Hlavní obsah
Nikola Miňovská dorazila na svůj sedmý dárcovský odběr. Špatně se jí nedělá, ale dívat se na to nemusí... Foto: Jan Handrejch, Právo

Na první pohled to tady vypadá jako v kavárně. Na barovém pultu jsou naskládané tácy s občerstvením, stačí jen přidat ohřáté párky. K tomu teplý nebo studený nápoj. Vše zdarma. Personál však místo číšnických vest oblékl bílé zdravotnické stejnokroje. Nejsme v kavárně, nýbrž na oddělení hematologie a krevní transfuze Ústřední vojenské nemocnice v Praze. A první „hosté“ už se zapisují na recepci…

Nikola Miňovská dorazila na svůj sedmý dárcovský odběr. Špatně se jí nedělá, ale dívat se na to nemusí... Foto: Jan Handrejch, Právo
Tajemná cesta darované krve

Občerstvení je drobnou odměnou pro ty, kdo přišli darovat vlastní krev někomu potřebnému. Komu? To se vlastně nikdy nedozví. Ani pacient to nezjistí, byť díky kódu, jenž odebranou krev doprovází, by teoreticky bylo možné takový údaj dohledat.

Následnou cestu krve po odběru už její dárce nevidí. Zatímco si v jídelně vychutnává párky s hořčicí, kávu a sušenku, cenná tekutina dvě hodiny „odpočívá“ při pokojové teplotě, než ji personál oddělení začne zpracovávat.

S krví je to podobné jako s čerstvými potravinami – má svou trvanlivost, zásady uchovávání a za jistých podmínek se dá i zamrazit na pozdější využití. A také obal, tedy krevní vak, lidově řečeno konzerva, je nahusto potištěný údaji a čárovými kódy podobně jako etiketa na potravinách. A soudě podle množství dárců i její spotřeby v nemocnici je to atraktivní zboží.

„V naší nemocnici, která je střední velikosti, se ročně spotřebuje asi pět až šest tisíc jednotek erytrocytů (červených krvinek) a kolem 3000 jednotek plazmy,“ říká primář oddělení Miloš Bohoněk. Jednotkou se myslí jeden vak, což je v případě červených krvinek asi 250 ml. Ročně tedy až 1500 litrů.

Zabalené a označené červené krvinky čekají na pacienty.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Když nějaký pacient pronese, že při transfuzi „dostal krev“, znamená to obvykle pouze červené krvinky. Při odběru se však dárci odebírá plná krev, tedy včetně plazmy (tu je možné darovat i samostatně), krevních destiček a bílých krvinek. Jednotlivé složky se oddělí až poté.

Otázky na tělo

Osmadvacetiletá Nikola Miňovská zasedla k jednomu ze stolů v jídelně a vyplňuje obdržený dotazník. S dárcovstvím začala předloni a tohle je její sedmý odběr. Do prvního ocenění dárců – Bronzové medaile profesora Jana Janského – jí chybí tři návštěvy. Na opačném konci je Plaketa Českého červeného kříže Dar krve – dar života za 250 odběrů.

„Naším rekordmanem je muž, teď už důchodce, který přišel 5. května 2015 na svůj 555. odběr,“ říká staniční sestra Eva Stašková a dodává: „Muži mohou darovat krev pětkrát za rok, ženy čtyřikrát, plazmu jednou za čtrnáct dní. Hranicí je věk 65, po konzultaci s lékařem i vyšší.“

Nikola Miňovská se však za metály nežene. „Motivací bylo udělat dobrý skutek. Přemýšlela jsem o tom už na vysoké, až jsem se konečně odhodlala,“ povídá u dotazníku, do něhož vpisuje nejen základní údaje, ale také kroužkuje ano či ne u 44 otázek. Pořádná porce, a to pokaždé, i když se jedná o pravidelné dárce.

Po vyplnění dotazníku následuje měření tlaku a kontrolní odběr.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Slouží to k tomu, aby se rozvzpomenuli, jestli jejich chování v poslední době nebylo potenciálně rizikové pro příjemce, jestli nepobývali v zahraničí, kde řádí nějaká infekce, zda nejsou po úrazu, nemoci,“ vysvětluje Eva Stašková.

Kromě pochopitelných dotazů typu Byl(a) jste léčen(a) pro pohlavní choroby? nebo Bylo vám provedeno tetování, akupunktura, propichování uší, piercing? Kdy? mě zaujme i poměrně konkrétní dotaz na pobyt ve Velké Británii nebo Francii, a to v letech 1980–1996.

„Týká se výskytu BSE (lidově nemoc šílených krav – pozn. red.). Kdo tam v tu dobu pobýval déle než šest měsíců, nemůže být dárce,“ objasňuje staniční sestra a odhaduje, že dotazník či následné předodběrové vyšetření pošle domů každého desátého zájemce. Nejčastějšími důvody jsou nedávné přisátí klíštěte, čerstvé tetování nebo pobyt v rizikové zemi.

Vyšetření na nemoci

„Loni jsem byla čtyřikrát, což je maximum. Letos mě vyřadil pobyt v Thajsku, po kterém jsem půl roku nesměla darovat, ale doufám, že tři odběry bych ještě do konce roku stihnout mohla,“ uvažuje Nikola Miňovská, když se od dotazníku posuneme ke kontrolnímu odběru krve, který vpichem do prstu provede zdravotní sestra.

V nemocnicích platí: ani kapka krve nazmar. Pro kontrolní odběr jich stačí jen několik.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Každý dárce musí mít před odběrem změřené fyziologické funkce, tlak, pulz, teplotu a hlavně nás zajímá krevní obraz. Pokaždé testujeme na syfilis, žloutenku a HIV,“ popisuje Eva Stašková. Ampuli s krví během tří minut zanalyzuje přístroj a výsledky se automaticky přenesou do počítače k lékaři.

„Všechno v pořádku,“ konstatuje sestra a Nikolu čeká ještě uschopnění od lékaře, který její dotazník a výsledky porovná s minulou návštěvou. Pak si znovu posedí v jídelně, než ji konečně zavolají na sál.

Krev je životodárná tekutina, která v organismu distribuuje kyslík a živiny, má vliv na imunitu organismu a podílí se na udržování tělesné teploty. Často se píše, že ji „zatím“ neumíme nahradit. Nezdá se však reálné, že by to snad vůbec kdy šlo.

Naštěstí se o ni můžeme navzájem dělit, záleží jen na tom, zda se dárce a pacient shodují v jednom ze čtyř typů krevních skupin.

Neznáte skupinu? Nevadí

Primáři hematologie Miloši Bohoňkovi, jenž v současnosti předsedá Společnosti pro transfuzní lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, přiznám, že si nepamatuju svou krevní skupinu. A nadhodím, zda by neměla být vyznačena třeba na občance. „Ne,“ odpoví ihned.

„To je tak zásadní údaj, že se nemůžeme na žádnou informaci, ať je napsaná kdekoliv, spolehnout. Každý dárce je vždy na krevní skupinu vyšetřen, stejně tak pacient před transfuzí. A před podáním se obě krevní skupiny ještě znovu kontrolují.“

Primář hematologie Miloš Bohoněk

Foto: Jan Handrejch, Právo

Vzpomenu také na dobu, kdy automobiloví závodníci v rallye a jejich spolujezdci mívali za jmenovkou na zadním bočním okně uvedenou krevní skupinu a Rh faktor pro případ havárie.

„Z odborného pohledu to bylo k ničemu. Osobně bojuji proti tomu, aby ji vojáci měli nalepenou suchým zipem u své jmenovky. Jedinou validní informaci o krevní skupině nosí na takzvané psí známce na krku. Tam se na to dá spolehnout, ale jen pro účely války,“ podotýká primář, jenž je zároveň držitelem hodnosti plukovníka a sloužil mimo jiné v polní nemocnici naší armády v Iráku.

„Když dojde ke zranění a velké ztrátě krve, můžeme použít takzvanou univerzální krev, což je v případě červených krvinek skupina 0, Rh faktor negativní.“

Úbytek mladších dárců je dán spíš demografickým vývojem. Populace stárne a mladí nejsou.
Miloš Bohoněk, primář

Každá nemocnice zveřejňuje, jaké skupiny má aktuálně nedostatek. Výkyvy jsou normální, a přestože se často varuje před nedostatkem krve i dárců, Česko na tom podle Miloše Bohoňka není špatně.

„Úbytek mladších dárců je dán spíše demografickým vývojem. Populace stárne a mladí nejsou.“ Zmíní také zásadní nevýhodu krve – použitelnost pouhých šest týdnů, proto masový „nábor“ ani není rozumný.

„Samozřejmě nikdy neodmítneme dárce se skupinou 0, ideálně Rh negativní, po něm ‚skočíme‘ vždy. A permanentní je také zájem o skupinu A, protože je nejrozšířenější.“

Historky ze sálu

V odběrovém sále se dávám do řeči s mužem, jenž přišel darovat plazmu. Ta je tekutou částí krve a farmaceutické firmy z ní vyrábějí léčiva například pro pacienty s hemofilií – dědičnou poruchou srážlivosti krve. Její odběr je náročnější i časově, dárce si místo deseti minut, v případě krve, poleží v polohovacím křesle tři čtvrtě hodiny.

Šestatřicetiletý Michal Pěnička dorazil už na svůj 83. odběr krve či plazmy. „Moje máma zemřela na leukemii, ale díky lékařům se jí prodloužil život o šest let, takže jen splácím dluh,“ svěří se a přejde do veselejšího tónu:

„Začal jsem darovat v prváku na vysoké škole. Ten den jsem si řekl, že pokud získám všechny zápočty, tak půjdu do mobilní transfuzní stanice, která přijela do areálu ČVUT na Strahově. Zápočty jsem získal a od té doby chodím pravidelně.“

Michal Pěnička tvrdí, že darováním krve splácí dluh.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Z dlouhého „odčerpávání“ krve se mu špatně nedělá, ale přiznává, že na sále zažil různé scény s omdlévajícími.

„Pořád dávám k dobrému jednu příhodu, jak tady sestřička zachraňovala chlapa, který měl ještě asi o dvacet kilo víc než já, a začal se kácet. Dokázala ho složit takovým způsobem, že se vůbec ‚nefláknul‘ do hlavy. Její obětavost byla fantastická. Jenže ji tak zavalil, že nebyla schopná sama zpod něj vylézt.“

„Odběry nejsou pro každého,“ reaguje staniční sestra Eva Stašková s tím, že pokud se někomu i při druhém odběru dělá špatně, není hanba tuto bohulibou činnost oželet.

Zmrazit na později

„Já se na to nemůžu dívat,“ přiznává kolega fotograf, že pohled na jehlu pronikající do žíly mu nedělá dobře, byť se alespoň může schovat za objektiv fotoaparátu.

„Taky se na to nerada dívám,“ přidává se Nikola Miňovská, která už se uvelebila v křesle v odběrovém sále. „Já taky ne,“ rozesměje nás zdravotní sestra, která vpich jehly do její žíly provedla. Jak vzápětí vysvětlí, nevadí jí pohled na cizí krev, ale na vlastní, když se sama ocitne v pozici pacientky.

Po odstředění: červené krvinky dole, plazma nahoře.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Zatímco 450 mililitrů červené tekutiny dárkyně putuje do vícečetného vaku s protisrážlivým roztokem, Eva Stašková nás vezme do pacientům nepřístupné části s přístroji.

Už po odběru během dvouhodinového odležení krev přirozeně usedá podle toho, jak různě těžké složky klesají na dno. Pro perfektní separaci se ale musejí vaky umístit nejdříve do centrifugy – odstředivky, velikostí podobné pračce, která s nimi 20 minut točí, a pak do automatického lisu – separátoru krevních složek.

„Vaky s červenými krvinkami se uloží do lednice a čekají na to, až se vyšetří vzorky z kontrolních odběrů. Teprve až druhý den dostaneme propouštěcí protokol, mohou jít k pacientům,“ popisuje Eva Stašková.

Staniční sestra Eva Stašková zapíná separátor krevních složek.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Pro ukázku skladování plazmy si navleče rukavice a otevře cosi jako troubu, ačkoli uvnitř je to vlastně mrazák. „Teplo jí škodí, proto se musí šokově zamrazit. Vaky se položí na plechy, jako když pečete buchty, a vloží do jednotlivých polic. Je tam asi minus 50 stupňů.“

Dobrý skutek i odpis z daní

V případě plazmy se u infekčních nemocí počítá s inkubační dobou, takzvaným diagnostickým oknem, v němž první rozbor krve ještě nemusí ukázat pozitivní výsledek. Plazma proto pobude půl roku v karanténě, poté je dárce při nejbližší další návštěvě znovu vyšetřen.

Je-li vše v pořádku, plazma může být využita pacienty, typicky třeba u popálenin či velkých ztrát krve. Ale co když už dárce nikdy nepřijde?

„Čekáme tři roky a pak ji zlikvidujeme,“ říká staniční sestra a ještě dodá, že ze čtyř separovaných „zbytků“ krevních destiček je možné připravit jednu jejich léčebnou dávku.

Máme zmrazených asi dvě stě kusů nulek negativních, které slouží jako taková krizová banka, kdyby se cokoli dělo.
Eva Stašková, staniční sestra

Pak s námi nahlédne ještě do jiného mrazáku, kde teploměr ukazuje dokonce minus 80 stupňů Celsia.

„Máme tu asi dvě stě kusů nulek negativních, které slouží jako taková krizová banka, kdyby se cokoli dělo. Ačkoli červené krvinky v mrazu praskají, po přidání určité látky se to nestane. Je to metoda vymyšlená původně pro armádu, která si tak může na mise vozit vše zamrazené – krvinky, plazmu, destičky.“

Skromná, ale chutná odměna čeká na každého.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Úterní ráno se mění na dopoledne a Eva Stašková konstatuje: „Dneska máme klidněji. Nejvíc lidí přichází v pondělí a v pátek, protože si tím prodlužují víkendy,“ naráží na fakt, že pro odběr je možné si vzít pracovní volno.

Dárci se hromadí také před Vánoci. Někdo jde vykonat dobrý skutek, někdo chce den volna navíc, jiní na poslední chvíli zatouží po daňovém odpisu 3000 korun pro fyzické osoby, jenž se k odběru váže.

„Mám dobrý pocit z toho, že někomu pomáhám. To souvisí i s mým povoláním,“ říká na sále čtyřicetiletý policista-právník Václav Pelikán. Pohled na jehlu v žíle mu nevadí.

„Je to zajímavé, přemýšlím u toho, jak se to sestry učí, aby ji trefily, aby to nešlo skrz,“ uvažuje, načež mu zdravotní sestra Jarmila Musilová zvesela odvětí: „To víte, my vám to řekneme, už budete vědět všechno a příště si to budete chtít dělat sám.“

Přestože je policista už na svém 93. odběru, což jistě muselo pomoct velkému množství pacientů, přiznává: „Sám jsem krev nikdy nepotřeboval. Naštěstí.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků