Hlavní obsah

Marta Jandová: Jsem držák. Jen tak se nevzdávám

11. 1. 2022, 10:29
Lenka Hloušková, Právo, Lenka Hloušková

Místo ježdění po koncertech chodívá v posledních dvou letech spíš do rádia. „Začala jsem vysílat před pandemií. Hrozně mě to baví,“ líčí zpěvačka Marta Jandová. Omezení jí změnila i konec roku. Německé turné se nekoná. Byla tak s rodinou, s kamarády v jednom polorodinném činžáku.

Foto: Petr Horník, Právo

Marta Jandová

Článek

Říkáte o sobě: Jsem příšerně ukecaná. To je asi výhoda v rádiu, že?

Na začátku jsem mluvila moc. Až časem jsem přišla na to, kolik slov potřebuju, aby se to ještě dalo poslouchat. Což asi souvisí s mou kariérou. Dříve jsem to byla já, s níž se dělaly rozhovory, příval slov byl vítaný. V rádiu si ho musím hlídat. Sice se ve studiu nekoukám na hodiny, ale nějak tuším, že už je to dlouhé. Umím se utnout.

Po tisících a tisících kilometrech na cestách kvůli hudbě nyní chodíte do práce pár kilometrů. Užíváte si to?

Užívám si hlavně středu, když máme s kamarádkou společnou cestu do práce. Projdeme Vinohrady, uděláme něco pro zdraví, občas si někde koupíme koláč...

Jindy vezmu všechny tři psy, někdy jednoho či dva. Mám-li času míň, na Frekvenci 1 vysílám poslední rok ve všední dny od deseti do jedenácti dopoledne, použiju elektromobil. Z domova jsem ve studiu za dvanáct minut. Je to taková naše nákupní taška na kolech.

Olga Lounová: Jet Rallye Dakar bude můj splněný sen

Styl

V rádiu jste od roku 2019. Co myslíte, seděla byste pravidelně ve studiu i bez covidu?

Myslím si, že jo. Mě to vážně za mikrofonem strašně baví. Navíc mi tu vycházejí vstříc. Když přišla první vlna, uvolnili mě z práce, abych se mohla věnovat dceři. Manžel je lékař. Nikdo nevěděl, jak to bude. Postupně si to sedlo.

Abych z toho úplně nevypadla, něco jsem předtáčela, jindy mi kolega volal na vstup. S Maruškou jsme pak hladce zvládly i online výuku. Na tu hodinu, co vysílám, k nám zašla sousedka z našeho polorodinného činžáku. Známe se, pomáháme si. Tři byty mají klíče od našeho bytu a naopak. Nebo byla Maruška u spolužáka, u nejlepšího kamaráda ze školy.

Foto: archiv Frekvence 1

Ve všední dny, od deseti do jedenácti, sedává v rádiu. Moderuje pořad Co se děje? ... s Martou Jandovou.

Ohlídali ji jistě i vaši psi. Mívali jste dva: Kašpara a Melichara. Kdy přibyl třetí?

Není to ten pes, ale ta fena. Žije s námi asi dva roky. Manžel byl tak hodný, že mi ji povolil. Jmenuje se Baltazara, říkáme jí Zara. Všichni naši psi jsou vetajové, vesnická tajemství.

Povolil? Zní to, jako by ze psí posily nebyl zrovna nadšený.

Tohle je poměrně dlouhý příběh. Když to zkrátím - natáčela jsem svůj televizní pořad na Primě a pozvala jsem si do něj Martu Kubišovou a Patricii Pagáčovou. Hodně se starají o pejsky, o útulky. Poprosila jsem je, aby nějakého pejska přivedly, že bychom ho mohly divákům nabídnout. Místo toho mi Patricie poslala video fenečky, k níž byl záchranný film.

To je co?

Popis událostí kolem nabízeného pejska. Tady bylo popsáno, jak ji zachraňovali zpod zatopené avie i se štěňátky, jak jí jedno zemřelo, protože se napilo přívalové vody. Koukala jsem na to, brečela a v hlavě měla jediné: třetího psa si vzít nesmím, manžel by mě zabil. Líbila se mi hlavně štěňátka, pochopitelně.

Foto: www.martajandova.cz

Koncertů jí kvůli pandemii ubylo.

Jak jste manžela nakonec přesvědčila, že je Baltazara s vámi na Vinohradech?

Přišel si na to sám, přísahám. Pustila jsem mu film, jeho taky dojal. Nejdříve řekl: Ty jsi hrozná, proč mi to děláš?! Po několika dnech přišel s tím, že Zaře pomůžeme, že si ji vezmeme. Já už jsem po návštěvě útulku věděla, že zatímco štěňátka se rozdají poměrně snadno, o maminku zájem nebývá.

Tak jsme si pro ni s našimi kluky dojeli - ozkoušet, jak bude mezi nimi fungovat psí chemie. No, na první pokus jsme nezjistili nic. Zara se nás bála, v minulosti ji i týrali... Lidem ale už odpustila, stal se z ní klasický gaučák.

Lásku ke svému hlasu objevím pravidelně v době, kdy připravuju nové cédéčko. Poslouchám ho s chutí stále dokola ještě před tím, než vyjde. Kochám se

Vejdete se všichni se třemi psy na gauč?

Vejdeme, jen kluci se ptají. Položí hlavu na okraj a čekají na povel, zda mohou nahoru. Zara skáče rovnou. Jinak tvoří fungující partu, v níž je za „mámu“. Alespoň si to myslím, neustále je olizuje, opatruje. Jako by v nich našla náhradu svých štěňátek. Nejlíp je jim asi všem na zahradě u chalupy, kde trávíme volné dny od jara do podzimu. Tam se vylítají.

K odpočinku patří i hudba. Jenže ta je vaší profesí. Pouštíte si vůbec vlastní písničky?

Moc ráda! Miluj u poslouchat svůj hlas. Tedy co se týče písniček. V rádiu je to jiné, tam jsem - když jen mluvím - k sobě hodně kritická. Lásku ke svému hlasu objevím vlastně pravidelně hlavně v době, kdy připravuju nové cédéčko. Poslouchám ho s chutí stále dokola ještě před tím, než vyjde. Pouštím si z mobilu jednu skladbu za druhou. Kochám se.

Foto: ČTK

S tátou Petrem Jandou se scházejí i na koncertech. Na fotce v červenci 2005.

Zpíváte hlavně v angličtině, češtině a němčině. Pojďme k té němčině, již jste se naučila za deset let života v Německu. Odvezla jste si odtamtud něco zpět do Česka?

Určitě schopnost organizovat. Možná jsem to v sobě měla, ale tam se má organizovanost prohloubila. Mám-li ovšem zrovna tohle srovnávat s rodilými Němci, třeba s kolegy v Die Happy, mám ještě nedostatky.

Například náš kytarista, můj první manžel (Thorsten Mewes - pozn. red.), mě trumfne jistě. Z Německa jsem si tak proto do Česka přivezla i přesvědčení, že má cenu kupovat německé výrobky. Jsou podle mě prověřené, ozkoušené, neošizené.

Vedete si diář? Ty k organizovanosti patří.

Vedu, abych měla přehled, co musím zvládnout. Ovšem hlubší vztah mám odmala spíš k deníkům. Proto jsem taky jeden za pandemie připravila k vydání. Vznikal v mé hlavě původně pro naši Marušku.

Píšete si, nebo psala jste si, také deník?

Nárazově se o to pokouším. Vychází mi to tak na dvacet stránek za pět let. Jsem úplně marná! Nejvíc jsem věci psala na studiích ve Spojených státech. Byli jsme první studenti, kteří tam takhle od nás letěli. Bylo to taky pár měsíců poté, co mi umřela máma...

Lenka Dusilová: Hudbou se vracím ke kořenům

Styl

Psal se rok 1991. Vy jste v tu dobu uměla tak dobře anglicky?

Ne, až když jsem narazila na firmu, která to nabízela, máma poprosila kamarádku, aby mě začala jazyk učit. Jako by tušila, že zemře, a chtěla mě mít co nejdál, aby ta ztráta pro mě nebyla tak hrozná. Když jsem tedy přišla ze školy domů a zeptala se jí: Myslíš si, že bych jako mohla letět do Ameriky?, řekla jasné ano.

Naštěstí mám talent na řeči, angličtina mi šla poměrně rychle. Požadovanou zkoušku jsem zvládla a na konci srpna odletěla do USA.

Foto: ČTK

V Německu, kde žila, prorazila s kapelou Die Happy. Koncertují spolu dodnes.

Líbilo se vám tam?

Jak co. Bydlela jsem u paní učitelky, která učila ve škole, kam mě maminka přihlásila. Předem jsme o ní věděli, že je rozvedená, má tři děti a kočku. Popisovala to v prvním dopise odeslaném z Atlanty. Pak nám přišel druhý dopis z obce, která neměla ani pojmenované ulice...

Abych to zkrátila, po příletu do USA jsem zjistila, že rok strávím v malém městečku, s paní, jejíž tři děti s ní dávno nebydlí, a kočka v létě zemřela. Byla poměrně frustrovaná, na mě až zlá a já ji koncem pobytu nemohla vystát. Psaní deníku mi umožnilo ten rok přežít.

Proč jste nezměnila rodinu, na to jste měla právo, ne?

Přišlo mi to hloupé. Přitom to bylo u cizinců v mé situaci běžné. Jenže já jsem držák. Jen tak se nevzdávám. Teď mě napadá, že si intenzivní chvíle zaznamenávám i ve fotkách. Zachycené okamžiky si pak třídím, abych je našla, mohla se s nimi kdykoli potěšit.

Tereza Černochová: Klasiku jsem naposled tančila s tátou

Styl

Systematičnost v třídění vzpomínek vám závidím.

V rámci své organizovanosti ještě zbožňuju notýsky, tužky..., v papírnictví jsem v ráji. Jen ten klasický papírový deník bych si tam už nekoupila. Stresovalo by mě, že do něj mám psát každý den. Zapisovat věci zpětně pro mě nemá cenu, žiju už v nových událostech.

Přesto, nebo právě proto, jste jeden papírový nedávno vydala.

Jak jsem říkala, původně byl pro naši Marušku. Má taky potřebu psát. Vzala si bloček a záhy řešila to samé, co já. Že někdy zapsala dva řádky, jindy nic, pak jít to bylo líto. Mně to bylo líto taky, vím, že nezapsané zážitky se zapomínají. Řešila jsem, jak z toho ven.

Foto: Nakladatelství Pikola

S Melicharem a s deníkem, který vyšel nedávno.

Až vznikl váš Můj deník.

Než jsem ho ovšem sestavila, mělo to mnoho mezifází. Když byla Maruška malá, neuměla číst, měla doma ode mě připravené čtvrtky s nakresleným plánem věcí, jež ji čekají. Jednu po druhé si s láskou odškrtávala.

Pak přišly na řadu deníčky s daty. Zas jsme byly u toho, že do nich píše jen občas. Až jsem na to přišla. Jelikož miluju vyrábění, barvičky, nůžky a lepidlo, začal se rodit plán na diář bez dat, v němž nevadí, že si tam děti nic nezapíšou půl roku. A aby byl co nejlepší, sledovala jsem, co si Maruška vůbec zapisuje.

To se asi ještě v jejím věku smí, ne?

Jasně, ona je naopak ráda. Mezi poznámkami převažovaly věty: Byla jsem ve škole, na plavání... Tak mě napadlo přidat do diáře něco, co by zážitky oživilo. Obrázky, vyplňovačky, hvězdičky, křížovky, hady, sudoku, osmisměrky. Po nocích jsem nápady dávala dohromady, lepila, stříhala, klidně do čtyř do rána.

A hotový produkt poslala do vydavatelství a oni vám jej hned vydali!

Tohle byla úplná náhoda. Šla jsem si vyzvednout knížky do Luxoru a s paní, která mě tam provázela, jsem se zapovídala. Až jsme došly do papírnictví. Tam jsem se jí svěřila, jak tohle oddělení miluju. A na čem zrovna dělám. Nabídla mi, jestli s ní nechci svůj deník probrat. Pracovala totiž i v jednom vydavatelství.

Pak to klaplo.

Hodně tomu napomohlo, že byl a je covid. Začala jsem si googlovat, jak to vypadá u konkurence, dívala se na grafiku, hledala věci, co by děti bavilo. Nakonec jsem měla konkrétní představu, k níž patřila hlavně snaha pobavit, ale také „výchovná“ část. Zařadila jsem do deníku dvojstranu o šikaně, můžete si s ním zacvičit jógu, naučit se planety, prohlédnout si mapy...

A vůbec nejvíc se mi asi líbí stránka s křížem, v němž si mohou děti vybrat, jak se zrovna cítí. Vidím to na Marušce. Někdy má strach z pavouka, špatné známky, v kříži najde způsob, jak situaci řešit.

Foto: ČTK

Svého manžela, lékaře, a dceru Marušku považuje za své životní výhry. Na snímku z června 2016.

Tohle by se možná hodilo dospělým. Kolik deníků jste rozdala jiným k Vánocům?

Ani se neptejte! Vypadá to až šíleně. Celé Maruščině třídě, což je dvacet osm dětí. Pak jsem obdarovala kamarády, kamarádky. Bavila je představa, že si budou nad deníkem hrát, že nemusí napsat: Dnes mi bylo blbě, že stačí vybarvit předkreslenou tvář, přidat do ní úsměv, škleb, oko nakřivo... Vůbec mám pocit, že všichni potřebujeme zklidnit, zase se radovat.

Myslíte, že jsme tohle umění za pandemie ztratili?

Vidím to i na dceři. Před rokem, když jí bylo sedm, jsem ji i s jejím kamarádem vezla autem na výlet. Řešili politiku, omezení, lockdown, vládu... Byli naštvaní na celý svět. Ani se jim v něčem nedivím. Děti za pandemie hodně ztratily, přišla domácí výuka, byly doma víc, než by chtěly. Do toho stále poslouchaly hovory nás, dospělých, zprávy. Ta negace na ně z části přešla.

Jak z toho ale ven?

Snažím se od toho Marušku držet co nejdál, i když to nejde. Zprávy u nás jedou denně. Samozřejmě si o nich povídáme, máme nějaké názory. Proto jsem jí vysvětlila, že u části (třeba typu očkování) musí říkat, že tohle a tohle si myslí rodiče. Jinak bude vypadat hloupě. Což je důležité!

Musí vědět, že na to, aby si udělala vlastní názor, není ještě připravená, nemá dostatek informací a neumí si je zatím najít. I proto jsem ráda, že vznikl Můj deníček: může si tam vypsat svá zklamání a vzteky.

Stále jsme u vzpomínek, ale k novému roku patří plány. Máte radši vzpomínky či plány?

(smích) Jsem vyhlášená plánovačka. Třeba v říjnu jsem kamarádky oslovila s tím, kdy pojedeme v létě do kempu.

Tohle chápu. Sama mám rezervovaný červencový týden pro skupinu skoro rok.

Vidíte, jenže ony řekly: Je říjen! Musela jsem vysvětlovat, že nás jede hodně, že kemp - u zoo ve Dvoře Králové - bude zas plný a že přece chceme bydlet u sebe... Pojedeme tam ostatně snad poosmé. Trumfujeme se, jaké lepší vybavení jsme si protentokrát pořídily. Naposledy jsem bodovala skládacím lavorem.

Foto: Petr Horník, Právo

„Stárnu a došla jsem do věku, kdy mi nadvýroba čehokoli poměrně vadí. Nepotřebuju jednadvacáté černé tričko.“

Co ještě plánujete na rok 2022?

Expedici do Egypta, kterou jsme kvůli covidu odložili před dvěma lety. Měli jsme tam letět týden poté, co se Česko prvně zavřelo. Můj tchán je egyptolog (bývalý šéf egyptologického ústavu FF UK Miroslav Verner - pozn. red.). Radil mi přesně, kam se máme vydat, co musíme vidět, čím máme jet. Měla jsem všechno koupené, zarezervované, tohle detailní plánování mě strašně baví.

Mám „malilinkaté” štěstí, manžela. Pracuje jako lékař, což je jistota. Při debatách kolem uzávěr jsme zjistili, že všechno, co materiálně k životu potřebujeme, máme: byt, domek se zahrádkou, auto, oblečení ve skříních...

Zní to krásně, z vlastní zkušenosti ale vím, že to může být i děsivé. Jak reagujete ve chvílích, kdy vám perfektní mozaiku nabourá nepředvídaná událost?

S tím se dokážu vypořádat hladce. Rozhodně mi vadí víc, když to hezky naplánuju, předložím dalším účastníkům a někdo řekne: Eee, to je blbý... Tohle mě spolehlivě naštve, začnu říkat: Příště si to dělej sám/sama.

A když jsme u těch plánů, do Egypta se máme vydat někdy v březnu nebo květnu. Poptala jsem se egyptologů, jak to tam vypadá s covidem. Odpovídali mi, že je tam skoro každý očkovaný, protože se tam nikdo nikoho na jeho názor moc neptá.

Pandemie vaší profesi nepřeje. Vy jste pracovala v čajovně, jako sekretářka, ochranka na koncertech, u nádobí, roznášela letáky... K čemu byste se při nejhorším vrátila?

Mám „malilinkaté“ štěstí, manžela. Pracuje jako lékař, což je jistota. Při debatách kolem uzávěr, omezování jsme zjistili, že všechno, co materiálně k životu potřebujeme, máme: byt, domek se zahrádkou, auto, oblečení ve skříních. Že dokážeme vyžít i z omezenějších zdrojů.

Stárnu a došla jsem do věku, kdy mi nadvýroba čehokoli poměrně vadí. Nepotřebuju jednadvacáté černé tričko. Takže kdybych se musela k něčemu mimo obor vrátit, asi bych řídila auto, rozvážela třeba jídlo. A taky vím, k čemu bych se jistě nevrátila: k úklidu.

Foto: ČTK

S porotci Superstar 2015 Klárou Vytiskovou, Paľo Haberou, Ondřejem Soukupem a vítězkou Emmou Drobnou z Nového Mesta nad Váhom (uprostřed).

Vypadáte rozhodně. Trauma z minulosti?

Dodnes mě straší břidlicová podlaha luxusního čtyřsetmetrového domu v německém Ulmu, kterou jsem vytírala na kolenou. Měla jsem hadr, kýbl s vodou a po pár metrech jsem ji měnila, protože byla černá. Taky bych určitě dělala práci, k níž patří den. Jakmile se rozední, vyjde sluníčko, jedu jako fretka. Jakmile zajde, padne na mě únava, posedávám.

Vybavuje se mi jeden bolestivý rozchod - po něm jsem si koupila do bytu všechen nábytek bílý, včetně televize. Přidala jsem kytky a hned se mi žilo líp. Teď to doma v bílém nemáme, ale k mému pocitu bezpečí světýlka, svíčka patří.

Světýlka, ohňostroje patří také k Silvestru. Slavíte ho?

Moc rádi! Vždycky jsem upřednostňovala menší oslavy bez hlasité hudby, někde, kde se dá hezky popovídat. Mega akce mě míjejí. Přece jen, lidé mě poznávají, nechci být pod drobnohledem.

Koncem roku se tak v našem polorodinném činžáku sejdeme skoro všichni. Plus pozveme s mužem pět až dvacet lidí, přijde, kdo má čas a chuť. A vždy dorazí i jeho bratr s rodinou z Holandska, kde žijí. Kvůli různým omezením se teď vidíme jednou ročně.

Hosté u stolu, hudba ztlumená, jídlo hotové, nápoje vychlazené. Co ještě nesmí u vás během ideálního Silvestra chybět?

Deskové hry! U nás frčí Jízdenky, prosím. Konkrétně evropská verze. Hrajeme ale i Dixit, Activity, Sabotéra, Znáte Česko? Jsme s manželem hraví, už nemám krabice s hrami kam doma dávat. (smích)

Ještě jsem zapomněla na to, že dříve jsem mívala těsně před Silvestrem koncert v Německu. Byla to naše tradice s Die Happy. Do Prahy jsem se pak vracela toho 31. prosince. Občas jsem přijížděla k „hotovému“. Moc to ale nekomplikujeme. Většinou děláváme fondue, o sýry se často stará švagr.

Koncert 30. prosince býval součástí turné. Nebyla jste na slavení unavená?

Bývalo to promyšlené. Obvykle jsme odehráli koncert, sedli v noci do vlaku a tam se krásně vyspali. Do Prahy jsem přijížděla odpočatá a připravená slavit. Minulý čas je v tomhle případě namístě. Ani letos se k tradici s kapelou nevrátíme, škoda.

Nezaplatili bychom při současných omezeních kulturních akcí ani náklady na turné. Aspoň budu mít čas na Silvestra vařit. Pak se trošku nalíčím, hezky se oblékneme a užijeme si to! Asi ne všichni, pravda. Našim pejskům vadí petardy. Za ty roky, co je chovám, jsem ale zjistila, že když je zavřu do předsíně, pustím jim nějaký šum, něco uklidňujícího, přežijí půlnoční oslavy mnohem líp.

Reklama

Výběr článků