Andrea Sedláčková: Rozhodla jsem se žít svůj život

Nedávno jí vyšel třetí román Téměř nesmrtelná láska a dokončuje film o malířce Toyen. Je hodně emocionální, ráda se směje a lehce vás vtáhne do svého světa.

Celkem prozaicky: loňské léto mě oslovila brněnská televize, jestli o ní nechci natočit dokument ve spojitosti s připravovanou výstavou. A protože Toyen byla podobně jako já rozkročená mezi Prahou a Paříží, zdála jsem se jim být ideální režisérkou.

Původní představa byl malý film s pár kunsthistoriky. Ale mně osobnost Toyen připadala jako fantastické téma, které si žádá velkorysost. Naštěstí vyšla koprodukce s francouzsko-německou televizí ARTE, díky níž jsme si mohli ledacos dovolit.

Vycházela jsem z premisy, že o téhle geniální malířce se toho moc neví a že vlastně ani není možné něco zjistit. Tudíž jsem přišla s nápadem pátrat po minulosti jejích obrazů, odkud čerpala inspiraci a za jakých historických okolností vznikly.

Chtěla jsem, aby o nich hovořili lidé, kteří s nimi žijí, ne pouze kunsthistorici, kteří je interpretují. A zjistila jsem, že v Paříži je ještě několik pamětníků a galeristů, kteří ji osobně znali a měli na ni originální vzpomínky. Tím film dostal zcela nový rozměr.

Hodně mi pomohla také spisovatelka Milena Štráfeldová, která o Toyen napsala román To je on!. Dala mi nezištně k dispozici vše, co našla, byla opravdu báječná.

Zmínění pamětníci a sběratelé mi otevřeli dveře svých domácností a byli velmi vstřícní. Viděla jsem úžasné sbírky a slyšela nečekané příběhy. Podařilo se mi vystopovat, že většina obrazů Toyen vychází ze skutečného prožitku.

Byla velmi nekonvenční, nezávislá, pevná jako skála, emocionální, věrná v přátelství, politicky angažovaná, feministka, milující jazz a pornokina, pravděpodobně bisexuální. Na jednu stranu tajemná, na druhou vyprávějící historky ze svého života, které člověka překvapí. Třeba často líčila, že se o panenství připravila sama… I když to jsem do filmu nedala.

Vůbec. Nejdřív jsem chtěla být letuška nebo inženýrka jako maminka. Odmala jsem ale psala povídky a vydávala pro spolužačky časopis Mušketýrka. Takže jsem doufala, že se stanu spisovatelkou. Pak jsem začala hrát ve filmech a amatérském divadle. S gymnáziem jsem studovala paralelně večerní konzervatoř pro pracující. Vedl ji Ivan Vyskočil. Hráli jsme vlastní autorské texty, což mě moc bavilo.

Jenže jsem záhy pochopila, že nemám dostatečný herecký talent, a uvažovala jsem o studiu teorie filmu a divadla. Moji racionální rodiče mě ale přesměrovali na produkci na FAMU, odkud jsem po roce přestoupila na scenáristiku. Režírovat jsem začala až ve Francii.

Leč, člověk se někdy vrací k prvním přáním: začala jsem psát knihy, jsem inženýrka naší domácnosti a letuška skoro také – lítám pořád sem a tam mezi Paříží a Prahou.

O Řád v oblasti literatury a umění v hodnosti rytíř. Je hloupé to říkat, ale je to za zásluhy na poli uměleckém. Byla tak ohodnocena má práce filmařky v obou zemích, snad hrála nějakou roli i kniha Moje pařížská revoluce a to, že jsem jedním z mostů spojujících naše kultury.

Velmi si toho vyznamenání vážím, protože je od země, již jsem si vybrala jako druhý domov a kterou miluji.

Mohla bych odpovědět bonmotem Pavla Tigrida, že jsme stejně všichni emigrovali před svými rodiči. Což není úplně pravda, ale vždy, když odjedete daleko, je to odrazem touhy žít něco jiného, dostat se pryč z ochranné zóny.

Emigrovala jsem především proto, že jsem ztratila naději. Byla jsem docela aktivní, vydávali jsme před revolucí s Martinem Mejstříkem časopis Kavárna, sbírala jsem podpisy pro petici Několik vět. Postupně jsem ale propadala pocitu, že národ vlastně o svobodu nestojí.

Nevěřila jsem, že se v Československu něco změní, chtěla jsem žít svobodně. Politický azyl ve Francii jsem paradoxně dostala 17. listopadu.

Ve chvíli, kdy jsem emigrovala, jsem neuměla ani slovo francouzsky. Když jsem se vrátila na Vánoce 1989, všichni líčili, co se tu všechno událo a změnilo. A já se cítila jako trapný člověk, který se minul s dějinami.

Řekla jsem si, že se musím aspoň naučit francouzsky, abych si z emigrace přinesla domů něco pozitivního. Pak jsem se přihlásila na filmovou školu FEMIS, čímž jsem návrat zase oddálila. Až jsem tam zůstala, protože se mi v Paříži „udělal“ život.

Máte pravdu, začátky byly tvrdé, žádná otevřená náruč mě nečekala. První rok jsem bojovala o každý frank, nikoho jsem nezajímala, kvůli depresím jsem ztloustla o dvacet kilo, byla jsem šeredná.

Rodiče nechápali, proč se vracím do nějaké špeluňky, byla to podle nich ztráta času, nevěřili, že bych ve Francii mohla uspět. Moc mi pomohla česká komunita. Vydělávala jsem si úklidem v jejích rodinách a zpíváním v metru. Bez znalosti jazyka jsem nemohla ani mýt v kavárně nádobí.

Škola byla také svérázná zkušenost. Ve srovnání s ležérní FAMU tam fungoval vojenský dril. Spolužáci se se mnou nebavili, považovali mě za neperspektivní element.

Nakonec mě zachránila láska: díky francouzskému příteli jsem se dostala mezi jeho přátele a rozmluvila se. A měla jsem kliku, že jsem hned po škole začala pracovat – stříhat celovečerní filmy. Takže jsem vplynula do francouzské společnosti, vdala se, narodily se mi dvě děti…

Když jsem přišla z ponurého Československa, připadalo mi, jako by v Paříži vše svítilo. Tehdy se mi zdálo, že tam vládne všeobecně větší lehkost, schopnost brát život s nadhledem, radostí.

Ale časy se mění a paradoxně nyní mám pocit, že je život příjemnější v Česku. Lidé nejsou tak vystresovaní, nemají strach z nezaměstnanosti, teroristických útoků, velkých sociálních třenic. Francouzi jsou pořád v nějakém napětí: co se zase stane, nebudou manifestace žlutých vest, nevybuchne bomba?

K tomu jsou trochu „mistři světa“, cítí se tak i chovají. Mají za sebou dlouhou historii úspěchů, jsou pátá mocnost světa. To my Češi v sobě nemáme, udržujeme si pocit, že jsme se náhodou osamostatnili, vytvořili vlastní stát, ale nikdy jsme nebyli svobodní dlouho. Chybí nám to velké francouzské gesto. Ale myslím, že za poslední roky nabralo i u nás dost lidí zdravé sebevědomí.

Anna (16) chodí na gymnázium a umí výborně česky, Karel (21) studuje sociální právo a česky skoro nemluví. Oba se cítí jako Francouzi, ale zároveň jsou pyšní na své české kořeny.

Anna do Česka jezdí každé léto na tábor a protestuje, když ji někdo představuje jako Francouzku. Říká, že je stejně tak Češka. Karla baví geopolitika, takže se hodně zajímá o českou historii.

Doma jsem ve Francii, protože tam mám rodinu a zajímavou práci. Zároveň jezdím často pracovat do Prahy, mám tu nejlepší kamarádky a rodiče. Je jasné, že jsem všemi couly Češka, všemu tady líp rozumím. Francouzkou se nikdy nestanu, i když tolik let v jiné zemi se na vás podepíše. Obdivuji lidi, kteří emigrovali a dokázali se zcela asimilovat.

Snažím se to ve svém románu osvětlit. Milan Kundera odešel v roce 1974 z donucení, emigraci by si asi nikdy nevybral. Na druhou stranu jel do země, jež byla k jeho dílu plná obdivu, román Žert měl ve Francii mimořádné přijetí a za Život je jinde obdržel prestižní cenu Medicis.

Odcestoval nejdřív oficiálně, stal se profesorem, ale o jeho tehdejším významu svědčí, že nezískal hned místo v Paříži. Učil v Rennes, což opravdu nebyla výhra. Jak sám poznamenal: vždy si myslel, že nejošklivější město na světě je Brno, pak ale poznal Rennes… Bretaňská metropole byla v 70. letech tmavé, extrémně uzavřené buržoazní maloměsto.

Časem se Kunderovi povedlo získat práci v Paříži, stal se mezinárodní hvězdou a skoro po dvou dekádách emigrace začal psát francouzsky. Což mu ale místní kritika nedarovala, považuje tyto knihy za méně zdařilé.

Původně jsem o Kunderovi chtěla natočit dokumentární film. Po dlouhých přípravách však z projektu sešlo. Tři sta stránek scénáře mi bylo líto vyhodit, proto, ač nejsem spisovatelka životopisů, mě napadlo je využít, rozpustit ve svém novém románu.

Zároveň jsem rozmýšlela jeho další roviny, a když přišel lockdown, pustila jsem se do psaní. Vše se mi začalo najednou spojovat. Momenty ze života a knih Milana Kundery se dávaly do paralel a jakýchsi zrcadel s příběhem mé hlavní hrdinky. Rozhodla jsem se tudíž nechat ji psát scénář o Kunderově životě.

Musím říct, že ho strašně obdivuji jako spisovatele. Ale když začnete studovat něčí život, protože milujete jeho dílo, postupně nalézáte v díle odraz jeho zážitků a zkušeností a v tu chvíli vás začne víc zajímat život.

Mnoho příběhů v Kunderových knihách je něčím, co dnes vznešeně nazýváme autofikcí. Na druhou stranu jsem do čela své knihy vetkla motto od Borise Viana: Tento příběh je zcela vymyšlený, protože jsem ho prožil od začátku do konce. To znamená, že i když něco žijeme a pak to v literatuře odvyprávíme, nebude to stejné.

S Kunderou jsme se nesetkali nikdy, i s jeho ženou jsem komunikovala jen po mailu a telefonu. Nejsem si ani jistá, zda ví, že je součástí mé knihy, ale máme společné přátele, tak možná ano.

Ano, hrdinku jsem obdařila několika svými rysy, ale nebyl to původní záměr. Chtěla jsem, aby žila v místě spojeném s dílem Kundery, takže nejdříve byla z Ostravy, kde se odehrává část románu Žert. Jenže čtenáři první verze knihy se podivovali, proč píšu o městě, které znám povrchně, a ne o Paříži, která má s Kunderou větší souvislost.

Vysvětlovala jsem, že se bojím, že všichni vztáhnou příběh prvoplánově ke mně, ale nakonec jsem uznala, že mi znalost pařížských poměrů v mnohém poslouží, a hrdinku jsem tedy ubytovala v Paříži.

Že to nechápu a není to vůbec důležité. Dokonce jsem se dočetla, že jde o můj deníček. No, deník si nepíšu už dvacet let, bohužel.

Jak jsem říkala, každý píše o tom, co zažil a slyšel, skládá to a přetavuje. Ale nejedná se nutně o autobiografii. V mém románu jde především o příběh ženy, která se zamiluje do muže, z něhož se vyklube erotoman. A protože si nechce přiznat chybu, začne proti veškeré logice bojovat za zachování oné pofidérní lásky.

Měla jsem chuť zpracovat fenomén nevěry a reakci jistého typu žen, které partnera a jeho milenky pronásledují a doufají, že získají lásku zpět. Čtenáři mi píší, že můj hrdina, nevěrník a lhář, udržující několik paralelních vztahů, je prototyp českého muže. A pravdou je, že takové jsou často i Kunderovy mužské postavy: libidem postižení pašáci a proutníci, kteří si prostě nemůžou pomoct a podvádějí.

Jistě, nevěrníci existují na celém světě, ale přece jen se mi zdá, že Francouzi, z velké části věřící katolíci ctící rodinu, jsou nevěrní méně.

Další rovinou románu jsou možnosti moderních technologií, díky nimž lze proniknout komukoliv do soukromí. My si vlastně můžeme zahrát na novodobé „estébáky“. Což se mi tematicky opět propojilo s Kunderou, kterého StB několik let sledovala. A chtěla jsem popsat i svůj pohled, co obnáší být Češkou ve Francii. Včetně linky o současné emigrační vlně.

Moje generace zažila už jako běžné úlety a rozvody rodičů právě z těchto důvodů. A my jejich chyby bohužel opakujeme. Z mého pohledu je nevěra zrada. Když někoho milujete a žijete s ním, je to váš nejbližší člověk. A když vás zradí, je to to nejhorší, co může vztah potkat.

Nevěra vždycky přináší lež, pokud tedy nežijete v polyamorii, což začíná být populární typ soužití ve Francii i zde. A od dětství víme, že lhát se nemá, že tím vždycky někdo trpí. Jsem ostře proti nevěře i polyamorii, je pro mě důvodem k rozchodu.

Opět Francouze, fajn parťáka. Je úplně z jiného oboru, inženýr…

Budu pracovat na dokumentu o československé špionáži ve světě. A doufám, že snad najdeme financování na celovečerní hraný film o Janu Werichovi. Také jistě budu stříhat nějaký film ve Francii, i když se přiznám, že už mám odstříhanou čtyřicítku filmů a dávám přednost věcem, které sama tvořím.

Už nemusím nutně vydělávat kvůli dětem, aby mohly žít, jak si přejí. Myslím, že jsem jim jako matka to zásadní umožnila, mají připravenou cestu. Za to jsem na sebe docela pyšná.

Já nemám volný čas, pořád pracuji. Čtu hlavně knížky, které patří k mé práci, ale když jsem už úplně zničená, vezmu si třeba tlustou knihu o Janu Žižkovi od Petra Čorneje a mám báječný pocit, že dělám něco jen pro sebe, že se dozvídám věci, které mi nikdy k ničemu pracovně nebudou. (směje se) Takovou mám úchylku, vždycky si vyberu nějakou historickou bichli…

Dřív jsem chodila často do kina, dnes, protože hlasuji pro Českého lva a jsem i ve Francouzské akademii, dostávám linky na všechny filmy a očekává se, že je nakoukám. I jejich sledování je tak pro mě práce.

To zvládám s kamarádkami. Kdysi jsem hrála tenis a lyžovala. Dnes mi sport nahrazují procházky se psem v uličkách pařížského Marais, které mi připomínají Malou Stranu.