Hlavní obsah

Sandra Nováková: Trvalo hodně let, než jsem získala zpět sebevědomí

Ačkoliv se asi nejvíc zapsala do diváckého povědomí díky Ordinaci v růžové zahradě, dodnes si ji lidé spojují i s dětskou rolí v seriálu Bylo nás pět. Sandra Nováková (40) se už představila také jako scenáristka. Společně s manželem režisérem Vojtěchem Moravcem se pustila do natáčení vlastních filmových projektů. Brzy přijde do kin jejich druhá komedie Hádkovi.

Foto: Lenka Hatašová

Sandra Nováková

Článek

Před několika týdny Česká televize znovu vysílala seriál Bylo nás pět, kde jste si jako malá holčička zahrála s bratrem Adamem. Dodnes je oblíbený a i díky literární předloze ho zná snad každý. Podíváte se na něj ještě někdy po tolika letech?

Kdykoliv a strašně ráda. Ale je pravda, že už je to pár let, co jsem viděla nějakou reprízu naposledy. S Vojtou jsme už zkoušeli seriál pustit našemu Mikulášovi, ale ještě nebyl ve věku, kdy by ho to zaujalo. Možná už ale nastala ta chvíle a je čas podívat se na něj konečně znova.

Co se vám honí hlavou, když vám ho někdo připomene?

Vždycky mě to potěší. Natáčení pro nás bylo s bráchou jedno velké a krásné dobrodružství a seriál se opravdu povedl, takže jsem vždycky trochu pyšná, když si mě s ním někdo spojí.

Váš bratr Adam už sice hereckou profesi opustil, přesto zůstal poblíž oboru – pracuje jako scénograf. Na vsi, kam se před několika lety odstěhoval s rodinou, prý dostal hned od sousedů přezdívku Bajza… Zůstala i vám vaše Evička z cukrárny?

Už to není tak intenzivní jako před lety, ale ano, zůstala. Jen k ní za ta léta přibyla ještě Gábina Šímová a doktorka Růžičková.

Sama jsem trochu z lékařské rodiny. Děda byl pediatr a babička pracovala jako magistra

Pro pár lidí ale zůstávám i Jezinou ze seriálu Neviditelní nebo Jaruškou, ženou vynálezce Míry Čecha z internetového seriálu České moře.

Foto: Česká televize

Na její dětskou roli z populárního seriálu Bylo nás pět diváci nezapomněli dodnes.

V televizi vás už roky vídáme v lékařských seriálech. Hrála jste v Ordinaci v Růžové zahradě, potom v Sestřičkách – Modrém kódu, aktuálně i v seriálu 1. mise z prostředí vojenské medicíny. Co vás právě na tomto profesním prostředí baví?

Vlastně všechno. Sama jsem tak trochu z lékařské rodiny. Děda byl pediatr a babička pracovala jako magistra v lékárně. Odmalička mě lékařské prostředí fascinovalo.

Myslím, že kdybych se učila líp a byla studijní typ, medicína by byl obor, který by mě zajímal. Takže když jsem pak začala hrát doktorku Růžičkovou a musela se učit latinské výrazy a jmenovat různé diagnózy, byla jsem nadšená. Jako bych si tím ten svůj dětský sen stát se lékařkou trochu splnila.

Lékaři a sestřičky jsou pro mě opravdu hrdinové.

Čím to podle vás je, že jsou zrovna lékařské seriály tak úspěšné?

Protože je to fascinující prostředí plné emocí: strachu, bolesti, naděje i happy endů. Nejenže se zde dají vyprávět osobní příběhy lékařů, ke kterým divák mnohdy přirozeně vzhlíží jako k hrdinům, někdy až nadlidem, ale dá se zde rozehrávat spousta emocí i v příbězích pacientů. Seriál z prostředí obchoďáku podle mě tolik možností nenabídne.

Vaše postava doktorky Saši Růžičkové ze Sestřiček byla ale dost nepříjemná. Neštvala vás už někdy?

Ze začátku dost, byla arogantní, drzá, namyšlená, bez empatie a k tomu všemu ještě úplně neschopná, prostě doktor fušer. Ale pak na sobě po profesní stránce hodně zapracovala a proměnila se ve skvělou lékařku. To mě už tolik nerozčilovala.

Tereza Ramba: Je mi vrozená radost ze života

Styl

Ale musím přiznat, že postavu Saši jsem fakt milovala. I přes její osobnostní nedostatky. Hrát ji bylo nesmírně zábavné. Ty záchvaty smíchu, které jsem měla během natáčení, mi určitě prodloužily život.

Diváci si ji hodně oblíbili kvůli jejím sarkastickým hláškám. Tušila jste už od začátku, že ta role má i takový komediální potenciál?

No… vlastně mě to samotnou překvapilo, že si takhle negativní postavu lidi zamilují. Ale myslím, že to bylo tou charakterovou vyhraněností. Byla to výrazná postava, která v lidech vyvolávala spousty emocí. Jak pozitivních, tak negativních. A lidi také milovali tu její upřímnost. Co na srdci, to na jazyku.

Vlastně se nikdy nepřetvařovala a nechodila kolem horké kaše. Když ji někdo naštval nebo jí nebyl sympatický, prostě to na rovinu řekla. To je vlastnost, kterou jí někdy závidím. Sama si kolikrát nechám líbit spoustu nespravedlností a myslím na Růžičkovou, že bych chtěla její odvahu.

Foto: Lenka Hatašová

Sandra Nováková

Naučila jste se během natáčení seriálu 1. mise něco praktického, s čím jste se v jiných lékařských seriálech zatím nepotkala?

Zkusila jsem si rozborku a sborku zbraně, ale není to nic, po čem bych toužila nebo mě nějak obohatilo.

Náš soukromý život se odvíjí i od práce, kterou děláme. Rádi s Vojtou diskutujeme, všechno sdílíme

Jedním z režisérů je váš manžel Vojtěch Moravec, který režíroval i Sestřičky Modrý kód. Jaké to pro vás je potkávat se s ním pracovně? Nenosíte si na plac dění z domova?

Nosíme! Spolupráce nás ale naplňuje. I proto jsme se vydali cestou psaní a produkování vlastních filmů, abychom si tu společnou práci vyrobili. Vlastně pokaždé když jsme na nějakém projektu odděleně, stýská se nám po tom druhém.

Nemíchá se vám tedy práce až příliš do soukromého života?

Náš soukromý život se odvíjí i od práce, kterou děláme. Rádi o všem diskutujeme, všechno sdílíme. Takže když máme to štěstí společně pracovat, náš osobní život je o to intenzivnější. Navzájem se obdivujeme a inspirujeme.

Oba máte uměleckou profesi, která je náročná na čas, denní režim, do toho se musíte starat o malého syna. Co děláte, když vás přepadne pocit, že je toho všeho až nad hlavu?

Kdysi dávno, když se u mě objevily nějaké zdravotní potíže, jsem se zařekla, že už si nikdy nevezmu víc práce, než bych fyzicky a psychicky v pohodě zvládla.

Vlastně nerada dělám dva projekty zároveň a celkem se mi to až na pár výjimek daří. Takže se snažím mít i při práci čas na rodinu.

Silvestrovský úklid odpadků v blízkém lese. „Museli jsme si vyzkoušet naše nové prodloužené ruce, které jsme si nadělili pod stromeček,“ okomentovala herečka rodinnou fotku s manželem Vojtou a synem Mikulášem.

Vojta je na rozdíl ode mne nastaven úplně jinak. Řekla bych, že je trochu workoholik. Občas si stěžuje, že v myšlenkách přechází z projektu do projektu, protože jich dělá neustále několik najednou, ale já si myslím, že by to ani neuměl jinak. Ale na rodinu si čas vždycky umí najít. To je pro nás svaté.

Když se vám povede utrhnout si čas pro sebe, jak ho nejčastěji využijete?

Nejradši jsme všichni pohromadě. A je jedno, jestli jen odpočíváme, sportujeme, cestujeme nebo něco vyrábíme na zahradě, prostě společný čas nás naplňuje nejvíc.

Snažím se zdravě jíst, ale nejsem vyznavač nějakých módních či radikálních dietních režimů

To asi nebyly bezvýznamné zdravotní potíže, když vedly k výraznému omezení pracovní zátěže. Provázela to i zásadnější změna životního stylu?

Jak už jsem zmínila, myslím na sebe a snažím se úplně nepřepínat. No a k tomu taky hodně spát, občas cvičit a mít stále úsměv na tváři, takže hlavně pozitivně přemýšlet. Nezávidět, ale naopak pomáhat, když můžu. A jednou za čas si dávám detox od zpráv.

Když se rozhodnete pro změnu, je někdy těžké opustit zaběhané koleje. Patříte k lidem, kterým jdou změny, třeba v jídelníčku, snadno, nebo jste konzervativní a vaše zvyky odolávají?

Snažím se dobře a zdravě jíst, ráda leccos ochutnám, ale nejsem vyznavač nějakých módních či radikálních dietních režimů.

Asi jsem v tomhle směru spíš konzervativní a zvyky jsou pro mě železnou košilí, alespoň občas však zkouším některé nové věci, čistě kvůli zdraví. Nedávno jsem například objevila minerálku, kterou jsem dřív nepila, karlovarský Mlýnský pramen. Podporuje zažívání.

Foto: Lenka Hatašová

„Nesdílím každý okamžik svého života, raději ty okamžiky žiju. Když jednou za čas něco ukážu, je to většinou promyšlené.“

Bohužel nemůžu pravidelně jezdit do lázní, abych podstoupila pitnou kúru přímo „u zdroje“. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem se do Varů dostala naposledy, kromě kratší návštěvy spojené s filmovým festivalem. Asi když jsem tam točila televizní film Fajn Brigáda ze série Soukromých pastí, a to už je hodně let. Mlýnský pramen naštěstí seženu skoro ve všech obchodech. Pitnou kúru jsem vyzkoušela zatím poprvé a jsem nadšená.

Jak vám to šlo?

Není to nic složitého. Je dobré vydržet aspoň dva týdny. Pijí se tři deci asi půl hodinky před jídlem, třikrát denně. Cítím se líp, a tak mám teď v plánu „naordinovat“ si ji preventivně aspoň jednou za půl roku. Jak jsem ale zjistila, doporučuje se i při rozjetých trávicích potížích. Takže vím, pro co sáhnout, až mi nebude dobře.

Do kin se chystá už druhá filmová komedie, kterou jste napsali a natočili společně s manželem. Po loňských Matkách budou mít letos v létě premiéru Hádkovi. Na obou jste se podílela taky jako scenáristka. Pokoušíte se snad v oboru sběhnout k jiné profesi jako váš bratr?

To určitě ne. Spíš si s Vojtou takhle vyrábíme ty společné pracovní příležitosti, které nás budou naplňovat.

Andrea Sedláčková: Rozhodla jsem se žít svůj život

Styl

V Matkách jste se inspirovala vlastními zkušenostmi z těhotenství a mateřství. Kde jste našli inspiraci pro rodinku, která se stále hádá?

Nápad na Hádkovy vznikl v době covidu a dlouhého lockdownu. Spousta párů se v té době víc hádala, některé vztahy to dokonce nepřežily. Hádky se objevily i u nás. Nechali jsme se tím inspirovat a vypsali se z toho. Tedy napsali scénář.

Zajímavé je, že to na náš vztah zapůsobilo terapeuticky a v podstatě se všechno vyčistilo. Takže doporučuji tento film všem, kteří se občas hádají, třeba to na ně bude mít stejný efekt!

Jak končí vaše domácí hádky? Uraženým tichem, nebo bouchnutím dveří?

Uraženě mlčím, což Vojtu dohání k šílenství a bouchá dveřmi.

Kdo z vás dvou je rychleji ochotný k usmíření?

Já jsem Beran a Vojta Býk, takže ani jeden. No dobře, já jsem asi tvrdohlavější. Vojta je ten rozumnější z nás.

Před kamerou jste poprvé stála v šesti letech a celý život spíš točíte. Zmínila jste, že jste si z konzervatoře dlouho nesla trauma z vystupování na jevišti. V čem byla potíž?

Jako herečka jsem tehdy ztratila veškeré sebevědomí a myslela jsem si, že na divadelní prkna nejsem dost dobrá. Nevěřila jsem si. A trvalo hodně let, než jsem sebevědomí získala zpět.

Cestu k divadlu jste si nakonec našla, všimla jsem si, že v poslední době jste měla v repertoáru tři představení. Co vám pomohlo to trauma překonat?

Bohužel teď už mám v repertoáru jen jedno představení, o ty další jsem přišla během covidu. Je to komedie ze sexuologické laboratoře Program na záchranu mužů, kde hrajeme jen já a Roman Zach. Takže celkem náročný kousek, spousta slov a můžeme se spolehnout jen sami na sebe.

Před několika lety bych si nedovedla představit, že budu v něčem takovém jednou hrát, že v podstatě potáhnu představení.

Foto: Komorní divadlo Kalich

S Romanem Zachem hraje v divadelní komedii ze sexuologické laboratoře Program na záchranu mužů. K vidění bude v Komorním divadle Kalich.

„Opravila“ mě až Petra Horvátová, když mi před pár lety hodila lano a obsadila mě do představení Prolomit vlny, které velice citlivě režírovala Viktorka Čermáková.

A pak mě zase Dan Krejčík přizval do představení Úplné zatmění, které režíroval pro mě fascinující režisér Jakub Čermák. Během tohoto zkoušení jsem divadlu opět podlehla a zamilovala si ho.

Jste i aktivní na sociálních sítích, kde sdílíte něco ze soukromí, nějaké pracovní události a občas i reklamu. Což je dnes už běžná herecká práce jako řada dalších. Podle čeho si právě v reklamě vybíráte, na co kývnete? Máte nějakou osobní mez, kterou byste nepřekročila?

Nabídek na reklamy samozřejmě dostávám spousty, ale nechci si udělat z Instagramu „teleshoppingový“ účet, takže si mezi nimi pečlivě vybírám. Produkt mě musí v první řadě bavit, abych ho mohla propagovat. A taky jsem si dala cenu, pod kterou nikdy nepůjdu. Tím se mi to také hezky selektuje. (směje se)

Ale jakmile už na něco kývnu, snažím se reklamu neodfláknout obyčejným storýčkem (krátké video na Instagramu), které natočím na mobil za pár vteřin. Když má Vojta čas, většinou ho zaměstnám a využiju jeho kameramanské a střihačské schopnosti.

Podle čeho se rozhodujete, jaké soukromé věci budete sdílet? Jste spíš úspornější a hlídáte si soukromí, nebo se beze všeho podělíte o hezký zážitek s rodinou a přáteli?

Řekla bych, že jsem spíš úspornější. Nesdílím každý okamžik svého života, raději ty okamžiky žiju. Když jednou za čas něco ukážu, je to většinou promyšlené.

Přistihla jste se někdy, že vás virtuální svět vtahuje víc, než byste chtěla?

To ani ne. Já radši žiju vlastní život, než že bych šmírovala, jak žijou ostatní.

Vašemu synovi Mikulášovi bylo šest let, to už je věk, kdy se děti začínají zajímat o hry a aplikace na mobilech a tabletech. Taky ho to svádí?

Ani Mikuláše to neminulo, ale dáváme tomu zatím volný průběh. Nestalo se, že by ho tenhle svět pohltil natolik, abychom mu museli nastavit pravidla.

Naštěstí má stále velký zájem o spoustu jiných věcí než jen o tablet. Rád si kreslí nebo něco tvoří, hraje si s legem, staví si stavebnice, hraje si s plyšáky nebo různými figurkami zvířat…

No a jakmile se udělá hezky a můžeme trávit čas na zahradě, na tablet si téměř nevzpomene. Miluje procházky v lese nebo výlety na nová místa, rád jezdí na kole, na bruslích, plave… Prostě zatím úplně v pořádku dítě. (směje se)

Napadá mě, že vy sama jste vyrůstala se třemi bratry. Umíte si představit, že byste měla tak velkou rodinu?

Ano i ne. Jak Mikuláš roste, začíná mi být líto, že to takhle letí a že už brzo nebude to roztomilé děťátko. Začíná se mi stýskat po miminku. Ale když pak někdy vidím kamarády s více dětmi, vždycky si oddychnu, jak snadné to máme jen s jedním!

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám