Hlavní obsah
Původně se chtěla věnovat klavíru, zpěv ji zlákal až jako dvacetiletou. Foto: Jan Handrejch, Právo

Operní pěvkyně Marie Fajtová: Na jevišti spálím víc kalorií než ve fitku

Proč je pro operní pěvkyni důležitá fyzická kondice a jaké to je, ujít stovky kilometrů během pouti do Santiaga? Přední evropská sopranistka a sólistka Opery Národního divadla v Praze Marie Fajtová (44) působí navzdory svým úspěchům skromně. U rozhovoru byl i její partner, politik a diplomat Jan Kohout (61), který odpovědi své ženy láskyplně doplňoval.

Původně se chtěla věnovat klavíru, zpěv ji zlákal až jako dvacetiletou. Foto: Jan Handrejch, Právo
Operní pěvkyně Marie Fajtová: Na jevišti spálím víc kalorií než ve fitku

Máme dnes nevlídné počasí. Není pro váš hlas riziko vyrazit ven, když je tak sychravo? Abyste nenastydla...

No, poslední dobou je to pro mě téma, pořád si doma nějaké bacily předáváme. Ale nebojím se, s rýmou se zpívá dobře. Horší to je, až když spadne na hlasivky, s tím už se musí technicky pracovat.

Neznamená to, že kvůli tomu podám horší výkon, naopak, kolikrát zazpívám líp, než když jsem úplně v pořádku.

Při zpěvu používáme celé tělo, ne jenom hlasivky. Když nejste v kondici a tělo nefunguje, je to znát

Jak si nachlazení léčíte? Může si operní pěvkyně dovolit klasické pastilky proti bolení v krku?

Dlouho jsem vyznávala různé pro hlas šetrnější metody, například jsem si prolévala nosohltan konvičkou se slanou vodou jako jogíni, jenže to vůbec nefungovalo. Takže teď už pastilkuju, vycucám si klidně dvě. (Jan Kohout: To jsem ji naučil já, jsem vyznavač chemie, rychlejší cesty k úspěchu.)

Je to pravda, poslední měsíce, tedy od té doby, co jsme s Janem spolu, se klasických léků nezříkám. Ono ale nejdůležitější je zůstat v posteli, na všechno se vykašlat, vypnout, být v klidu.

Problematičtější než nachlazení je podle mě z hlediska jevištního výkonu nevyspání, celková únava. Při zpěvu používáme celé tělo, ne jenom hlasivky. Když nejste v kondici a tělo nefunguje, je to znát.

Čím si kondici udržujete?

Cvičím, každý druhý den chodím do dámského fitka. Ráda vyrážím na procházky, ani zimním sportům se nevyhýbám, zrovna teď jsme měli jet lyžovat do Alp, což bohužel nakonec nevyšlo, byli jsme nemocní.

Snažím se zkrátka hýbat, jak jen to jde. Každé představení je v podstatě sportovní výkon, svaly musí něco vydržet. Ono se pak divákům na pěkné tělo taky líp kouká...

Doby, kdy bývaly operní pěvkyně korpulentnější, jsou definitivně pryč?

Ano, bohužel jsou teď všechny kolegyně hrozně krásné, takže se musím taky snažit, je to konkurence. (směje se) Dnešní inscenace jsou pohybovější, než byly dřív, je v nich víc akce. Zrovna teď jsme měli premiéru Mozartovy Cosi fan tutte a v té se hodně naběhám. Někdy spálím během představení víc kalorií než v tom fitku, měřím si to, mám na to chytré hodinky.

Musíte si příjem a výdej kalorií hlídat?

Musíme se vejít do kostýmů... Operní inscenace jedou pět sedm let, nemůžou vám šít pořád nový kostým. A když vás škrtí, podáte horší výkon, nebo dokonce prasknou knoflíky.

Ale jinak jím ráda. Poslední dobou hlavně Janovo jídlo, on totiž výborně a rád vaří. Vždycky s něčím úžasným přijde, nejvíc od něj miluju zelňačku nebo rizoto. Bohužel kvůli tomu tloustnu. (J. K.: Pochopil jsem, že hladový zpěvák nezpívá dobře. Tak se snažím...)

Marie Fajtová s partnerem Janem Kohoutem

Foto: Jan Handrejch, Právo

Před vystoupením je potřeba jídlo rozumně načasovat, mělo by se natrávit tak akorát, aby vám nebylo těžko ani vám nekručelo v břiše. Myslím, že jsme hodně podobní sportovcům, řešíme podobné věci – tělo, stravu, přípravu před výkonem.

Jak se hlas vyvíjí s věkem?

Často se mění s mateřstvím, ale zrovna já mám jedenáctiletou dceru a nevšimla jsem si, že by se mi hlas po porodu změnil. Myslím, že nejlepší bývá hlas kolem čtyřicátého roku věku, tedy v době, kdy už máme dobře zvládnutou techniku a práci s tělem a zároveň ještě dost sil, zkušeností a určitý nadhled.

Umíme si během představení rozložit síly, známe technické zákonitosti svého těla. Víme, co nám funguje, máme to už vychytané.

Do kolika let může sopranistka zpívat?

Zpravidla do období přechodu. V té době se hlas změní, a je otázka, co přesně se s ním stane. Někomu nic, někomu hlas třeba zhrubne. Obvykle platí, že déle vydrží vyšší hlasy.

Jsou i sopranistky, které zpívají do vysokého věku, ještě jako sedmdesátnice, patřila k nim třeba Slovenka Edita Gruberová, která bohužel loni zemřela.

Původně jste vystudovala na konzervatoři klavír, pro zpěv jste se rozhodla až ve dvaceti. Je to obvyklé?

Bylo to malinko později, to je pravda, ale zase ne o moc. Znám jednoho tenoristu, který začínal až kolem třicítky. Běžně se začíná kolem osmnáctého roku, ženy stejně jako muži musí totiž nejdřív odmutovat. Teprve když se hlas ustálí, je možné začít zpěv intenzivně studovat.

Každý to má s hlasem v tomto směru trochu jinak, někdo ho má připravený už v šestnácti, někdo později. Já začínala intenzivně až ve dvaceti i proto, že jsem v té době skončila studium klavíru.

U něj jste zůstat nechtěla?

Chtěla, ale zpěv mě nakonec chytil za srdce. Můj profesor zpěvu mi tenkrát řekl, že se musím rozmyslet, co si vyberu, oboje naplno dělat nešlo. Dal mi trošku nůž na krk. Řekl, že mě nepustí před lidi, pokud se nenaučím opravdu dobře zpívat, což bude trvat tři čtyři roky. Takže jsem pak ty tři nebo čtyři roky čekala, jestli se opravdu něco naučím. Zaměřila jsem svoje úsilí jedním směrem, bez jistoty výsledku. Naštěstí to vyšlo.

Od sezony 2006/2007 působíte jako sólistka opery Národního divadla. Přišla jste tam poměrně mladá. Jaké to pro vás bylo?

Zrovna v těch letech končila předchozí generace, takže nás tam podobně mladých bylo víc. Starší generace nám dávala sežrat, že jsme kandrdasové čili nýmandi. Dostávali jsem tvrdé lekce. (směje se)

Musela jsem to chvilku rozdýchávat, ale nechci ze sebe dělat chudinku. Každopádně jsme si my mladší tenkrát říkali, že takoví nikdy nebudeme. A snad nejsme, ale ona se taky změnila doba, mladí jsou sebevědomější.

Jak se opera za dobu vašeho působení proměnila?

Přestala být statická. Činoherní část je podstatnější, než bývala, někdy začíná až převládat. V současné opeře můžeme rozeznat dva zásadní vlivy – německý a italský.

Italský ctí dirigenta jako maestra, který má hlavní slovo, zásadní je tu hudba. Německé pojetí akcentuje činoherní složku, dirigent a hudba musí ustoupit jevištní akci. Tohle se v dnešní opeře trochu pere a vždy záleží, odkud který režisér přijde.

Na současnou českou pěveckou generaci jsem každopádně hrdá, jsme přinejmenším srovnatelní s Evropou.

Který ze zmíněných směrů je vám bližší? Německý, nebo italský?

Mám raději ten italský, hudba je pro mě na prvním místě. Můj názor je, že když není dobrá hudba, činoherní akce to nezachrání. V opeře se zkrátka musí dobře zpívat, to je pro mě nezpochybnitelný základ. Teprve pak je možné i hrát.

Změnily se z vašeho pohledu i sopranistky?

Jsou čím dál lepší, dbají o sebe, umí nejen zpívat, ale i hrát. Hlasově je to ovšem pořád podobné, to znamená, že nejčastějším typem hlasu je lyrický soprán. Ten mám i já. Je to hlas, který je spíš křehčí, ale nosný, nehodí se pro velké dramatické role, třeba pro Wagnerovy opery, ideální je pro role mozartovského typu.

A mám velké štěstí, že Mozartovy opery se u nás inscenují často. (J. K.: Marie je jedna z nejlepších mozartovských zpěvaček, které tady máme. Nebo ne – je úplně nejlepší! A neříkám to proto, že jsme partneři, ale protože to tak je. Zpívá tak, že mi pokaždé běhá mráz po zádech, i když jsem ji slyšel už mockrát.)

V jakých inscenacích vás mohou nyní diváci slyšet a vidět?

Je to hned několik Mozartových oper v rámci pražského Národního divadla. Kromě už zmiňované Cosi fan tutte – Kouzelné flétny, hrajeme Dona Giovanniho nebo Figarovu svatbu, dále Verdiho Rigoletto a Traviatu. Chystáme také Pucciniho Turandot, ta bude mít premiéru na jaře.

„Opera přestala být statická. Činoherní část je podstatnější, než bývala,“ říká sopranistka. Na fotce v opeře Národního divadla Turandot.

Foto: archiv ND

Příští týden odjíždím do Magdeburgu, kde budu dělat dalšího Mozarta, hostovat v Donu Giovannim. Jan se trochu divil, že tady teď šest týdnů nebudu, ale takhle my žijeme... (J. K.: Je to prolnutí dvou odlišných světů. Umělecký ožívá v době, kdy je v mém úřednickém světě už dopracováno a mám pocit, že by měl být klid a den dojíždět, zatímco Marie jde teprve do finále. Musím se tomu přizpůsobit, ale zvládáme to.)

Zmínila jste, že máte jedenáctiletou dceru. Jak snášíte odloučení, když kvůli profesi cestujete?

Tonču jsem brávala s sebou a pomáhá i babička. Zjednodušily jsme si to tím, že na prvním stupni nechodila do školy, učila jsem ji doma, ve škole mívala jen přezkoušení.

Na druhém stupni už by to bylo s domácí výukou složitější, takže začala chodit normálně do školy, ale donedávna se mnou cestovala. Chodívala se mnou i na zkoušky, milovala to, a dokonce si pamatovala režijní pokyny lépe než já. Myslím, že ji to obohatilo. (J. K.: Rozhodně, před ničím si nesedne na zadek.) No, to opravdu ne. Jen nevím, jestli je to tím cestováním, nebo spíš věkem. (směje se)

Hostovala jste ve Francii, Finsku, Lucembursku, Japonsku, vystupovala v Bruneji, Koreji, Malajsii, Thajsku, v Kambodži a dalších zemích. Kde je nejlepší publikum?

Mám ráda české publikum. Třeba takoví Japonci nejsou moc emocionální, ti jsou schopní během představení usnout. Ve Finsku bylo publikum také spíš chladné. I když člověk podal komediální výkon, smáli se spíš tak uhlazeně, ale oni to prožívají vnitřně.

Speciální pro mě bylo vystoupení v Kambodži. Vystupovali jsme přímo pro krále, má vztah k umění, a dokonce studoval v České republice na konzervatoři balet, takže mluví česky. Byl moc milý, po vystoupení jsem od něj dostala dárek, krásnou látku a stříbrnou tabatěrku. Shodou okolností jsem ten den měla narozeniny a také jsme se tam poprvé setkali s Janem, bylo to před dvanácti lety.

Loni na jaře jsme se potkali znovu a brzy nato se dali dohromady. V červnu jsem šla pěší pouť do Santiaga, Jan šel tak trochu se mnou, i když jenom v duchu, intenzivně jsme si v těch dnech psali. Hodně jsme se tím sblížili.

Chtěla jsem si vyčistit hlavu, uzavřít v sobě nějaké životní kapitoly. Hrozně mě to do Santiaga táhlo

(Španělské Santiago de Compostella je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. Ročně sem proudí k ostatkům svatého Jakuba tisíce poutníků, kteří mohou zvolit některou z dvanácti značených tras, jejichž délka se pohybuje od 110 do 1000 kilometrů.)

Co vás přimělo vydat se do Santiaga?

Poprvé mě to napadlo před deseti lety. Jsem katolička, takže jsem přirozeně věděla, že takové poutě existují. Pak jsem četla rozhovor s jednou mladou modelkou, která pouť do Santiaga šla. Řekla jsem si, že když to zvládla ona, mohla bych taky.

Chtěla jsem si vyčistit hlavu, utřídit myšlenky, uzavřít v sobě nějaké životní kapitoly. Byla jsem zvědavá, co to se mnou udělá, hrozně mě to tam táhlo, tak jsem se prostě rozeběhla.

Jak dlouho vaše cesta trvala?

Myslela jsem, že to bude čtrnáct dní, ale nakonec jsem to dala za devět. Trasa z Porta, kterou jsem si vybrala, má oficiálně 280 kilometrů, ale párkrát jsem zabloudila, takže jsem si to protáhla na asi 330.

Ze začátku jsem se bála, abych to stihla, protože delší volno bych kvůli práci mít nemohla, tak jsem chodila hodně rychle. Pak už jsem věděla, že to stihnu, ale zároveň jsem se nemohla dočkat cíle, takže jsem se budila ve čtyři ráno a hned vyrážela. Předposlední den jsem ušla nejvíc, bylo to šedesát kilometrů.

Na takovou výpravu je potřeba mít dobré boty...

Žádné speciální trekové jsem neměla. Chodím hodně i v Praze, třeba deset patnáct kilometrů denně. Tak jsem si vzala ty boty, ve kterých chodím tady, normální tenisky.

Ale samozřejmě je to jiná zátěž, nohy máte zničené. Bolelo to tak, že jsem si musela brát prášky proti bolesti. Nejhorší je to ze začátku, pak už si člověk zvykne. Bolest rozchodíte a pak už na ni nemyslíte.

Konečně v cíli. U katedrály v Santiagu de Compostela, kam šla pěšky devět dní.

Foto: archiv Marie Fajtové

Nevím, jaké boty bych si vzala, kdybych šla znovu, ono na tom asi tolik nezáleží, bolí to vždycky, ale je vám to jedno. To je jako u porodu. Člověk zažije pocity, které by normálně neprožil, na všechno máte čas, dostanete se do úplně jiné dimenze, věnujete se tomu, co přichází.

Kolik jste si s sebou sbalila věcí?

Říká se, že si nemáte naložit víc než deset procent své váhy, takže v mém případě nějakých šest kilo čili skoro nic, malý látkový batoh. Člověk zjistí, že nic nepotřebuje. Ráno se oblíkne a jde. Jídlo jsem si kupovala po cestě v supermarketech, jedla jsem hodně čokoládu a oříšky, energie je potřeba.

Jinak vám stačí dvě trička, dvoje ponožky, oblečení si přemáchnete v hotelu nebo v ubytovně. Samozřejmě mobil a nabíječka. Z kosmetiky malé mýdlo a opalovací krém. Ale hlavně potřebujete náplasti, hodně náplastí. Oblepíte si jednotlivě prsty, paty a pak ještě chodidla zespoda.

Kde jste obvykle přespávala?

Po cestě jsou herbergy určené přímo pro poutníky, ale chtěla jsem být sama, bez společnosti dalších poutníků, proto se mi do nich moc nechtělo, navíc byla covidová doba, takže ne všechny byly otevřené. Vždycky jsem si na přespání našla nějaký levnější hotel. Byla jsem ráda, že ležím, vyspala jsem se a ráno zase pokračovala dál.

Musí se poutníci nějak registrovat?

Ve výchozím místě, v mém případě v Portu, je katedrála, kde si koupíte takzvaný credential a do něj dostanete první razítko. Je to taková knížka, do níž po cestě sbíráte razítka, měla byste mít dvě denně, třeba z nějaké restaurace nebo z ubytovny, aby bylo jasné, že jste trasu ušla.

Trasy jsou značené. Z Porta můžete jít buď podél oceánu, což jsem chtěla já, nebo vnitrozemím. Existují i poutnické aplikace, které vám s orientací pomůžou. Ale stalo se mi, že pršelo, tak jsem mobil s aplikací nechtěla vytahovat, a hned jsem zabloudila.

Déšť, bloudění, do krve rozedřené nohy... Zažila jste v průběhu cesty chvíle krize, kdy jste si říkala, že už toho máte plné zuby a dál nejdete?

Byly chvíle, kdy jsem se cítila naštvaná. Na takové cestě se dostaví všechny stavy a emoce, které se dostavit můžou. Ale člověk je musí přijímat tak, jak přicházejí. Říct si – dobře, teď se cítím takhle, nevadí, jde se dál.

Nebála jste se jako osamocená, navíc výrazně krásná žena?

No, na té cestě jsem zase tak krásná nebyla. (směje se) Nepřipouštěla jsem si, že by se něco mohlo stát, člověk jde osídlenou oblastí. Žádná nebezpečná situace mě nepotkala.

Vím, že je to hodně osobní otázka, ale nedá mi to... Na co všechno jste si během té cesty přišla?

To je hodně osobní. (zamyslí se) Obecně můžu říct, že člověk přijde na to, co chce a co nechce. Možná i dostane odvahu za tím, co chce, spíš jít. Protože si řeknete – kurňa, když jsem došla do Santiaga, tak zvládnu i tohle.

Bylo zvláštní, že jsem šla do Santiaga, do cíle té cesty, ale zároveň jsem věděla, že tam je start, tam to začíná. Bylo to strašně silný.

Zmínila jste, že jste katolička. Nesete si v sobě víru od dětství, nebo jste ji objevila později?

Naše rodina byla přirozeně katolická, ale ne moc praktikující, do kostela jsme chodili spíš příležitostně, o svátcích. Po revoluci se všechno uvolnilo, do naší farnosti přišel fajn kněz, který nás jako teenagery dokázal oslovit. Bylo to ve věku, kdy bývá člověk k takovým věcem otevřený. Začala jsem v té době žít vírou intenzivně a strhla k tomu i rodiče.

V rámci možností se snažím víru praktikovat i teď, chodíme s Janem na mši, i když ne úplně každou neděli. Vztah s Bohem je pro nás oba důležitý.

Vraťme se ještě k hudbě. Jaké opery máte vy osobně nejradši?

Mám hodně ráda Verdiho Traviatu a taky Mozartovy opery. Ráda bych si ještě zazpívala nějakou pořádnou barokní pecku, třeba Händelovu Alcinu, čarodějnici.

Období baroka mě hodně přitahuje, to je další věc, kterou máme s Janem společnou. Založili jsme spolu barokní operní společnost Baroquing. Chystáme krásnou akci nazvanou Klementinská barokní noc, potrvá dva večery na konci srpna. Jak už název napovídá, bude se konat v areálu pražského Klementina, spojí se v ní oratorium a opera.

Jejím prostřednictvím se chceme na chvíli přenést o několik set let zpátky, do barokního světa se vším, co k němu patřilo, včetně autentické atmosféry, kterou dotvoří kejklíři, svíčky, oheň. Rádi bychom z toho udělali každoroční tradici. Do budoucna máme i další plány, jak baroko současným lidem přiblížit.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků