Hlavní obsah

Po pádu ze stromu zůstala na vozíku, dnes je nejlepší českou handbikerkou

Pád ze stromu a zlomený obratel, který přerušil míchu, se stal před sedmi lety Kateřině Antošové osudným. Život na vozíku pro ni ale není překážkou k plnohodnotnému životu, naopak! Po úrazu nalezla novou vášeň v handbikingu. Postupem času se ve sportu na speciálním kole pro ochrnuté stala profesionálkou a v jednom ze světových závodů si dojela pro první místo.

Po pádu ze stromu zůstala na vozíku, dnes je nejlepší českou handbikerkou

„Byla jsem normální matka tří dětí, která chodí denně do práce a snaží se všechno stihnout. Byla jsem hodně pracovitý člověk a mám pocit, že mi z toho stromu tím pádem někdo shora chtěl říct, že už je toho dost,“ říká dnes s úsměvem Kateřina, která ještě před úrazem běhala půlmaratony a jejím snem bylo zaběhnout si berlínský maraton.

Na vozíčku už dokáže zdolat kdejakou překážku.

Foto: Novinky

„Hned, jak jsem spadla ze stromu, jsem věděla, že je něco špatně, hrozně mi brněly nohy a přestala jsem je cítit. Není to zas takové drama, myslím, že my ženy jsme přizpůsobivé. Vnitřně jsem to věděla ještě předtím, než mi doktor sdělil, že mi zlomený obratel přerušil míchu. Neměla jsem problém to přijmout jako většina vozíčkářů, kteří si dlouhou dobu mysleli, že to „rozchodí“. Od začátku jsem věděla, že už to nerozchodím a vozík je můj osud,“ vzpomíná Kateřina.

Musela začít sportovat

Po pěti měsících rehabilitací se už toužila vrátit domů, do zaměstnání, mezi lidi. Začala také vyhledávat sport, který by mohla dělat i s ochrnutou dolní částí těla, a zamilovala si handbiking.

Handbike se skládá ze dvou anglických slov „hand” (ruka) a „bike” (kolo), ve volném překladu tedy ruční kolo. Místo šlapání do pedálů nohama ho jezdec pohání ručně.

Kateřina Antošová musí zabrat, aby se vyrovnala světovým sportovcům.

Foto: archív Kateřiny Antošové

Kateřina Antošová se v jízdě na handbiku dostala mezi světovou špičku.

Foto: archiv Kateřiny Antošové

„Když jsem začínala na vozíku, tak jsem jezdila pomaleji, než lidi chodili, předtím jsem naopak chodila rychleji než ostatní. Na handbiku jsem vyjela na cyklostezce a najednou jsem se pohybovala stejně rychle jako ostatní cyklisti. To mě začalo hodně bavit,“ vysvětluje.

Až na vrchol

Postupem času se propracovala přes tuzemské závody až na mezinárodní scénu. Závodění v handbikingu je ale náročné nejen fyzicky, ale také časově a finančně.

„Dnes už najedu deset tisíc kilometrů za rok, kromě toho chodím do posilovny a na plavání. A přesto musím ještě přidat, abych světové špičce stačila, protože se neustále zlepšuje.“

Z medailí má obrovskou radost.

Foto: archiv K. Antošové

Přesto se jí letos podařilo vyhrát světový pohár. „Jsem vítězkou světového poháru a toho si hodně cením. Letos byly tři závody světového poháru, v jednom jsem vyhrála, ve druhém jsem byla druhá a ve třetím třetí,“ směje se.

Vděčná za svůj pád

Kvůli svému handicapu nesmutní. Nejdůležitější je podle ní, jestli funguje hlava, na ostatním se dá pracovat.

„Nemyslím si, že úraz je důvod vzdát se a přestat mít svoje sny. Naopak si myslím, že je to důvod si sny konečně splnit. Dělat můžete cokoliv co zdravý člověk. Nemyslím si, že je to taková tragédie. Ve chvíli, když jsem spadla, jsem byla ráda, že na žebříku nestál můj syn, který tam měl původně stát. I když to zní blbě, byla jsem osudu vděčná, že jsem to byla já, a ne děti,“ dodává.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků