějí operovat.“

Podle psychiatra „byl Jirásek střední postavy a pevné tělesné konstrukce, vysoký 172 centimetrů a vážící kolem 79 kilogramů. Měl modré oči, tmavé vlasy a energickou chůzi. Už od mládí nosil cvikr, někdy brýle. Občas operoval bez nich. Nekouřil – jen někdy si dopřál doutník. Více než alkohol miloval čaj. Byl vždy hladce oholen a pečlivě se oblékal“.

Jirásek s oblibou nosil motýlka a „vlasy měl silně napomádovány, aby mu nepadaly do operačního pole, takže držely přilepené na lebce“.

Později, když se stal profesorem, prý používal jakousi podivnou matlaninu, která mu zakrývala šediny. A hledal si partnerku.

V letech 1921–1922 se Jirásek sblížil s křehkou tmavovlasou MUDr. Amalií Kreidlovou. Sdíleli spolu lásku k hudbě a po práci na klinice se scházeli, aby si zahráli na klavír. Amalie mu sama oznámila, že ho má ráda. Vzájemně si pomáhali. Amalie mu opisovala práce, on jí je věnoval. Ona sama patřila k vyhledávaným a oblíbeným očním lékařkám.

Svízel byla jediná – paní Jirásková nepovažovala Amalii za vhodnou manželku pro svého syna. Zdála se jí příliš něžná, kultivovaná a nevýbojná. Po Praze kolovaly pomluvy, že se Jirásek nežení, protože se bojí matky.

Arnold přes matčiny výhrady na Amalii trpělivě čekal. V roce 1933 předložil matce návrh, aby mu přesně sdělila, proč se jí jeho vyvolená nelíbí.

Odpovědi se nedočkal. Proto jí v roce 1938 napsal: „Drahá mamá! Příští měsíc tomu bude pět let, co jsem Ti oznámil, že se ožením se slečnou dr. Amalií Kreidlovou. Měla jsi námitky proti ní. Požádal jsem Tě, abys mi je prokázala a doložila, ale nestalo se tak dodnes. Ožením se v průběhu čtyř měsíců a pro zlé události, jež se táhly od rodiny k osobě dr. Kreidlové, nepřeji si, aby kdokoliv z rodiny o svatbě věděl a jí se účastnil. Nepřeji si žádných scén ani rozčilování, neprospívá to tobě ani mně. Obě domácnosti, Tvá i má, budou vedeny samostatně.“

A to se také stalo. Chirurg se ukázal jako frajer.

Arnold a Amalie se vzali na podzim roku 1938 – tedy až 16 let po seznámení. Jejich tajný sňatek oddával sám kardinál Kašpar v arcibiskupském paláci. Po svatbě se oba vydali po své práci. Teprve v červenci následujícího roku rozeslali oznámení.

A to i Jiráskově matce. Amalie vzpomínala: „Nestalo se nic tragického, ale přivítána jsem byla s bolestným pláčem a bez lásky, bez radosti.“ Svazek se přesto ukázal jako mimořádně šťastný. Mezi sebou si manželé vykali. Ona mu říkala Arnoldku, on jí paní doktorko, někdy Málko.

Jiráskovi se po svatbě přestěhovali do ulice Karoliny Světlé č. 38 v Praze 1. (Smetanovo nábřeží č. 20). Ve druhém patře tam bydlela i Jiráskova matka. Amalie se snažila být ke tchyni laskavá a vstřícná, ale ani to nepomohlo vylepšit vztahy. Manželé Jiráskovi se vhodně doplňovali.

Oba manželé nemilovali okázalý společenský život, raději cestovali. Od roku 1926 vlastnil Jirásek automobil – s řidičem, protože ani Arnold ani Amalie neměli řidičský průkaz. Projeli s ním celou republiku, ale i cizinu. Německo, Švédsko, Dánsko, Norsko, Španělsko, Francii i mnohé další země. Jirásek spojoval výlety i s prací – byl členem mnoha českých i zahraničních vědeckých, odborných i stavovských korporací, a cestování tak skloubil s vědeckými kongresy a výstavami. Navíc ve 30. letech zastával důležitou funkci prezidenta Lékařské komory pro zemi Českou.

K sobě i okolí se choval přísně. Vstával po čtvrté ranní, stačilo mu jen pět hodin spánku. Před snídaní psal. A v půl osmé odcházel na kliniku. Tam navštívil ambulanci a prováděl vizitu. Podřízené nešetřil. Jednou jakýsi asistent chybně referoval o nemocném. Jirásek si prohlédl chorobopis a stručně pravil: „Můžete si s tím nemocným vyměnit zaměstnání.“ Zmatený asistent se začetl do chorobopisu, kde u kolonky povolání stálo lakýrník.

Stejně „akurátně“ přistupoval i ke svým operacím. A novátorsky. Právě on už v roce 1937 předpověděl, že bude nutné přehodnotit okamžik smrti – život končí, když „vypne“ mozek. Do té doby se považovalo za hlavní kritérium pro konstatování exitu netlukoucí srdce. Z kliniky se vracel kolem třetí, a to už Amalie pracovala v ordinaci.

Proto se nejvíc těšili na neděle a svátky, kdy navštěvovali divadla a koncerty. Ale měli i jiné povyražení.

Druhým domovem manželů se staly Všejany – malá obec v nymburském kraji. Na okraji polesí tam nechala Amalie postavit jednoposchoďovou chatu. Tam se Jirásek úplně uvolnil. Měl velmi málo přátel, jednou uvedl, že pouze tři, ale ve Všejanech sám obsluhoval hosty, bavil je a usmíval se.

Podle některých kolegů byl srdečný a veselý, často se smál i vtipům, které na něj útočily. Na jiné působil jako přísný, uzavřený muž, který se neřídil názory jiných. Měl své nepřátele a jejich počet se zvyšoval.

O závisti a nenávisti k jeho osobě svědčil i fakt, že po zavraždění Otýlie Vranské v roce 1933 kolovaly v Praze pomluvy, že vrahem je právě Jirásek.

Po druhé světové válce Jirásek opět cestoval a pokračoval ve své bohaté činnosti. Březen roku 1960 vše změnil. Začaly ho sužovat bolesti břicha. Ihned se nechal vyšetřit – bratranec Metoděj zemřel na karcinom tlustého střeva a on se obával téhož.

Operovali ho, ale příčinu nemoci, rakovinu, odstranit nemohli. Jirásek trpěl dva měsíce krutými bolestmi. Zemřel v pracovně svého bytu 28. července 1960.

Ať jej lidé ctili, nebo nenáviděli, platila o něm slova profesora Bohumila Špačka uveřejněná v Rozhledech v chirurgii: „Z našeho středu odchází osobnost, jejímž nejvlastnějším životním prostorem, životní vášní byla klinická chirurgie. Zásluhou Arnolda Jiráska dosáhla československá chirurgická škola nejenom vynikající úrovně a pověsti, ale přímo svého vlastního sebeuvědomění.“