Hlavní obsah
Kamarádství malých dětí bychom neměli posuzovat optikou dospělých. Ale nevyplatí se je ani podceňovat. Foto: Profimedia.cz

Rodiče jako koučové dětských přátelství

Vzpomínky na dávné hry s kamarády z letních táborů, dětských hřišť či školních škamen patří k těm nejhezčím. Pokud ale zapátráme v paměti o něco víc, nejspíš si vzpomeneme i na to, že navigovat vztahy s našimi malými vrstevníky nebylo vůbec jednoduché. V jednu chvíli máte nejlepší kamarádku, a za chvíli už s vámi nechce nic mít, nebo má dokonce jinou. Dětská přátelství mají svá specifika a úskalí.

Kamarádství malých dětí bychom neměli posuzovat optikou dospělých. Ale nevyplatí se je ani podceňovat. Foto: Profimedia.cz
Rodiče jako koučové dětských přátelství

Psycholožka Kateřina Rodná především upozorňuje, že bychom kamarádství malých dětí neměli posuzovat optikou dospělých. Ale nevyplatí se je ani podceňovat. Nejde jen o to, že mít kamaráda je prostě báječné. Vrstevník, kterého mám vedle sebe, se mě může zastat, když mi bude někdo ubližovat.

„Navíc, kdo má kamarády, má v dětské skupině určité postavení. Dítě s mnoha kamarády je hvězda. Dítě bez kamarádů je obvykle outsider nebo to mívá prostě těžší.“ Mít kamaráda znamená mít spojence, a to se počítá mezi dětmi stejně jako mezi dospělými.

Pozorovat svého potomka v období, kdy zrovna nemá přátele, a vnímat jeho nešikovnost při snaze je získat potrápí každého rodiče. Navazování kamarádství je ale naštěstí dovednost, takže se dá naučit, i když to často stojí nemalé úsilí. Umění začít a udržet konverzaci, správně reagovat na nevyslovené signály, jednat pozitivním způsobem nebo opravdu poslouchat a chápat, co ostatní říkají, dělá často problém dospělým, natož dětem.

A nejen to. „V sociálním světě dětí se často mění prostředí, způsob interakce, je nutné se vypořádávat s nejrůznějšími povahami nebo měnící se dynamikou skupiny,“ upozorňuje klinická psycholožka a autorka Eileen Kennedy Mooreová.

Vachrlatá přátelství

„Dětská kamarádství často nemívají příliš pevný základ a nevydrží dlouho,“ doplňuje Kateřina Rodná. „Stačí třeba jen delší nemoc, nebo dokonce to, že dítě chybí na výletě nebo nejede na školku v přírodě, a jeho ‚kámoš‘ už si najde někoho dalšího. A to bolí.“ Navázat další kamarádství nemusí být snadné. Reakce na takový stav věcí mohou být i bouřlivé.

„Je to jak noční můra – dítě, které se ještě nedávno zdálo být sebejisté, najednou hystericky pláče ve svém pokoji a odmítá se s čímkoliv svěřit prostě proto, že si myslí, že by mu nikdo z rodiny nerozuměl,“ říká psycholožka Erine Leonardová.

Dá se s tím něco dělat, nebo si tím prostě musí nějak projít každý sám? Výzkumy z posledních let ukazují, že v získávání sociálních dovedností mohou dětem významně pomoci rodiče. V podstatě jde o to, aby se stali jakýmisi „kouči“ přátelství svých dětí.

„Rodiče znají své potomky nejlépe. Mohou jim poskytnout radu na míru a vést je k tomu, aby si děti dobře vybraly, získaly a udržely přátele,“ říká Kateřina Rodná. Proniknout do světa spletitých dětských vztahů ale nemusí být snadné ani pro rodiče.

Jak na roli poradce

Eileen Kennedy Mooreová proto navrhla pár základních bodů, kterých se dospělý poradce může držet.

  • Zůstaňte v pozadí. Samozřejmě, dospělí jsou tu od toho, aby děti korigovali nebo ukončili jejich půtky. Na druhou stranu je lepší nezasahovat do každého aspektu, ale spíše klást svému synovi nebo dceři otázky. Ptát se, co se jim povedlo vypozorovat. Pokud něco pokazí, je možné s nimi probrat, jak by to mohli udělat lépe.
  • Vytvořte příležitosti. Když se dítě stáhne do sebe, nechodí ven, ve škole se ostatních straní, jde o problém, který už pravděpodobně začal nějakou dobu před touto změnou v důsledku nějakých zklamání nebo obav z něj. Předejít tomu je snazší než pak napravovat vzniklou situaci. A nejlepší cestou je vytvářet příležitosti pro to, aby mohla kamarádství vznikat i pokračovat. Jaké skupinové aktivity by mohly děti bavit? V dnešní době, kdy už hlavně ve městech není běžné pobíhat s partou místních vrstevníků venku, mají děti méně příležitostí k seznámení a utužování vztahů. Řešením jsou různé kroužky, ale to je řízená aktivita, prostor pro dětskou hru a interakci tu není takový jako při spontánním trávení volného času. Ani sportovní kluby a aktivity nejsou pro každého. Pro některé děti je daleko příjemnější hrát si ve dvou na zahradě nebo v pokoji. Většinou velmi pomůže i vzájemné přátelení se rodičů dětí vrstevníků, ať už je spojí třídní schůzky, místo bydliště, nebo třeba kroužky, které jejich děti navštěvují společně. Rodiny spolu mohou vyrazit na výlet, scházet se v parku, navštěvovat se, a děti se tak mohou přirozeně stýkat. 
  • Vyhněte se tvrdé kritice. Rodiče většinou těžce nesou, když vidí, že jejich děti opakují stále stejné chyby. A je jedno, jestli se dítě chová příliš pasivně a ustrašeně, nebo je naopak se vším rychle hotovo, případně příliš prosazuje svou, a odrazuje tím potenciální přátele. Opravdu není třeba to svým potomkům osolit ještě víc. Vědomí, že nemají nikoho, s kým by si mohli hrát, je nepochybně trápí až až. Věty typu: „Jestli takhle budeš pokračovat, nikdo se s tebou nebude chtít kamarádit!“ je ještě víc znejistí a odradí. Pokud chcete vašim dětem opravdu pomoci překonat těžkosti, je nejlepší se vyzbrojit pochopením a trpělivostí. 
  • Přemýšlejte o tom. Podle studie z roku 2012 jsou děti s lépe vyvinutou schopností odhadnout mentální, psychické rozpoložení svých protějšků také lépe přijímány svými vrstevníky. Jde o to, nakolik dítě chápe, že i jeho kamarádi prožívají při interakci s ním emoce, a nakolik je schopné je vyhodnotit. Tato schopnost patří samozřejmě i v dospělosti k základním sociálním dovednostem člověka, proto je dobré děti v takovém přemýšlení podporovat.
  • Zavzpomínejte třeba sami na sebe, vyprávějte jim své vlastní zážitky, zkuste zhodnotit své vlastní chyby nebo úspěchy z hlediska své dnešní zkušenosti s tím, proč se lidé chovají určitým způsobem. Ukazujte názorně, co to znamená chápat a že se všechny potíže dají překonat.

Co když je kamarád toxický?

Další starostí, která rodičům přidělává vrásky, bývá samozřejmě i výběr kamarádů. „Nejedna paní učitelka ve školce dobře ví, že i mezi malými dětmi se vyskytnou takové, které důsledně řeší potíže násilím, nebo jiné, které se snaží se svým okolím manipulovat,“ poukazuje psycholožka Kateřina Rodná na to, že i mezi nejmenšími se objevuje chování, které způsobuje rány na duši.

Jde bohužel o bolestivý způsob, jak se naučit, co je, ale také co není kamarádský vztah. „Zatím ve zrychlené a ‚odlehčené‘ verzi. Pro malé děti je to těžká lekce, ale může se jim později hodit,“ myslí si psycholožka s tím, že v tomto věku je tu potřebná pomoc rodičů, ale i učitelů nebo straších sourozenců. Dítě by mělo vědět, že v tom není samo.

Některá kamarádství jako ta táborová či dovolenková jsou ale naštěstí z principu krátká a dají se snadno nahradit novými, pokud dopadnou špatně.

Kamarádství se mění s věkem

Psycholog Robert Selman seřadil dětské chování podle věku do pěti vzorců. Rodičům může jejich znalost pomoci uvědomit si, co od svého dítěte v daném období čekat.

  • Moje hra. Dítě od tří do šesti let vidí své kamarády jako momentální parťáky na hraní. Někoho, kdo je prostě poblíž a s kým se zabaví. Je to věk, ve kterém si neuvědomujeme, že by ostatní mohli mít jinou perspektivu než my. Předškoláci mají přátelství rádi, ale stabilita a spolehlivost k jejich vlastnostem nepatří. Věta Dneska se s tebou kamarádit nebudu! to dobře vystihuje. I přes tyto kotrmelce si ale tato kamarádství často udrží. Podle studie měla třetina předškoláků stejné kamarády, které tak označovali před půl rokem.
  • Co z toho budu mít. Děti mezi pátým a devátým rokem života uvažují velmi pragmaticky a přátelství má konzistentnější podobu. Za kamarády považují děti, které pro ně dělají hezké věci, dělí se o sladkosti, drží jim místo, dávají jim hezké dárky. Nepřemýšlejí ale o tom, jak a čím samy do přátelství přispívají. V tomto věku však děti o přátelství velmi stojí, dokonce i tak, že se spokojí s nepříliš laskavým kamarádem jen proto, aby nějakého měly. Také často používají přátelství k vyjednávání: Budu tvůj kamarád když… či Nebudu tvůj kamarád, jestli…
  • Spravedlivě a podle pravidel. Školáci mezi sedmým a dvanáctým rokem už jsou schopni vnímat perspektivu svého kamaráda. Zvládnou ale vidět buď jen tu jeho, nebo pouze tu svou. V praxi to v podstatě znamená, že perspektivy střídají. Jsou také silně, byť zjednodušeně zaměřeni na férovost a spravedlnost ve stylu Něco za něco. Pokud udělají něco hezkého pro kamaráda, chtějí cosi stejně hezkého na oplátku. Jinak se přátelství snadno rozpadne. Často bývají velmi žárlivé nebo závistivé a hodně se zabývají tím, jestli zapadnou. Právě v tomto věku si děti zakládají tajné exkluzivní kluby (nemívají dlouhé trvání) s promyšlenými pravidly a debatami o tom, kdo je a kdo není člen. 
  • Starat se a podělit se. Mezi osmým a patnáctým rokem se už děti mezi sebou svěřují s problémy, jež neříkají nikomu jinému. Umějí udělat kompromis a neudržují si již ‚skóre‘, protože jim už záleží na spokojenosti kamaráda. Také je to období nejlepších přátel, ke kterému tíhnou více dívky. Pokud zjistí, že se druhý rozhodl trávit čas s někým jiným, cítí se velmi zrazeny. 
  • V dobrém i zlém. Od dvanácti let jsou děti schopné vážit si emocionální blízkosti. Také dokážou ocenit rozdíly mezi svou povahou a povahou kamaráda. Přestávají být tolik majetnické, takže se cítí méně ohrožené, pokud jejich kamarádi mají i jiná přátelství. Svazky přetrvají i přes krátké odloučení.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků