Hlavní obsah

Veronika Gawlíková: Ne každé zlobivé dítě je grázlík

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Už přes půl roku pomáhá v rámci unikátního projektu těm nejzranitelnějším, dětem vyrůstajícím v rodinách, v nichž lásku vytlačilo násilí. „Téměř každý z nás chce být dobrým rodičem, někdy se to ovšem musíte naučit,“ říká Veronika Gawlíková (33). Šéfka ostravské Rodinné poradny, kde se snaží zacelit rány, jež pandemie skryla.

Foto: Milan Malíček, Právo

Veronika Gawlíková

Článek

Součástí vaší práce je řešit násilí tam, kde je přirozeně schováno. Nepotkáváte pak lidi na ulici, netipujete si: ty jsi podezřelá/podezřelý?

(smích) Ne, to nedělám. Všechny osoby, které se dopouštějí násilí, spojuje to, že byste je v davu nepoznala. Jsou to muži i ženy, kteří vypadají zcela normálně. I jejich rodina vypadá na první pohled „normálně“.

Spouštěčem násilného chování mohou pak být závislosti na drogách či alkoholu, ale ani to nemusíme na první pohled poznat.

Ne vždy se vyplácí jít si to osobně vyříkat s agresorem. S nadsázkou platí heslo zdravotníků: mrtvý zachránce rovná se žádný zachránce

Musela jste někdy řešit, zda budete kvůli podezření, že dochází k násilí, volat policii?

Naštěstí nemusela. Obecně je ovšem lidské psychice přirozené, že máme tendenci vyhýbat se věcem nepříjemným. Ne vždy se taky vyplácí si to jít osobně vyříkat s agresorem.

S nadsázkou platí heslo zdravotníků: mrtvý zachránce rovná se žádný zachránce. V podobných případech všem radím: máte-li podezření, že se v nějaké rodině něco děje, obraťte se na odborníky, třeba na nás. My vás nasměrujeme, co dělat.

Teď nemluvím o situacích, kde kdosi volá o pomoc, je v akutním ohrožení života. Tam musíte hlavně volat policii.

Sexuální agresi často spustí alkohol

Vztahy a sex

Odešla byste od muže hned po první facce?

Ptáte-li se teď, odpovídám: jsem přesvědčena, že padne první facka a já odcházím. Ale zároveň vím, že to říká téměř každá žena. Situace by poté mohla vypadat jinak. Může být na původci násilí emočně či finančně závislá, bojí se o děti. Proto se snaží „neprovokovat“.

Častým spouštěčem toho, aby skutečně odešla, je právě útok na dítě. To je už ovšem v tu chvíli většinou traumatizované, zmatené. Obvykle mu naplno dojde, že je doma něco špatně, až v pubertě. Tehdy už může být pozdě. Může mít zažité špatné vzorce chování.

Foto: soukromý archív Veroniky Gawlíkové

Nejdůležitější je podle ní ukázat dětem z prostředí, kde jsou problémy, že o ně někdo stojí.

A jaký výchovný vzorec, který potomkům předáváme, je podle vás nejdůležitější?

Jako máma a táta učíme své děti, jak se muž chová k ženě a jak se žena chová k muži. Když to budou umět, bude se jim lépe žít, a hlavně lépe navazovat a udržovat funkční vztahy.

Cítím se jako plnokrevná Ostravačka. Rodí se tu schopní, rázovití lidé, kteří se nenechají jen tak něčím odbýt

Vám se to evidentně daří. Sama jste vyrostla ve fungující rodině. Původně jste ale chtěla být učitelka. Proč vám tohle povolání doma vymlouvali?

Rodiče se báli, že to není zaměstnání pro mě. (smích) Ale teď vážně. Spíš si pro mě přáli klidnější profesi. Maminka je účetní, táta zámečník, velký fotbalový fanoušek…

Fandící Baníku.

Ne, pochází ze středních Čech, fandí Slavii… Já sama se ale cítím jako plnokrevná Ostravačka. Rodí se tu schopní, rázovití lidé, kteří se nenechají jen tak něčím odbýt. Myslím si, že celý region je velmi osobitý. Mám to tu moc ráda a nevím, co by mě přesvědčilo k tomu, abych se odstěhovala.

Takže učitelství vám rodiče nedoporučili, ale práci v sociální oblasti, která také není zrovna lehká, vám schválili?

Spíš mi pak do mého výběru nemluvili. Navíc, když jsem před maturitou řešila, kam si podám přihlášku, věděla jsem, že mé vědomosti a znalosti předem vylučují jakékoli technické obory.

Jakousi náhodou jsem poté objevila obor sociální práce s poradenským zařízením na Ostravské univerzitě a už na vysoké jsem věděla, že jsem nemohla volit líp. Začala jsem se tam profilovat k aktivní pomoci rodinám, dětem a mladistvým.

Život s emočním sadistou aneb Když se partner doslova vyžívá ve vašem ponižování

Vztahy a sex

A u jaké skupiny jste začínala?

Celý můj profesní život je spojen s Centrem sociálních služeb Ostrava. Hned po vysoké jsem nastoupila do naší rodinné poradny jako sociální pracovnice. Tuhle kariéru ukončila má první mateřská dovolená. Postupně se nám narodily děti dvě, a když povyrostly, začala jsem pracovat ve službě pomáhající pěstounským rodinám.

V reálu jsem viděla, jak dokáže děti poznamenat násilí, zažívají-li ho v prostředí, kde se mají cítit bezpečně, v biologických rodinách. Poté jsem pomáhala těm, jež opouštěly dětské domovy, v Domě na půl cesty.

Foto: soukromý archív Veroniky Gawlíkové

Vyrůstala v harmonické rodině. Na snímku se sestrami.

Jde o instituci, která jim zajišťuje bydlení, aby na prahu dospělosti, v osmnácti letech, po ukončení školy neskončily na ulici, že?

Domy na půl cesty pomáhají vejít do dospělého života těm, kteří si s sebou nesou těžké zkušenosti z dětství. Ti, co si prošli domácím násilím, měli tendenci podobné chování přenášet dál…

Přicházeli k nám už jako mladí dospělí a jasně na nich bylo vidět, v jakých podmínkách před tím vyrůstali. Bohužel ani sebelepší ústavní zařízení nedokáže nahradit prostředí rodiny se vším, co k ní patří.

Mám-li to vaše profesní putování shrnout, znamená to, že když mě budou doma jako dítě mlátit, surově trestat, tak, ač trpím, budu to samé jednou dělat potomkům?

Často to tak bývá. Proto se snažíme v naší rodinné poradně, kterou už tři roky vedu, situace řešit terapiemi. Procházejí jimi všichni: ti, kteří se násilí dopouštějí, i ti, vůči nimž je namířeno.

Pomáháme lidem pochopit, že se vypjaté chvíle dají řešit i jinak, učíme je krizím předcházet. Je taky důležité vědět, že za násilí je odpovědný ten, kdo se jej dopouští.

Vy jste vyrůstala v rodině, kde byly děti tři, holky. Jak vás rodiče trestali?

U nás fungoval klasický model. Máma byla ta „hodnější“. My jsme se jí svěřovaly se svými trápeními. Táta byl ten „přísnější“, který zasáhl, když už bylo „třeba“. Sem tam, při řešení našich závažných hříchů, tedy přišlo nějaké to plácnutí po zadku.

Plácla jste někdy i vaše děti?

Já? Nikdy. Plácnutí totiž nepovažuju za dobrou výchovnou lekci. Tím, že dítě uhodíte, řešíte vlastní vztek. Vám se uleví, ale dítěti ne. A já si jako máma přeju, aby mě syn a dcera poslouchali ne proto, že ze mě mají strach, že se bojí, že jim ublížím. Ale proto, že mě respektují jako mámu a rodiče. Můj muž to vidí naštěstí stejně.

Už rok prakticky nefungují školy. Obě máme děti malé. Chodíme do práce. Denně k tomu vaříme, uklízíme. To vám nikdy nerupnou nervy?

I já se rozčílím a křičím, ovšem snažím se ovládat. V poradně k tomuhle říkáme: fyzicky potrestáte dítě ne proto, že by si to právě „zasloužilo“, uhodíte jej proto, že vybuchnete, což se stane poté, co se jeho „skutky“, ve skutečnosti vaše problémy a emoce, ve vás nahromadily.

My klientům radíme, aby se snažili krizovým situacím předcházet. V době, kdy jsou klidní, si je promysleli. Našli v sobě způsob, jak je zvládnout bez násilí.

Formy vztahové manipulace, které lze do určité míry tolerovat

Vztahy a sex

Umějí to i rodiče, kteří razívají heslo: škoda rány, která padne vedle?

Musejí se to naučit. Já nikomu neříkám, aby rezignoval na výchovu dětí. Naopak, stanovovat hranice je velmi důležité. Musíte zároveň počítat i s tím, že každé dítě se snaží nastavené hranice posouvat, i ty naše…

Sama však vím, že to jde i bez fyzických trestů, nám to doma funguje. Chce to strašné množství trpělivosti, plus musíte s dítětem skutečně být. Vysvětlovat pokaždé, když je problém, že to problém je, naučit se ho společně řešit.

Nesmíte stále jen říkat: takhle ne. Musíte k tomu vždy dodávat, proč to má být jinak. Což je metoda časově náročnější, ovšem funguje spolehlivě.

Foto: Milan Malíček, Právo

Ke zjišťování situace v rodině slouží v centru i pískoviště. Zkušený terapeut je schopný z vyprávění dítěte a z rozmístění figurek na ploše leccos odhalit.

Přibývá podle vašich zkušeností problémů s násilím u nás po uvalení lockdownu?

Tohle nelze bez odborných studií průkazně doložit. Ano, my podobných případů řešíme víc. Klientela, která řeší domácí násilí, nám přibyla. Jenže se to stalo proto, že jsme shodou okolností od roku 2019 připravovali program Nechme dětem dětství, který se u nás za podpory Nadace Terezy Maxové a společnosti CTP rozběhl loni v listopadu.

O kolik rodin se staráte?

V současnosti jich u nás prochází terapiemi sedmnáct. V každé vyrůstá jedno až pět dětí. A vedle klientely, u níž řešíme násilné chování, funguje poradna i pro další. Ročně tu projde kolem osmi set lidí. Řešíme komplikované rozvody, partnerské a výchovné problémy.

Násilí za zavřenými dveřmi našich domovů

Vztahy a sex

A kdo za vámi pošle ty, kteří mají v rodinách problémy s násilím?

Máme to tak půl na půl. Někdo tuší, že problém má, obrátí se na nás sám. Další přicházejí na doporučení OSPODu (Orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.).

Existuje v téhle kategorii něco jako typický klient?

Rozhodně ne. Poradenstvím pokrýváme nejen Ostravu, ale i další místa v Moravskoslezském kraji, proto víme, že trošku jiné potíže mívají Ostraváci, jiné lidé z Oderska, Třinecka nebo z vesnic, kde je spousta lidí bez práce.

Rovněž představa, že typický násilník tyranizující své blízké žije v bídě, je mylná. Ano, domácí násilí se může vyskytovat v souvislosti s chudobou, ale taky nemusí. A do potyček se pouštějí muži i ženy.

Jen pro vyjasnění. Je vůbec legálně potrestatelným domácím násilím to, že já občas udeřím muže a on občas udeří mě?

Abychom mohli násilí v rodině označit za domácí násilí, musí splňovat ještě další znaky. Patří mezi ně, že se odehrává „za zavřenými dveřmi“, je opakované a jednostranné: osoba ohrožená a osoba násilná si role nemění…

Vzájemné potyčky tohle nesplňují. Policie je předává k přestupkovému řízení nebo jsou řešeny domluvou. Jakékoli násilí má ale závažný vliv na vývoj dítěte, které v rodině vyrůstá. Ať chceme či nechceme, přidají si násilí do vzorců, které samy pravděpodobně budou jednou v dospělosti používat.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Jako máma a táta učíme své děti, jak se muž chová k ženě a jak se žena chová k muži. Když to budou umět, bude se jim lépe žít, a hlavně lépe navazovat a udržovat funkční vztahy,“ říká Veronika Gawlíková.

Přijde jim to tedy posléze normální?

Nepřijde. Ale jelikož v násilné rodině vyrůstají, musejí se jí přizpůsobit. Zpočátku mají v podobných situacích obrovský strach: bojí se o mámu, bojí se o všem někomu vůbec říct, pak často rezignují. Ovšem ten strach v nich je. Formuje jejich osobnost, což je špatně.

Poznala byste podobně trýzněné děti v běžné školní třídě?

Po určité době ano. Každé sice reaguje jinak, protože každý z nás jsme jiný, ale jakési modely chování jsou rozpoznatelné. Některé se stáhnou do sebe, prožívají úzkosti, deprese.

Další naopak násilné vzorce chování od rodičů převezmou, v kolektivu se chovají agresivně, čímž se snaží na sebe upozornit. Obecně platí, že ne každé dítě, které je zlobivé, je grázlík. Je hlavně důležité zjišťovat, proč zlobí a proč změnilo své chování.

Podezřelé případy hlásívaly školy. Jak je to v posledním roce a čtvrt? Kdo zjišťuje, proč školáci zlobí?

Máte pravdu v tom, že v roce 2019 až třetina podobných podnětů přicházela ze škol. Tím neříkám, že se všechny potvrdily. Jisté však je, že tyhle varovné signály před více než rokem zmizely a děti, které pomoc potřebují, mají menší šanci se jí domoci.

Hodně záleží na přístupu škol. Mají-li online hodiny pravidelné, i několikrát denně, prostor povšimnout si změn v chování žáků existuje. Najednou si nedělají úkoly, nepřipojují se do hodin…

Nicméně online svět je v komunikaci odlišný. Strašně ráda bych všem dala univerzální radu, jak násilí zastavit. Bohužel ji nemám. To, co se děje doma, za zdmi, skutečně vědí jen ti, kteří uvnitř žijí.

K pádu do sociální nejistoty stačí málo, tvrdí ženy, které pomáhají matkám v nouzi

Styl

Znovu zmíním váš program Nechme dětem dětství. Ten běží také online?

Ne, stále běží, jak se říká, tváří v tvář. Osobní kontakty mezi terapeutem a dětmi ohroženými násilím v jejich rodinách nelze ničím a nijak nahradit.

Koho při obvyklém průběhu podobné terapie zvete prvního? Oběť, či násilníka?

Začínáme mluvit většinou s tím, na němž je násilí pácháno. Proto zpravidla jako první přicházejí mámy. Pak následují jeho původci, jejich partneři. Každý zvlášť musí pochopit, že podobné situace normální nejsou.

Foto: soukromý archív Veroniky Gawlíkové

Cílem centra je vrátit děti do normálního života. K tomu patří také výlety.

Nebojíte se být s těmi, kteří jsou označeni za násilníky, při terapii sama?

Odpovím za všechny kolegyně a kolegy: ne, nebojíme se. (smích) Rizika vnímáme, zachováváme obezřetnost, ovšem strach nemáme. Násilné osoby si často vybíjejí sílu doma. Na nás naopak chtějí udělat dobrý dojem, chovají se mile. Jsou zvyklí předstírat, ukazovat na veřejnosti lepší já. Své činy bagatelizují. Ze selhání obviňují jiné: manželku, děti.

Teď se ještě vrátím k tomu, že máme klienty z různých sociálních vrstev. Jsou mezi nimi i ti, kteří zastávají vysoké pozice, prožívají stresy a násilí páchají proto, že to nezvládají…

V poradně tak nedělíme klienty do skupin podle příjmů, pleti, sociálního postavení, ale na ty, kteří od nás pomoc chtějí a kteří ji aktivně odmítají.

Tak k první skupině – co je cílem terapií kromě toho, že se snažíte násilí zastavit?

Snažíme se v nich probudit rodiče. Ukázat jim, jak vyhrocené okamžiky vnímají jejich děti, které chtějí mít fungující mámu a tátu. Možná se vám to nezdá, ale ve většině z nás tohle všechno je.

Chceme potomky milovat, dobře je vychovat, jít jim příkladem, chceme, aby si nás vážili. Úkolem terapeutů je tohle v klientech otevřít. Odstranit všechny nánosy, které přirozené věci překryly. Pomáháme jim převzít odpovědnost za násilné chování a naučit se řešit situace jiným způsobem.

Za rok vyslechnete řadu příběhů. Dokážete je odložit po zavření své kanceláře?

Je pravda, že v začátcích, těsně po škole jsem si problémy v hlavě domů nosila, pak jsem už věděla, co dělat. Základem mé psychohygieny je mít v létě čtrnáct dnů dovolené v kuse. To vypínám telefon, počítač, odpočívám a na tohle volno se těšívám už od února, po něm zase vyhlížím Vánoce. Důležité je mít před sebou světlé body. (smích)

A jelikož s rodinou milujeme dovolenou u nás, tak mi ani nevadí současné omezení v cestování. Snad pojedeme jako obvykle buď na jižní Moravu, nebo do jižních Čech. Máme rádi výlety po českých hradech, zámcích, zoologických zahradách.

Dva hlavní rozdíly mezi mužskými a ženskými psychopaty

Vztahy a sex

To vám pro zachování psychické pohody stačí?

Každý sociální pracovník prochází ještě odbornou supervizí, aby nevyhořel, což je fajn. Myslím si, že by to měl být běžný standard i v dalších povoláních. Obecně mám taky štěstí na lidi, s nimiž pracuju a s nimiž se dokážu o polední pauze bavit i o jiných věcech než o „případech“.

Radši si popovídáme o tom, co budeme dělat o víkendu. Přidám-li k tomu, že doma mě po práci čeká řada jiných povinností než těch pracovních, daří se mi udržet od zaměstnání nezbytný odstup.

Ani kamarády ve volném čase neanalyzujete, když vám v jejich rodinách cosi nesedí?

Jsem velmi společenský člověk, přátel a známých mám řadu, ale žádné rodinné poradenství nikomu nedělám. A to ani v momentě, kdy si pro radu přijdou. Raději je odkážu na jiné odborníky. Kamarád je kamarád. Sice si ho vyslechnu, ale odborně bych mu nemusela pomoci dobře.

Reklama

Výběr článků

Načítám