Hlavní obsah
Taťána Kovaříková Foto: Petr Hloušek, Právo

Návrhářka slavných Taťána Kovaříková: Zabejčenost mám v povaze

Jako malá šila Taťána Kovaříková na panenky, pak na spolužačky. Od roku 1995 má vlastní módní značku Tatiana a její modely nosí celebrity včetně členky anglické královské rodiny. Taneční šaty pro účastníky StarDance ale navrhuje citlivá i tvrdohlavá Štírka vůbec poprvé. A moc ji to baví, tanec totiž miluje.

Taťána Kovaříková Foto: Petr Hloušek, Právo
Návrhářka slavných Taťána Kovaříková: Zabejčenost mám v povaze

Je hodně jiné navrhovat velkou večerní róbu a speciální šaty pro tanečníky?

Určitě. V soutěži mají nejen estetickou roli, ale i funkci sportovního dresu. Musí absolutně sedět a přitom umožňovat volnost pohybu, takže základní materiál je elastický úplet, který běžně nepoužívám, a ten se různě zdobí, především kameny.

Už několik let oblékám na StarDance moderátorku Terezu Kostkovou a letos mě ČT oslovila, zda bych se neujala i oblečení pro tanečníky. Nejdřív jsem kroutila hlavou, že nemám čas. Ale miluju výzvy, jež přinášejí nový úhel pohledu a něco mě naučí. Nakonec jsem neodolala.

Je to náročné na čas, každý týden dvacet návrhů pro tanečníky plus deset pro company. Ale moc mě to baví.

Co hlavně?

Líbí se mi dramaturgie i jak jsou vhodně poskládané páry - hodí se k sobě a každý je něčím specifický, což lze vypíchnout i šaty. Není to soutěž společenských tanců, ale show pro lidi.

A je nádherné sledovat, jak na sobě jednotlivé osobnosti pracují, jak se každým dílem zdokonalují. Tvořím kostýmy v návaznosti na choreografii, to je základ. Vyslechnu si představu, jak bude tanec probíhat, poslechnu si hudbu. A návrhy pak konzultuji s tanečníky.

Účastníci StarDance jsou modely Taťány Kovaříkové nadšení a moc jim sluší. Na fotce Veronika Khek Kubařová.

Foto: archiv ČT – Mikuláš Křepelka

Třeba večer k poctě Karla Gotta tančila Veronika Kubařová na Včelku Máju. Její výrazný žlutočerný kostým jsem měla jasný rychle. Byl trochu na hraně a čekala jsem, jak bude přijatý, ale dopadlo to úžasně.

K jakému tanci máte nejbližší vztah?

Těžko říct, asi k latině. Strašně se mi líbí třásně, a kdybych mohla, všechno otřásňuju. Ale blízký je mi i elegantní a noblesní waltz. A moc mě baví tango, kde si vyhraju s vysokými rozparky. Každý tanec má něco do sebe.

V soutěži mají šaty nejen estetickou roli, ale i funkci sportovního dresu. Musí absolutně sedět a přitom umožňovat volnost pohybu. Radka Třeštíková a její taneční partner Tomáš Vořechovský.

Foto: archiv ČT – Mikuláš Křepelka

S manželem tančíme velmi rádi. Samozřejmě nejsme mistři figur. Ale vždycky před plesovou sezonou zajdeme na pár kondičních hodin, abychom byli správně sehraní.

Vzpomenete si na úplně první věc, kterou jste ušila? Asi na panenky?

Přesně tak. Vzorem mi byla máma, pracovala jako bytová architektka a uměla si věci navrhnout a nakreslit. Ale nepřišije ani knoflík. Ani pro mě návrh šatů nebyl problém, ale chtěla jsem je mít rychle hotové a chyběla mi trpělivost, takže je došívala obvykle babička.

Když jsem někdy ve dvanácti začala uvažovat o profesi oděvní návrhářky, přivedla máma svoji kamarádku, která se ráda oblékala, abych jí něco ušila. Nebála se svěřit malé holce! Vytáhla jsem střih z Burdy a ušila košili, kterou skutečně nosila.

Ve čtrnácti mě naši pustili do Brna na oděvní školu s nadějí, že ji neudělám. Ale zabejčila jsem se - a bylo. To je moje zásadní povahová vlastnost. Tam jsem šila a pletla pro spolužačky.

Xindl X a Markéta Dostálová

Foto: archiv ČT – Mikuláš Křepelka

Vypadla jste mi z toho vy - jaký nejodvážnější model jste si vytvořila?

Šití pro mne bylo vlastně prvotním důvodem, proč jsem do toho šla. Byla jsem dlouhá a hubená a neměla se kde oblékat. Jenže mě to prostě nebavilo.

Jasně že jsem si sem tam něco ušila, třeba ulítlý kabát z květovaného gobelínu na zeď. Lidé na mě na ulici pořvávali, tenkrát nebyly zvykem žádné odlišnosti. Bohužel jsem si ho neschovala… Ale rychle jsem zjistila, že mě nejvíc baví šít pro ostatní.

Nechtěla jste být původně zpěvačkou?

Tu představu jsem poměrně brzo opustila. Snad každá holka se chvíli vidí ve světě hereček a zpěvaček, láká ji showbyznys. Ten mi zůstal aspoň v tom, že vedle klasických kolekcí a přehlídek si občas odskočím do světa televize, filmu, hvězd.

Ale přiznám se, že dnes už nezpívám, nepamatuju si texty. Mám obrazovou paměť, vidím obrázky. A obdivuju herce, kteří se učí zpaměti celé role.

Jak jste se propracovala na módní špici?

Na začátku jsem měla kliku, že mi pomohlo pár lidí, kteří mi věřili a zkusili to se mnou. Do Prahy jsem přišla roku 1986 a tehdy člověk ještě musel mít v občance razítko zaměstnavatele.

Hanka Havelková mě zachránila prací manekýnky v ÚBOK a díky tomu o mně leckdo věděl. Postupně se nabalovali známí známých. Profesně první věci byly pro Jirku Korna a Helenu Vondráčkovou. A roku 1995 jsem si založila vlastní značku Tatiana. To je můj život. (klepe do dřeva)

Modely, modelky, přehlídky. „Mým cílem je nabízet ženám hezké věci, které jim budou slušet,“ říká návrhářka.

Foto: archiv Taťány Kovaříkové

Váš styl je poznatelný podle čistých linií, ženskosti, nadčasovosti…

Ano, snažím se o jednoduchost, která se neokouká, zároveň o rafinovanost, ženskost, preciznost. A odlišnost. Používám kvalitní materiály a dobře vymyšlené střihy, působící ovšem jednoduše.

Je strašně důležité si moje šaty obléknout - vypadají jinak na ramínku a jinak na postavě, kde vyniknou proporce. Ta hra s látkami a tvary mě baví nejvíc. A moc mě těší, když potkám ženu v modelu ode mne.

Jak myslíte tu odlišnost?

Každý člověk je individualita, záleží i na stylu a módě, jak co cítí. Já si až zpětně uvědomila, že jsem byla vždycky jiná než ostatní. Nejen výškou a introvercí. Měla jsem vlastní svět. A ten mám stále. Neobsahuje jen módu, ale celkově umění a zajímavé věci kolem.

Právě odlišnost je třeba vyhmátnout u každé zákaznice, cílem je, aby nejen hezky vypadala a byla šik, ale aby se v šatech dobře cítila. Ve většině případů se už známe a víme, co od sebe čekat. Vyslechnu si její představu i to, jak žije, prohlédnu si postavu…

A pak navrhnu několik možností, ukážu materiály, katalogy. Když si přeje něco, co by jí podle mne neslušelo, snažím se jí to rozmluvit, posunout správným směrem. Změníme výstřih, délku… Ale to bývá jen výjimečně.

Taťána se snaží o jednoduchost, která se neokouká. A odlišnost. Používá kvalitní materiály a dobře vymyšlené střihy, působící ovšem jednoduše.

Foto: archiv Taťány Kovaříkové

Vytvořila jste identitu řadě celebrit, kterou zákaznici si nejvíc považujete?

Asi hraběnku Sophii z Wessexu, členku britské královské rodiny. Nebyla tak úplně zákaznice. Přijela na návštěvu Česka na přehlídku a dostala darem ode mne a nadace Dofe večerní šaty, které jsem navrhovala.

Byla to obrovská pocta, ale vůbec jsem nečekala, že si je obleče. A ona si je vzala na velkou slávu, švédskou královskou svatbu. To byl naopak její dar pro mne. Stala jsem se tak první českou návrhářkou, jejíž model vzal na sebe nějaký člen královské rodiny. To dopředu nevymyslíte!

Máte profesní deformaci a sledujete ženy na ulicích? Na jaký přešlap jste alergická?

Sleduju a vždy mi prolétne hlavou, co bych zlepšila. Občas mě i nějaký detail inspiruje. Ale nepatřím k těm, kdo nahlas kritizují. Je fakt, že když přijde známá, kouknu na ni a ona hned znejistí, jestli není něco špatně. Tak ji obvykle uklidním, že je vše v pořádku. Pokud jde o drobnost, nechávám každému svobodu. Nesoudím.

Zdá se mi, že oblékání českých žen se v poslední dekádě dost zlepšilo. Je to i šíří nabídky. Můžou se sladit do barvy, stylu, jak chtějí. Vadí mi jen, když jsou šaty špatně ušité, ženě vyloženě nesedí a vyniknou její zápory. Úskalím bývají legíny u silnější postavy.

Svět módy se mění, trendem je „slow fashion“, pomalá móda. Co si o tom myslíte?

Od mých začátků je móda daleko volnější, svobodnější, včetně stále častějších návratů. Skládá se vše dohromady a nic není nemožné, takže často nevíte, co z toho vyleze.

Slow fashion lze nazvat i moje modely. Už proto, že se kolekce dají navzájem kombinovat i se staršími modely a díky nadčasovosti a kvalitním materiálům dlouho vydrží. Složitější je to s ekologií, tento parametr se hůř splňuje, stává se třeba, že při použití méně chemie některé barvy, konkrétně má oblíbená černá, pouštějí. Já ale pracuji jen s kvalitními materiály.

Proč mají vaše modely mužská jména?

Protože jsme ateliér plný ženských a chtělo to nějak vyrovnat. Zjistila jsem, že mi nedělá dobře nazvat nový model číslem, tak jsem začala dávat názvy podle drahokamů. Jak jich bylo víc a víc, drahokamy nestačily.

Napadla mě mužská jména: tunika Bernard, top Max, Bruno, Elvis… Když někdo zavolá, že potřebuje sukni Terry, přesně vím, která to je.

„Je strašně důležité si moje šaty obléknout - vypadají jinak na ramínku a jinak na postavě, kde vyniknou proporce. Ta hra s látkami a tvary mě baví nejvíc.“

Foto: archiv Taťány Kovaříkové

Předpokládám, že vedle stálé modelky jste první pokusný králík vy sama?

Ano. Tvořit pro sebe nemám čas, a ani dnes mě to nebaví. Ale s chutí naše věci vyzkouším, abych věděla, jak se chovají a mohla je doporučit. Podle nálady nosím šaty, sukně, mám ráda tuniky s úzkými kalhotami - jsem oblečená pracovně a můžu i mezi lidi.

Občas vychytám nějakou střihovou drobnost nebo vyměním materiál. Stalo se, že model, kterým jsem byla zprvu nadšená, nezafungoval. A naopak. Ale většinou mám odhad, vede mě intuice.

Stane se i vám, že ráno otevřete skříň se slovy: Nemám co na sebe?

Určitě. Hlavně mám všechno v černé, a jak špatně vidím, hůř se mi jednotlivé kousky identifikují. Jen pár věcí mám v červené. Záleží na tom, jak si poskládám den…, ale stejně nakonec sáhnu po černé.

Proč nosíte všechno v černé barvě?

Nevím, asi že jsem v mládí byla dost barevná. V černé se prostě cítím nejlíp, jsem spokojená. A když radím druhým, nerozptyluju nás barvami. Možná i proto skoro všichni od módy nosí černou. Jak jsme tvůrčí, potřebujeme sami sebe skrýt, upozadit.

Třeba to souvisí i s tím, že jsem Štírka. Jsou to komplikované povahy s tendencí vidět věci černobíle, mít disciplínu a jít si svou cestou. Když se jim někdo postaví, dokážou se bránit. A nejlépe fungují pod stresem.

Mít dost času, nad vším moc přemýšlím. Osobně si přitom připadám hrozně jednoduchá a ke každému přistupuju pozitivně. Ale pro většinu lidí asi nejsem průhledná.

Výjimku jste udělala na své svatbě, jak jste se cítila v bílé?

Hezky. Manželovi jsem přesto řekla: Podívej se na mě, takhle mě vidíš poprvé a naposled! Šaty jsem si navrhla sama, ale z pověrčivosti je šily holky z ateliéru.

A největší problém byl sehnat k nim čistě bílé boty na vysokém podpatku - v Americe nic, v Londýně nic, nakonec jsem je koupila tady v Pařížské.

S manželem Petrem - bývalým spolužákem ze základky

Foto: archiv Taťány Kovaříkové

Změnil se vám tím aktem nějak život?

Pro mě to bylo hodně důležité. Už to rozhodnutí, že se vdám. Myslela jsem na svatbu vždycky, ale nikdy nebyla správná konstelace. Teď mi přišla jako přirozené vyústění našeho vztahu, takže když mě Petr požádal o ruku, vůbec jsem nepřemýšlela, že by to nemělo být.

Máme k tomu speciální historku: jsme stejně staří a známe se skoro celý život - seděli jsme spolu ve druhé třídě v lavici. Nebyla to první láska, ale kamarádili jsme se. On pak odešel k vrcholovému sportu, dělal judo. Takže jsem ho roky neviděla.

Asi před dvaceti lety jsme se náhodně potkali v Praze a Péťa, který obchoduje s tiskařskými stroji, mě čas od času pozval na snídani. A když jsme se před pár roky oba rozešli s partnery, dopadlo to nakonec takhle. Díky němu si nenosím práci domů, ale bavíme se jinými věcmi.

Máte taky už velkého syna, co dělá?

Maxovi je už šestadvacet a je každým coulem umělec. Vystudoval hereckou školu, hraje v divadle, má skupinu…

Jako svatební dar jsem od něj dostala obraz, geometrický, černobílý, nádhera. Dávno s námi nebydlí, pronajali si s přítelkyní byt a žijí myslím spokojeně. Co se týče módy, má svůj vlastní styl, i když pokračovat v mé profesi nebude.

Syn Max je umělec.

Foto: archiv Taťány Kovaříkové

Čím vaši profesi vyrovnáváte?

Nejvíc mi pomůže cestování, změna. Miluju Evropu, a jak můžu, aspoň na pár dnů odjedu. Když je volna víc, odletíme do Řecka, k moři. Nemusím ani na sluníčko, ale prospím to. Spánek mě postaví zase na nohy.

Těším se, že na konci roku zase někam vyrazíme, Vánoce si uděláme i s maminkou a našimi syny, protože jsem vyvdala ještě dva kluky. Jsou všichni vysocí, což je hezké, připadám si mezi nimi taková drobná. A pak hurá do tepla.

Co ještě děláte pro kondici?

Každé ráno cvičím dvacet minut jógu, rozbalím karimatku a jedu, mám vlastní sestavu. V létě mě totiž rozbolela záda, že jsem se nemohla ani hýbat, takže musím cvičit. Jak o víkendu vynechám, je pro mě pondělí těžké.

Začala jsem i trochu jinak jíst, vyhovuje mi přístup „metabolic balanc“. Což neznamená, že bych se zřekla svého oblíbeného pečení, jsem stále expert přes troubu.

A taky jste optimistka, pořád se usmíváte…

Ve většině případů jsem optimistka, to je pravda. Jen někdy mě něco zaskočí. Ale negace k sobě nepouštím. Mám ráda dobré vztahy a věci kolem sebe, pak mi všechno funguje.

Hlavní je pro mě svoboda vyjádření a pohybu, propojená s láskou. Momentálně jsem tedy hodně spokojená.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Související články

Výběr článků