Za volantem vodíkové Toyoty Mirai nové generace: Skvělá limuzína s jedinou nevýhodou

Slovo „mirai“ znamená japonsky „budoucnost“. Toyota prodává už druhou generaci „budoucnosti“ – model Mirai. Před dvěma lety jsem se krátce svezl s tou první. Byla nepochybně zajímavá, ovšem vedle té současné působí spíš jako ověření konceptu – zjištění, jestli vůbec takové auto může v reálném světě fungovat. Ale popořadě.

Druhou generaci mirai Toyota představila pořádně koncem loňského roku a letos s ní dokázala stanovit rekord dojezdu a později ho i překonat. Já se ale o nic takového ve svém jediném testovacím dni nepokouším, přece jen v Česku ještě není žádná veřejně dostupná pumpa, kde by se dal natankovat vodík.

Mirai se od aury „divného priusu“ přesunula někam ke konkurentu BMW řady 5. Je to velký sedan s pohonem zadních kol a konečně i výkonem s náznakem důstojnosti. I po designové stránce je mirai mnohem lepší než dřív – všimněte si například trojice linek, které se rozbíhají z přídě na strany, ta horní se táhne až k A-sloupkům.

Bezmála pětimetrová délka a záď připomínající fastback také s elegancí dělají své, stejně jako zadní lampy protažené až k logu. Bohužel, žárovková mlhovka v nárazníku působí na takhle hi-tech auto dost nepatřičně.

Slušela by jí bezrámová okna, říkám si, když beru za kliku a nasedám za volant. Hned si připadám jako v nějakém lexusu – sedačka i volant jsou samozřejmě elektricky nastavitelné a pro vystupování se odsunou, aby vám to usnadnily. Všechno včetně palubní desky je potažené kůží, která má pod sebou měkkou výplň, což působí nesmírně luxusně.

Sedačky jsou nejen vyhřívané a ventilované, ale mají i funkci „Auto“ pro obé, abyste se nemuseli starat už ani o tohle a bylo vám v autě příjemně. Vyhřívání, a dokonce i ventilaci a možnost ovládání rádia – to bývá doménou těch nejluxusnějších aut – mají také zadní sedačky.

Ovšem tady je jeden zásadní problém – není tu ani zdaleka tolik prostoru, kolik by člověk očekával. „Za sebe“ si se 184 cm výšky sednu tak tak, a to se přední sedačka nesmí odsunout dozadu, aby usnadnila řidiči vystupování.

Důvod je v tom, že za zadními opěradly je 1,2kWh vyrovnávací baterie a pod ní pohonné ústrojí. Proto je i kufr na téměř pětimetrové auto titěrný. A nakonec i fakt, že víko není elektricky ovládané a za madlo na vnitřní straně se nedá zavřít, musím vzít za plech, trochu zamrzí.

„Hokejka“ palubní desky působí, jako by chtěla ovládací prvky na středové konzoli nabídnout spolujezdci, nikoliv řidiči. Podezíral jsem konstruktéry, že pro evropskou verzi jen přesunuli volant doleva a palubní desku nechali stejnou jako v Japonsku, kde mají volant vpravo. Tak to ale není – v Japonsku má palubní deska hokejku zrcadlově. Design je prostě takový.

Rychle se s ním ovšem sžívám a líbí se mi, že volič převodovky – mimochodem, tenhle toyoťácký knoflík, jehož idea se prvně objevila snad v priusu druhé generace, je skvělý – je krásně po ruce. S ovladači klimatizace to je trochu horší, ale tu můžu ovládat i na třetině displeje na levé nebo pravé straně. Jde ji přesunout, a to i když mě naviguje Android Auto; bohužel ale v ní nejde procházet předvolby rádia.

Konečně vyrážím na cestu a z toho, co zjišťuji, mám největší radost – nová mirai jezdí skvěle. Díky pohonu zadních kol je pod plynem skvěle vyvážená, řízení je komfortně lehké a přední kola mají na starost jen to, nikoliv ještě přenos výkonu. O to příjemněji se mirai řídí.

Je zároveň velmi komfortní, není to ani trochu sporťák, třebaže jízdní režim Sport tu je. Sálá z ní, že vznikla pro cestování po dálnicích a silnicích prvních tříd s táhlými, rychlými zatáčkami. Adaptivní tempomat a aktivní vedení v jízdním pruhu je samozřejmostí, stejně tak se jedním dlouhým stiskem tlačítka dá přebírat aktuální rychlostní limit z dopravního značení.

Ani s dvěma tunami hmotnosti jí nechybí svižnost, a přestože to trhač asfaltu samozřejmě není, připojení na dálnici je naprosto bezproblémové. A zároveň na užších silnicích nemám pocit, že bych se někam nevešel, i přes ne zrovna malou šířku. V podstatě všude se mi jede tak příjemně, až zpoza volantu nechci vystoupit.

Za volantem se sedí o to líp, že tu je pro oba lokty měkké místo. Příjemně vysoký středový tunel ukrývá pod loketní opěrkou schránku, která neohromí prostorností, ale hezky do ní schovám mobil připojený kabelem k infotainmentu, peněženku a klíče.

Mirai pohání samozřejmě opět elektřina – proto taky přes relativně malý výkon na papíře je její odpich výborný. Jezdí totiž v podstatě jako elektromobil, jen s tím rozdílem, že elektřinu si vyrábí v palivových článcích reakcí vodíku s kyslíkem. A samozřejmě s kouřovými efekty – tedy, „kouřovými“, je to jen vodní pára – po vypnutí vozu v cíli.

Kyslík bere ze vzduchu; dokonce na displeji ukazuje, jak vydatně aktuálně vzduch čistí, a z toho, že budík je v tisících litrů za minutu, soudím, že docela hodně. Vzduch vstupuje do palivového článku skrz filtry, kde se zbaví nečistot, a z „výfuku“ vychází vodní pára – odtud to čištění.

Spotřeba vodíku je po mých zhruba dvou stovkách svižných kilometrů na hodnotě 1,2 kg/100 km. Na dálnici spotřeba poměrně rychle roste, naopak klidnou jízdou po městě vidím na displeji 0,7-0,9 kg/100 km. Odhaduji, že za tím bude stát zejména ona vyrovnávací baterie – na displeji vidím, že v nižších městských rychlostech pod malou zátěží vůz bere elektřinu z ní.

Nádrže pojmou 5,6 kg vodíku, což podle Toyoty má stačit na nějakých 650 km jízdy. Mým průměrem by to vyšlo na nějakých 460-470 kilometrů. Tedy, do Ostravy bych s rezervou dojel – ale kdy tam bude čerpací stanice, je ve hvězdách. První dvě se v ČR mají otevřít v příštím roce – v Praze a v Litvínově.

Bude to stačit na to, aby se s mirai dalo normálně jezdit? Pokud se budete pohybovat okolo Prahy a Litvínova, tak určitě ano. Ve zbytku republiky to ale vyzdvihuje věc, která mě na mirai nejvíc mrzí – paradoxně právě to, že jezdí na vodík.

Je totiž tak příjemná, je mi v ní tak dobře, že bych strašně moc chtěl, aby do ní Toyota strčila ideálně osmiválec z Lexusu LC 500, nebo aspoň hybrid. Anebo nakonec klidně i baterky, prostě cokoliv, aby tohle auto bylo normálně použitelné.

Vím, že je vizí budoucnosti a že právě proto má výhradně vodíkový pohon. Že by nedávalo smysl ji po té vizi pojmenovat, kdyby měla v útrobách něco tak obyčejného, jako jsou baterie nebo válce.

Jenže ta část téhle vize, která obsahuje ježdění a obecně život na palubě, je tak skvělá, že nechci čekat na to, až jednou v Česku bude vodíková čerpací stanice v každém krajském městě a mirai tak bude použitelná jako každé jiné auto. Chci ji hned.