Hlavní obsah
Markéta Hrubešová Foto: Milan Malíček, Právo

Markéta Hrubešová: Když děláte jídlo s láskou a těšíte se na něj, je to poznat

K životu potřebuje hlavně maso. Během karantény proto rodině každý den servírovala pečené kachny se zelím a knedlíky. Teď se kuchařka, spisovatelka a herečka Markéta Hrubešová (48) těší na premiéru filmu Štěstí je krásná věc. „Zahrála jsem si mrchu par excellence!“ prozrazuje.

Markéta Hrubešová Foto: Milan Malíček, Právo
Markéta Hrubešová: Když děláte jídlo s láskou a těšíte se na něj, je to poznat

Jedno staré rčení říká: Nevěř hubenému kuchaři. Souhlasíte?

No, kdybych v kuchyni zahlédla nějakého anorektického „týpka“, na kterém je vidět, že nemá rád jídlo, tak by mě to asi dost odradilo. Kuchař má jídlo milovat a při vaření pořád ochutnávat.

Zase na druhou stranu je pravda, že doba se dost posunula. Všechny pokrmy už nemusí být založené na sádle a zadělávané jíšce, leccos už se dá odlehčit. Takže i kuchař si dnes může udržet přijatelnou váhu.

Minimálně vy si ji držíte. Ačkoliv se živíte vařením, jste jako proutek. Nebojíte se přitom sáhnout po sádle ani prorostlém bůčku. Jaký je váš recept na štíhlou linii pro kuchaře?

Je pravda, že se snažím být živým důkazem toho, že lze milovat jídlo a vaření a přitom netrpět obezitou. Zatím se mi to daří. Recept na to je podle mě jednoduchý: používat poctivé ingredience, udržet si v jídle míru a nezapomínat na pohyb. Třeba já často chodím pěšky a plavu.

Co vaříte nejraději?

Na to neumím jednoznačně odpovědět. Ale mám hodně ráda maso. Ráda s ním pracuju a ráda ho i jím. Miluju i ryby.

Co byste naopak nevzala do úst?

Pokud chcete být kuchařem, musíte vyzkoušet všechno. Měla byste ochutnávat i nové a neobvyklé chutě, neměla byste se ničemu vyhýbat.

Je ale pravda, že bych asi měla problém s čímkoliv, co předtím zabili přímo před mýma očima. A moc nemusím ani sladké. Ke kávě si dám radši chlebíček než dortík.

Zkusila jste někdy třeba moučného červa? Ptám se proto, že se v posledních letech hodně mluví o „udržitelném“ způsobu života a stravování. Potravou budoucnosti má být podle ekologů právě hmyz…

Zkusila jsem i hmyz a nevadilo mi to. Že bych si ale dělala cvrčka na kari každý den, to fakt nehrozí. Já spíš pochybuju o tom, že by mohl být hmyz potravinou budoucnosti. Protože pokud vím, tak jeho chov není vůbec jednoduchá věc.

S Jiřím Ployharem v novém filmu Štěstí je krásná věc hraje mrchu par excellence. Komedie měla premiéru 27. srpna.

Foto: Bioscop

Jsou na to speciální superfarmy, kde se cvrčci drží v extrémně hygienickém prostředí. Servírují se jim tam jablka, která se předtím taky musela někde vypěstovat. A nakonec se ještě cvrčci nechávají týden před přípravou vyprázdnit. Je to docela složité a nejsem si jistá, jestli skutečně ekologické.

Další zázračnou potravinou budoucnosti mají být řasy. Máte ráda třeba sushi?

Sushi si dám ráda. Ale ani to nemusím každý den. Čím jsem starší, tím mám zkrátka radši potraviny, které se vypěstují lokálně. Tedy někde v blízkém okolí.

Mnohem přirozenější mi přijde dát si mrkev třeba z Polabí a k tomu kousek masa z malé místní farmy.

Během karantény jsem pořád dokola vařila kachnu, svíčkovou nebo knedlo vepřo zelo.

Vařila jste během pandemie zdravěji? Je třeba nějaké jídlo, které obvykle připravujete při chřipkových sezonách?

V takových okamžicích je nejlepší poslouchat vlastní tělo. Protože pokud ho neposloucháme a dáváme mu věci, které vůbec nechce, tak nám to spočítá.

Co vám tedy v době pandemie našeptávalo vlastní tělo?

Já jsem během těch nešťastných dní potřebovala zklidnit a „uzemnit“. Bytostně jsem toužila po jistotě a tradičních českých pokrmech. Takže jsem pořád dokola vařila kachnu, svíčkovou nebo knedlo vepřo zelo.

Dcera se smála a říkala: „Mami, tolik zelí jsem nesnědla za celej svůj dosavadní život!“ Mě to ale uklidňovalo. Pekla jsem i domácí chleba, ale to dělám vlastně pořád.

Vy ale k českým jídlům netíhnete jen v době karantény. Jsou kořeny vaší lásky k pečeným kachnám a kysanému zelí na Hané, odkud byla vaše babička?

Je to velmi pravděpodobné. Babička byla naprosto excelentní kuchařka a děda byl ještě k tomu myslivec. Takže jsme doma mívali často i zajíce, bažanty a srnčí. Bylo to vynikající. Já se teď k té báječné chuti babiččiných pokrmů z dětství snažím přiblížit, ale pořád ji tak trochu hledám.

Jak to? Vy jste babičce s vařením nepomáhala?

Ona nás jako děti ani nenechala. Všechno dělala sama. Měla takovou maličkou kuchyňku a nechtěla, abychom se jí tam pletly. Pamatuju si ale, s jakou lehkostí to všechno dělala. Skoro nic k tomu nepotřebovala. Dodnes mě mrzí, že jsem si ty její recepty alespoň nenapsala.

Napsala jste si ale spoustu jiných a vydala jste je ve čtyřech různých kuchařkách. Máte v nich i nějaký vyloženě vlastní recept?

Vymyslet úplně nový recept už je dneska prakticky nemožné. Ale dá se něco upravit nebo malinko pozměnit. To občas dělám.

Pro příklad: nemám moc ráda papriky. Když je to tedy možné, tak je úplně vypustím, případně přidám něco jiného. A tím si vlastně vymyslím nový recept.

Co vaše kuchařské tajemství? Máte nějaké?

Vařím s láskou. Když totiž děláte jídlo s láskou a těšíte se na něj, je to poznat. Pochutnáte si na něm. Naopak když jste při přípravě naštvaná, smutná nebo unavená, nikdy to nebude ono.

Tohle bylo podle mě tajemství našich babiček a maminek. Pokud nám jídlo chutnalo, tak hlavně proto, že nám ho vařily s láskou.

Miluje vaření a vydala už čtyři kuchařky. „Moje kuchařské tajemství? Vařím s láskou!“

Foto: archiv Markéty Hrubešové

Neuvažovala jste někdy o tom, že byste si otevřela vlastní restauraci?

Ne, to vážně ne. Pokud bych něco takového udělala, tak už bych tady s vámi rozhodně neseděla. Místo toho bych byla zavřená na psychiatrické klinice, kam by mi rodina nosila pomeranče. (směje se)

Víte, já chci strávit ještě pár klidných let. A to by mi vaření v restauraci neumožnilo – je to samý stres, logistika, papírování… Nechci si tím kazit svou lásku k vaření. Nechci ani přijít o svou profesi herectví. Bohatě mi stačí moje gastronomické pořady a festivaly.

Když zmiňujete gastronomické pořady, proč vystupujete jen v kuchařských pořadech v maďarské televizi Paprika? České televizní stanice vás nelákají?

To víte, že lákají! O tom, kde budu vystupovat, ale bohužel nerozhoduju já. Jsem ten poslední v celém řetězci. Televize Paprika mě zkrátka před pěti lety oslovila, takže vařím tam. Už vznikly čtyři celkem úspěšné série. Hodně jsem se během natáčení naučila, byla to velká škola, a to jak v kuchyni, tak v moderování.

A jak se spolupracuje s maďarským televizním štábem?

Jo, tak to je hrozně vtipný. (směje se) Natáčí se většinou v Budapešti, kde nikdo ze štábu nemluví jinak než maďarsky. Takže za kamerami stojí pár bezradných kluků, kteří vám nerozumí ani slovo a vůbec nechápou, co zrovna děláte. Nepoznají ani, kdy větu začínám a kdy končím. Nebo kdy potřebuji třeba na chvíli záběr zastavit.

Chvíli jsme to dávali dohromady, ale nakonec jsme se sehráli. Později už byl na place Maďar, který se trochu orientuje aspoň ve slovenštině.

Co jídlo a muži? Platí podle vás, že láska prochází žaludkem?

Částečně ano. Myslím, že dobré jídlo je jedna z mnoha hezkých součástek každého vztahu. Takový malý šroubeček, který může vztah upevnit. I když samozřejmě ne ten nejdůležitější.

Při svém vaření se často opíráte o recepty Magdaleny Dobromily Rettigové. To ale byla nejenom autorka první české kuchařky, ale i zakladatelka české červené knihovny. Vy sice zamilované romány nepíšete, ale zahrála jste si ve filmové romanci „Oznamuje se láskám vašim“…

To byla krásná práce a krásný film. Můj osudový.

Jako šestnáctiletá si zahrála s Lukášem Vaculíkem v milostném válečném dramatu Oznamuje se láskám vašim. „Když jsem ho poprvé uviděla, skoro jsem omdlela,“ směje se.

Foto: Česká televize

Když se točil, bylo vám šestnáct let. Jak jste se k té práci dostala?

To byl asi vážně osud. Pan režisér Karel Kachyňa tehdy začínal přípravy na nový film a hledal někoho do hlavní ženské role. Původně kvůli tomu vypsal obří casting, tenkrát se tomu ještě říkalo konkurz, nikoho ale nevybral. O roli se přitom ucházelo přes sto mladých hereček. Pátrání proto pokračovalo dál.

Pan Zeno Dostál (pomocný režisér) začal obcházet různá divadla a jednou se vypravil i do Žižkovského divadla na absolventské představení žáků konzervatoře. Tam mě uviděl v hledišti a hned mě pozval na kamerové zkoušky.

Když mě přivedl před pana režiséra Kachyňu, řekl: „Jen nevím, jestli by mohla být Ulrika zrzavá.“ A pan režisér odpověděl: „A proč by nemohla?“ A šli jsme na to.

Vaším hereckým partnerem byl tehdejší dívčí idol Lukáš Vaculík. Byla jste do něj taky zamilovaná?

Jasně, Lukáše jsme přece milovaly úplně všechny. (směje se) Neměla jsem sice jeho plakát nad postelí, to ne, ale idolem pro mě samozřejmě byl. Stejně jako Sagvan Tofi.

Natáčení jsem proto prožila v jakémsi transu a částečném bezvědomí. Vzpomínám si, že když jsem Lukáše poprvé uviděla, tak jsem skoro omdlela.

Věděl to?

Musel to vědět. A dodnes jsem mu nesmírně vděčná za to, jak ke se mně choval. Byl milý, ohleduplný a v těch mých šestnácti letech mě hezky opečovával, abych to celé vůbec vydržela. Nikdy mi navíc nedal najevo, že jsem začínající herečka a že o herectví ještě nic nevím, že ho zdržuju nebo že něco nezvládám. Byl vážně skvělý.

Potkávali jste se i po skončení natáčení?

Občas ano. Dodneška je mezi námi něco, čemu já říkám „něžné přátelství“. Vždycky když se spolu znovu potkáme, tak se tomu všemu smějeme.

Kdy jste se viděli naposledy?

Před rokem při natáčení Temného kraje. Před kamerou jsme se díky tomu setkali po neuvěřitelných třiceti letech. Bylo to hrozně dojemné.

Film „Oznamuje se láskám vašim“ nakonec z vás samotné udělal sexsymbol. Mimo jiné proto, že jste se před kamerami svlékla – na tu dobu (rok 1988) byly ty scény velmi odvážné…

Je pravda, že i po těch dlouhých letech se mi občas stane, že za mnou přijde nějaká dáma a oznámí mi, že mě její manžel tajně miluje. Pak si připadám hrozně provinile, jako bych jim rozvracela manželství. (směje se)

Ale vážně: jednu generaci pánů to asi opravdu zasáhlo. Nicméně ten film je opravdu mimořádný. Od těch dob se natočily kilometry dalšího filmového materiálu, a přesto si ho lidi pořád pamatují.

„Na volné noze jsem vlastně celý svůj profesní život a svou svobodu mám ráda. Vyhovuje mi, že si organizuju čas sama. I to, že si za všechno sama zodpovídám.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Co vám na tu nahotu tehdy řekli rodiče? Vadilo jim to?

Samozřejmě se všechno točilo s jejich souhlasem. Uvědomovali si, že jde o umělecké dílo. Nahota byla součástí role a krásného příběhu. Navíc… To by asi neudělala žádná maminka, že by zakázala své dceři hrát ve filmu slavného režiséra Karla Kachyni. Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší.

Kromě českých filmů máte zkušenosti i se zahraniční produkcí. Jak se vám pracovalo třeba s filmaři z Francie nebo Ameriky?

Mě vždycky hrozně baví ten moment, kdy zahraniční filmaři rozpoznají, že za sebou už něco máte. Protože oni sem často jedou s tím, že vás podceňují. Vnímají Česko jako bezvýznamnou malou zemi někde ve východní Evropě a naši kulturu a herce vůbec neznají. Pak ale přijdete na casting a najednou se všechno změní.

Vyhovuje mi taky to, že mě nemají nijak zaškatulkovanou. Nic o mně nevědí, jsem pro ně jenom herečka – buď dobrá, nebo špatná. Samotné natáčení je pak většinou bezproblémové, a pokud podáte dobrý výkon, tak to všichni ocení.

Při natáčení zahraničních filmů jste se setkala i s velkými jmény, jako je Philipp Noiret či Gérard Depardieu? Jací byli?

No tak třeba pan Depardieu, to byla kapitola sama pro sebe. Ten musel mít při natáčení celý obrovský karavan s vlastním kuchařem a několika asistenty. Na plac to nesměl mít dál než dvě stě metrů a i tam ho vozil řidič.

Moje zkušenosti říkají, že velké peníze lidem přinesou víc neštěstí než radosti.

Nikdo na něj nesměl mimo natáčení promluvit. Já jsem udělala tu chybu, že jsem se s ním šla na konci rozloučit, jako to vždycky dělám na všech natáčeních. No se zlou jsem se potázala. Ve dveřích karavanu se objevil jeden z těch jeho asistentů a rozezleně mi oznámil, že pan Depardieu spí a nikdo ho nesmí budit.

Takže s panem Depardieu si asi nepíšete…

Ne, s ním si skutečně nepíšeme. (směje se)

S francouzským hercem Gérardem Depardieuem. „Na plac to nesměl mít dál než dvě stě metrů a i tam ho vozil řidič,“ vzpomíná na natáčení s touto hvězdou.

Foto: archiv Markéty Hrubešové

Nyní se objevíte v novém českém filmu – v romantické komedii Štěstí je krásná věc. V té hlavní hrdinové vyhrají v loterii 176 milionů. Vyhrála jste někdy v loterii?

U nás v rodině to máme tak, že si koupíme lístek v tombole, všichni kolem nás něco vyhrajou a my jediní nemáme nic. Tohle je u nás dědičný. Všechno si musím odpracovat.

Pokud byste přece jen vyhrála, jak byste naložila s takovým balíkem peněz?

Nejsem si jistá, jestli bych něco takového vůbec chtěla. Moje zkušenosti totiž říkají, že velké peníze lidem přinesou víc neštěstí než radosti. Ale pokud už bych něco takového vyhrála, tak bych si asi koupila domek u moře. Miluju totiž moře, dokážu na něj koukat celé hodiny. Tam bych byla, samozřejmě s celou svou rodinou, a střídavě bych vařila, koukala na vlny a plavala. Zbytek peněz bych dala potřebným a nemocným dětem.

Štěstí je krásná věc trailer

Říkáte, že peníze nejsou štěstí. Co je tedy pro vás štěstí?

To, že se denně probudíme a jsme zdraví. Zdraví máme totiž jenom jedno a měli bychom si ho chránit.

Nechci být jenom loutka, která bez duše a bez názoru plní příkazy.

Jakou roli ve Štěstí je krásná věc máte?

Hraju tam mrchu. Ale mrchu par excellence! Strašně dobře se mi to hrálo. Navíc jsem si užila práci s Karlem Zimou, se kterým jsme se zase setkali po dlouhých letech – studovali jsme spolu kdysi na konzervatoři.

Proč se vlastně tak málo objevujete v českých filmech?

To nevím… V tomto je herectví hrozně nemilosrdné. Někdy zkrátka příležitosti nepřijdou. Nebo přijdou, ale ne ty pravé.

Před pár lety jsem se navíc rozhodla, že se budu snažit dělat takové věci, které mě baví nebo které mi něco přinášejí. Abych nebyla jenom loutka, která bez duše a bez názoru plní příkazy. Chci se do práce těšit, chci kolem sebe mít fajn lidi a pozitivní energii, kterou vydávám, bych ráda dostávala zpátky.

S hereckým kolegou Josefem Dvořákem v divadelní hře S Pydlou v zádech, která už se hraje skoro deset let.

Foto: Divadelní společnost Josefa Dvořáka

Jste taky jednou z mála hereček, které nemají stálé angažmá v divadle. Pravidelně hrajete jenom s Divadelní společností Josefa Dvořáka. Proč?

Mám spoustu dalších aktivit, které bych nestíhala. A možná bych to už ani neuměla. Na volné noze jsem vlastně celý svůj profesní život a svou svobodu mám ráda. Vyhovuje mi, že si organizuju čas sama. I to, že si za všechno sama zodpovídám.

Nemusím dělat věci, které nechci, a pokud se něco nepovede, tak je to jenom moje chyba. Navíc je pro mě vždy na prvním místě rodina. Mám čtrnáctiletou dceru a chci být mámou, která jí bude nablízku, když bude potřebovat.

On je ten mediální „úspěch“ hodně ošemetná a nestálá věc. Ale hlavně – rodinné zázemí, vztahy a s tím související pohodu vám vážně nenahradí.

Když mluvíte o dceři… Co z ní bude? Kuchařka, nebo herečka?

Asi nic z toho. K herectví netíhne vůbec, protože je hrozný introvert. Navíc věci vidí i z té druhé strany. Ví, že herci chodí z práce utahaní jako psi, že se někdy vracejí domů i o půlnoci nebo ve tři ráno, protože měli představení mimo Prahu, a ráno už musí být třeba zase v dabingu nebo na zkoušce v divadle.

A taky vidí, že se někdy na hezkou příležitost čeká… A vaření? Dcera sice vaří dobře, ale na profesi kuchařky to taky nevypadá. Nicméně na rozhodování má ještě trochu času. Nejdůležitější je, aby byla šťastná.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků