Lucie Výborná: Nebýt na signálu cíleně je velmi osvobozující

(smích) Ne, hory mě provázejí od dětství. Maminka byla vášnivá lyžařka, měli jsme chalupu v Lužických horách. Tam někdy moje láska vznikala. Na sjezdovkách, u krásných, třpytivých sněhových hald, které mi jako dítěti přišly až obrovské.

V žákovském věku jsem závodně lyžovala. A ve dvaceti mě sbalil horolezec. Sliboval, že mě odveze do Himálají.

Nesplnil, ale já u skal zůstala a do velkých hor jsem jezdila lyžovat. Pak přišla etapa, kdy se narodila dcera Vanessa. A já na deset let hory skoro opustila. Jezdívala jsem jen do Krkonoš lyžovat.

Narození Berunky bylo největší událostí mého života, nepotřebovala jsem nic moc jiného. Jenže když jí bylo deset, hory si mě přitáhly zpět.

Odjela jsem jako reportérka na K2 s Radkem Jarošem (červenec až srpen 2014 – pozn. red.). Najednou jsem viděla ty kluky, chlapáky, jak mají batohy, v nich vybavení a říkají: „Vylezeme až nahoru.“ Pod K2 jsem si řekla: „Vždyť já taky můžu, ne?“

Ne. (smích) Jen na té expedici padlo mé rozhodnutí vracet se pravidelně do hor. Jak Berunka rostla, byl můj návrat čím dál intenzivnější.

Výběr ze svých zážitků z posledních pěti let jsem dala do knihy Mezi světy. Před tím jsem si je poctivě, až hamounsky psala do deníků. Koneckonců, deníky si píšu pořád.

Takhle na rovinu jsem mu to neřekla, vlastně jsem to ani nevěděla. Přijela jsem z K2 domů a měla jsem hlavně radost, že se povedla má práce. Rádio jede denně, já tedy musela denně vymýšlet reportáže, jež k němu lidi přitáhnou. Neustále jsem pod tou horou přemýšlela, co a jak natočím.

K tomu si přidejte, že nejde jen o slova, musela jsem k nim dodávat i zvuky, pokaždé trochu jiné. Nezáleží totiž na tom, že výsledek mé práce byla „pouze“ tři až třiapůlminutová reportáž. Než ji dáte dohromady, trvá to hodiny, a výsledkem pro posluchače musí být pocit, že tam byl s vámi, slyšel praskání ledovců, námahu horolezců i vítr.

Na nic jsem hlavně netlačila. Seděla jsem doma, přemýšlela, co dál, a došla jsem k tomu, že si pořídím skialpové lyže, jež mě zavedly až k mému současnému spolulezci Dawovi. Je to profesionální horský vůdce, zkušený v terénu, skvělý lezec, nikdy by mě nenechal ve štychu. On vede, on hledá výstupovou cestu.

Pak přišel lezec Honza Trávníček s tím, abych jela na Čo Oju (září až říjen 2016 – pozn. red.). Ani nevím, jak se k nám přidal nevidomý Honza Říha. Začali jsme trénovat s Dawem a Honzíkem ve třech, abychom měli jistotu, že to zvládneme. Nemůžete lézt osmitisícovku bez přípravy, tohle není výlet na Sněžku.

Manžel je stoik, kliďas. A jak jsem říkala, mé lezení nějak vyplynulo. Zdá se, že v případě hor u nás probíhala taková plíživá kontrarevoluce. Vždycky jsem přišla, popsala mu své plány a on je vzal. Mám to takhle celý život. Beru věci tak, jak přicházejí.

Konkrétně jich je 82. Jsem skoro před koncem. A kdybych to nedolezla, už teď jsem bohatá. Být v horách je dar. Být s horami je ještě krásnější, ale někdy se vám stýská.

Nepřál si můj odjezd do Afghánistánu, to řekl jasně. A s horami? Pokud řeknete – Vylezu ještě tyhle dva kopce a nechám toho, tak jste výkonnostní sportovec, ale ne milovník hor. Jak řekl skvělý horolezec Julius Kugy: „Neberme hory jako nářadí. Hledejme jejich duši.“ Já k tomu ještě dodávám: …a možná, …možná najdete i tu svoji.

V Alpách na konkrétních místech ano, třeba ve francouzském Chamonix nebo na švýcarské Jungfrau. To jsou nejvýše dostupné body Evropy. Až na vrchol Aiguille du Midi, do výšky 3842 metrů, vás z Chamonix vyveze lanovka, což turisté z Indie, Číny, Japonska – na doporučení bedekrů – milují. Jdou si, respektive jedou, pro svá překrásná selfíčka. (směje se)

Vzpomínka na rok, kdy mi bylo čtyřicet. Vyrazila jsem na pozvání jedné firmy na holčičí jízdu směrem Mont Blanc. Vylezly jsme ho a druhý den jsme si z chaty Cosmiques lezly Arête des Cosmiques právě na Aiguille du Midi.

Končily jsme na terase u lanovky. V momentě, kdy jsme se přehouply ze skály na zábradlí a přes něj na terasu, jsme uviděly Indy oblečené do tradičních oděvů včetně sárí, obuté do vietnamek. Aby jim nebyla zima, navlékli si ještě kulichy, svetry, ponožky z turistického obchodu. Tyhle kousky „zdobil“ výrazný nápis Chamonix.

Zírali na nás v údivu a my jsme zíraly na ně. Měli asi pocit, že jsme součástí zdejší kultury. My zase viděly sněhuláky tmavé pleti zabalené do vysokohorských doplňků. (smích)

Někdy ano, proto si hledám jiné cesty. Daw má skvělé nápady, hory opravdu zná. Není těžké jít tam, kde potkáváte jen lidi, kteří jsou tam proto, že je milují. Nepotřebují si dělat selfíčka.

Rozplývám se nad krajinou, když už přijde moment, kdy se můžu kochat. Rozhlas mě za třicet let naučil žít okamžik, být šťastná teď a tady. Ani ve studiu nemůžete odplouvat v hlavě jinam, protože je to slyšet. Musíte se koncentrovat.

V horách je to podobné. Stačí na ně přepnout. Soustředit se na každý krok, občas si jen tak dřepnout a civět na krásu kolem vás. Nebo – v případě dlouhých přechodů – jen jít. Vidět třpytící se vločky, vaši, leckdy úzkou cestu. Slyšet svůj dech, vnímat své tělo. Prostě být.

Už jsem se tyhle návraty naučila. Takže je dávám. Jen po příjezdu z Antarktidy jsem v sobě dlouho měla cosi navíc, kus absolutna, které jsem si odtamtud odvezla. Vševědoucně jsem se usmívala a jen poslouchala druhé. Tohle byl ale extrém…

Během běžných návratů z hor těžím také z toho, že i v rádiu jsem docela sama. Nejsem herečka, nečelím davům. Ve studiu mám jednoho hosta, fóry vlastně říkám do zdi. V kanceláři sedím s jedním kolegou.

Tam někde vysoko je vám mobil většinou k ničemu. Nemusíte ho tudíž zvedat, ani nemůžete. Podobné je to ve studiu. Dávno jsem se naučila telefon vypínat se slovy: Teď nebudu. Klidně ho vypnu na týden. Nebýt na signálu cíleně je velmi osvobozující.

Ale obyčejná tužka je to nejlepší, co můžete s sebou nahoru vzít. Propiska tam sice většinou taky píše, ale třeba na Antarktidě jsem nechtěla riskovat, že bych neměla čím psát. Před spaním jsem zvyklá utřídit si myšlenky, ty nejzajímavější si zaznamenat. Stresovalo by mě, kdybych věděla, že „nástroj“ může selhat. Tužky jsem si vzala pro jistotu tři.

Záleží na tom, kam se jede. Jinou váhu má výbava himálajská, jinou alpská. Kolik ale váží přesně, netuším. Obecně se snažím lézt nalehko. Mít s sebou pouze nutně potřebné věci. A i ty z batohu občas vyhazuji…

Nechci teď zabíhat do podrobností typu, kolik kusů spodního prádla a ponožek s sebou mám, protože by to mohlo působit až nehygienicky. (smích)

Existuje dokonce heslo: zbytečný jak ručník na Antarktidě. Já s sebou neměla ani hřeben. Věděla jsem, že náklad mých saní smí vážit 45 kg, aby ho vzali do letadla. Do limitu spadalo vše, včetně jídla. Jediné, co se nezapočítávalo, byly sáně a palivo, to dostanete až tam.

A proč? Na Antarktidě je nejčistší prostředí na světě. Je to jeho začátek i konec, svět, který tu byl ještě před námi, lidmi. Před tím, než jsme si ho začali utvářet k obrazu svému, a to říkám ještě slušně. Voda je všude kolem vás, snadno ji získáte ze sněhu, ledu. Je zcela čistá, tedy pokud se vám zrovna kolega nevyčůrá poblíž stanu. (smích)

Opravdu jsem se myla až po třech týdnech, jinak jsem používala vlhčené ubrousky. Výhodou je, že tam den pro vás začíná později, stejně jako „noc“. V létě slunce nezapadá. Což oceníte, protože stan si stavíte v osm, devět hodin večer. Můj je tmavočervený, šitý do extrémních podmínek. Když naakumuluje teplo, vy si na zem dáte karimatky, na ně položíte péřový spacák, můžete mít uvnitř poměrně za chvíli i 25 °C. Nezemřete, svléknete-li se do spodního prádla a použijete vlhčený ubrousek.

Slunce v noci mírně klesne, a jste-li ve stínu hory, můžete mít po probuzení ve stanu klidně minus pětadvacet. Ten výkyv je velký. Ještě k tomu doplním, že kvůli tomu musíte ráno myslet na to, co chcete použít. Tyhle věci nesmějí zůstat venku, tam by spolehlivě zmrzly. Proto jsem si vlhčené kapesníčky na pochod dávala do kapsy bundy. Na základní hygienu mi stačily, vlasy jsem nečesala vůbec.

Měla jsem nejsilnější padesátku. Na Antarktidě do vás slunce pere ze všech stran, celou cestu. Abyste si obličej uchránila, musela byste pořád nosit kuklu. Což jsem ne vždy dělala.

Proto jsem ke konci naší cesty měla pod brýlemi, které mi chránily oči, nehezké bolavé mapy. Nevím, jestli to byly spáleniny, nebo omrzliny, ale hezký pohled na ně nebyl.

V ubikaci jsem v zrcátku uviděla jakousi pohublou postavu s nemytými vlasy, z nichž vznikl dred, povislá prsa, vylezlá žebra, popálený obličej: napůl černý a napůl bílý. Řekla jsem si: „Miss Antarktida, výborně!“ A to mě rozesmálo. Věděla jsem, že ty zážitky z úžasné cesty mi nikdo nikdy nevezme, že to za to stálo.

Oba tvrdí, že mají závratě, mé vysokohorské výpravy proto odmítají. A Berunka prochází pubertou, kdy dělá, že maminku zrovna moc nepotřebuje. To, že bych mohla zůstat doma, začala zmiňovat až před rokem… Nicméně v šesti sedmi letech se mnou lezla v Adršpachu. Ač se jí to líbilo, zdá se, že ani ona do vysokých hor nevyrazí.

Mám foťák jen malý, vždy po ruce, pověšený na karabině, která je upoutaná na velmi pevné poutko na popruhu od bytelného horolezeckého batohu. Občas ani nepřemýšlím nad konkrétním záběrem, cvaknu ho a lezu pryč. Daw má stejný foťák, fotíme oba a většinu pěkných lezeckých fotek udělal do knížky právě on.

Mám garáž, auto se do ní nevejde. Právě z důvodu, že tam mám vybavení do hor. Ty sáňky byste tam ale nenašla, půjčovala jsem si je až na Antarktidě. Jinak tam mám všechno, co potřebuju. Kdybychom teď dorazily k nám a vy byste řekla, že jedeme do Krkonoš, do Alp, do Španělska, na freeride…, mám sbaleno do 15 minut včetně jídla.

Poměrně dost. A v knížce taky zmiňuju, že výjimečně tu přípravu dělám i v autě, vracím-li se z hor do Prahy až v noci na pondělí. Sedím mezi batohy, v horolezeckém smrádku, s laptopem na kolenou a jedu si to svoje. Ale aby to nevypadalo, že jsem úplně šílená, tohle jsou fakt výjimečné věci.

Ne, ne, ne! Prkna mám uskladněná u svého surfařského gurua Teeneho. Na Havaj mě kdysi odvezl manžel. Chtěl odpočívat. Já jsem ale věděla, že chci zkusit surfování. Po přistání jsem hned běžela do půjčovny pro prkno.

Rovnou jsem se přiznala, že nic neumím, a vzápětí vyrazila na vybranou pláž s takovou velkou věcí. Dnes vím, že to byl longboard. Ještě než jsem si ho odnesla, řekli mi v půjčovně, abych na tu pláž nechodila, že jsou tam těžké vlny.

Byly, což jsem zjistila záhy. Naštěstí jsem se dřív, než jsem se stihla utopit, dostala ke svému guruovi, který mě zavedl mezi surfaře. Je to úplně jiný svět, čas v něm plyne pomaleji. Stejně jako na Havaji. A ač se nikdy nevracím na jedno místo, tady dělám výjimku. Místní aloha není jen pozdrav, je to stav mysli. Zdejší lidé dokážou dát druhému ze sebe to nejlepší. Když vás takhle někdo pozdraví, cítíte až v osrdečníku příliv energie.

Jasně, bylo mi padesát, už se nenechám tak snadno vyhecovat jako před patnácti lety. A mé konkrétní ne? Mám kamarády, s nimiž jsme točili dokumentární seriál Srdcaři v Africe. Vznikal tři roky. Jednou za mnou jeden z nich přišel s tím, že se budeme potápět v Botswaně.

Reagovala jsem stejně jako vy. Odpověděl mi, že se budeme potápět ke krokodýlům. V tu chvíli ze mě spontánně vypadlo: Beze mě! Nejsem blázen. U krokodýlů, co vím, byly dva štáby BBC. A ještě pár našich pošahaných kamarádů. Počet „dobrodruhů“ se dá spočítat na prstech. Tohle zvíře je jednou z nejstarších forem na zemi, s nevyzpytatelným chováním.

Ano, Honza Tutoky se k nim v Botswaně skutečně potopil. Vidím-li ty záběry, dodnes je mi zle. V jednom si dokonce nemůže pomoct – v jedné ruce drží kameru a druhou se krokodýla dotýká. Uf. Takže ano, mám své hranice.

(smích) Je jich rozhodně více.

Může se vám hodit na Zboží.cz: