Hlavní obsah
Podle současných poznatků nám paměť slábne už od pětadvacátého roku života. K tomu, aby nám sloužila tak dobře, jak může, potřebuje nové a neznámé podněty. Foto: Profimedia.cz

Šálil vás někdy zrak? A co takhle vaše paměť? Podle odborníků to dělá často. Blízkou i vzdálenou minulost si často pamatujeme trochu jinak než ti, se kterými jsme ji prožili. Podle odborníků je to naprosto normální.

Podle současných poznatků nám paměť slábne už od pětadvacátého roku života. K tomu, aby nám sloužila tak dobře, jak může, potřebuje nové a neznámé podněty. Foto: Profimedia.cz
Proč nemůžeme věřit vlastní paměti

Už ty nejranější vzpomínky bývají nejednou něčím, co jsme ve skutečnosti neprožili.

„Lidé potřebují mít vlastní a pokud možno ucelený životní příběh,“ upozorňuje Martin Conway, ředitel Centra pro paměť Londýnské univerzity. „S přibývajícím věkem u nich sílí potřeba, aby zabíhal až do nejranějších fází života.“

Vzpomínky si podle něj mohou vytvářet už nemluvňata, ale nedokážou si je dlouho uchovat. V mozku malých děti se totiž vytvářejí shluky buněk a narušují spojení, které potřebujeme k dlouhodobému ukládání vzpomínek. Proto se mnohým z nás vybaví z dětství jen pár útržkovitých zážitků.

Existuje dokonce termín: dětská amnézie. Podle ní zapomeneme většinu zážitků ze svého raného dětství po sedmém roce života.

Někdy si pamatujeme i to, co jsme neprožili

Co když si třeba vybavujeme, jak nás dědeček vzal do náruče a při jeho láskyplném objetí se nám rozbušilo srdíčko? Pokud dědeček zemřel, když nám byly dva roky, je tahle vzpomínka velmi pravděpodobně falešná. Nebo nám ji vyprávěl starší sourozenec a my ji přijali za svou.

Když vám tedy vaše dítě tvrdí, že prožilo něco, o čem víte, že se nemohlo stát, nelže. Jeho vzpomínka se mu zřejmě jeví jako pravdivá.

„Pokaždé, když nám hlavou projde myšlenka, musíme se rozhodnout, “ říká psycholožka Kimberley Wadeová z Warvické univerzity. „Prožili jsme ji, představovali jsme si ji nebo jsme o ní mluvili s jinými lidmi? Většinu jich vyhodnotíme správně, ale ne všechny.“

Nepřesné vyhodnocování se netýká jen dětí. Děje se to v podstatě všem, i když v rozdílné míře. „Pokud patříte k lidem, kteří se do čtení knihy dokážou ponořit tak, že nevnímají, co se děje kolem, můžete být náchylnější ke zkreslování svých vzpomínek,“ doplňuje Wadeová.

Prokletí dokonalé paměti

Ve výzkumu paměti je pořád mnoho neznámých. Někteří vědci se snaží prokázat, že si všechny své zážitky ukládáme do paměti už od útlého dětství. Jen k nim v dospělosti nemáme přístup. Myslíte si, že je to škoda? Je to spíš právě naopak.

Lidé, kteří trpí hyperthymesií, tedy syndromem, jenž způsobuje vynikající autobiografickou paměť, často nedokážou normálně žít. To, že si každý den spontánně vybavují neskutečné množství detailů ze svého života, je totiž hodně vyčerpává.

Pokud ovšem patříte k většině lidí s normální pamětí, může vaše neshody s partnerem kvůli tomu, jak jste prožili určité věci, vysvětlit prostý fakt. Zpětně si vybavujete pouze část reality, kterou prožijete.

„Teprve dnes vidíme velké individuální rozdíly v tom, jak si dva jedinci pamatují stejnou událost,“ upozorňuje psycholožka Signy Sheldonová z kanadské McGillovy univerzity.

Při hádce nás bombarduje velké množství podnětů

Pohádáte se s partnerem, pak se uklidníte a chcete vyčistit vzduch. Jenže se musíte rozčílit znovu, protože váš protějšek tvrdí, že neřekl něco, co řekl. Nebo vás obviňuje z výroku, který byste nevypustili z pusy.

Pokud jeden z vás není patologický lhář, máte pravdu nejspíš oba. Jen si pamatujete jiné části hádky. Samozřejmě ty, které v každém z vás vzbudily nejsilnější emoce.

Podle Sheldonové často předpokládáme, že vzpomínky jsou informace uložené v knihovnách našeho mozku. Problém je v tom, že se tvoří, až když si je zpětně vybavujeme. Při hádce nás bombarduje velké množství podnětů. Naše pocity, reakce na to, co kdo řekl nebo udělal, ale i celková scéna. A prakticky nikdo si nedokáže vybavit vše.

„Výzkumy ukázaly, že se ve chvílích, kdy prožíváme silné emoce, často zaměřujeme na detaily. Zapamatujeme si víc jednotlivostí, ale kvůli přílišnému zaměření na ně si hůř zapamatujeme věci, na které se tolik nesoustředíme nebo je ani nevnímáme,“ vysvětluje psycholog Luboš Brabenec s tím, že vzpomínky a emoce se v každém případě proplétají.

Smutným smutné, veselým veselé

Na paměť má vliv i naše momentální nálada. Když se uklidníme, často si už špatně vybavujeme, proč jsme se pohádali. Zato v rozčilení nás zaplaví vzpomínky na mnoho podobných hádek.

„Podle nejrůznějších výzkumů se ukazuje, že si člověk v těchto chvílích snáz vzpomene na událost, při které měl stejnou náladu,“ vysvětluje Brabenec.

„To platí i o učení slovíček z cizího jazyka. Pokud se je učíme smutní, zvládneme následný test lépe ve smutné náladě. Stejně tak si ve chvílích, kdy máme dobrou náladu, snáz vybavujeme pozitivní události, které nás v životě potkaly.”

S přibývajícím věkem si lidé lépe vybavují pozitivní události

Na to, co si vybavujeme, má vliv i věk. Mara Matherová, ředitelka Stanfordova centra pro výzkum dlouhověkosti, zkoumala v roce 2005 vzpomínky lidí z různých věkových skupin. Pouštěla jim krátké filmy.

Když se jich pak ptala na to, co se jim v nich líbilo, zjistila, že starší lidé inklinují spíš k pozitivním událostem, zatímco mladší se více soustředí na ty negativní. Události s emočně neutrálním obsahem si nepamatoval téměř nikdo.

Naše paměť je tedy velmi nedokonalý nástroj. I přesto je pro nás naprosto nezbytná. Potřebujeme ji třeba k tomu, abychom nasbírali životní zkušenosti. Podle současných poznatků nám slábne už od pětadvacátého roku života. K tomu, aby nám sloužila tak dobře, jak může, potřebuje nové a neznámé podněty. Neustále. Ale také ji musíme nechat odpočívat.

„Chvíle, kdy sedíme v tichu se zavřenýma očima, může rozhodnout o tom, jestli si důležitou informaci zapamatujeme, nebo ne,“ tvrdí profesorka Sian Bailocková z americké Chicagské univerzity.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků