Horolezec Marek Holeček: Nahoře je to pekelný. Raduju se až doma

On ze sebe vydal jen lehký vzdech a zmizel. Já jsem nekřičel. Člověk je v takové chvíli spíš ve stavu šoku. Napadlo mě jen, že je konec.

Zdenda nezacvakl správně karabinu. Spodní karabina byla otočená zobáčkem vzhůru a on ji při manipulaci s „odsedkou“ zřejmě nadzvedl bundou. A to tak, že se přes zámek otevřela. Vzápětí se vycvakla a Zdenda spadl se vším jištěním dolů.

Na přemýšlení nebyl čas. Člověk sice vidí, že se děje něco nepatřičného, ale nemůže se z toho rozsypat. Musí se přepnout do režimu pragmatičnosti. Pokud jsem nechtěl skočit rovnou za ním, musel jsem se na všechno vykašlat a zaměřit se jen na sebe. Začal jsem dělat naučené mechanické pohyby a soustředil se na to, co mám před sebou.

Gašerbrum není jen místo, kde mi zahynul kamarád. Byl to nedokončený úkol. Jasně, jednou se tam stala tragédie, ale to nemůže být brzda. Člověk se nesmí nechat ničím paralyzovat. Kdybychom se nechali paralyzovat negativními zkušenostmi, tak se nepohneme z místa. Přirovnal bych to k letectví. Lidi odpradávna zkoušeli lítat, snili o tom a zkoušeli to. Taky při těch pokusech někdo umřel. Ale nakonec to vyšlo: do výšky se vznesl první horkovzdušný balon bratrů Montgolfierů. A pak následovali další. Chtěl jsem si to zkrátka uzavřít, abych mohl svobodně kráčet vstříc zase dalšímu průseru.

Ono už se to stalo znovu. Potkal jsem v horách víc lidí, kteří přímo před mýma očima zmizeli někde dole. Tito lidé se mnou sice neměli žádný blízký vztah, ale viděl jsem je. Tak to je. Čím déle na téhle planetě jsme, tím častěji se setkáváme se smrtí. A to všichni. Jiný lidi sice nelezou po kopcích, ale jezdí třeba autem. A tak se s ní potkávají na silnicích.

Jednou jsem nechtěně padal asi padesát metrů. To je zhruba jeden panelák. Byl jsem ale na laně, navíc to bylo v místě, kde byl pád docela očekávatelný. Takže jsem věřil, že to moje dovednosti zvládnou. A zvládly.

Trénink. Každý pád do lana se dá zvládnout, pokud je člověk trénovaný. Je to o koordinaci.

Nádherné. Možná jsem necita, ale nevnímal jsem tam žádnou tragičnost. Soustředil jsem se spíš na pozitivní stránku toho příběhu – chtěl jsem ukázat, co ti kluci předtím přinesli ostatním lidem do života. Ne to, že se z nich staly mrtvoly.

Ten jejich příběh má totiž obrovský přesah. Třeba Vilda Heckel byl skvělý fotograf, který dokázal vyobrazit všechny výpravy s neuvěřitelnou romantikou a syrovostí. Jako děcko jsem měl doma jeho knížku Hindúkuš a strašně rád jsem si jí listoval. Na těch fotkách je navíc zachycené něco, co už dneska člověk nemůže zažít. Svět se totiž za těch padesát let změnil.

Nebudu říkat o bonbonech, že jsou dobré. Nechme diváky, ať si ochutnají sami. Třeba v tom filmu opravdu někdo objeví něco nového.

Rychle. (směje se) Jinak to ani nejde. Některé záběry jsou proto docela bídné. Současně jsou ale cenné, protože nabízejí pohled do míst, kde předtím nikdo nebyl. Dokument se ale neskládá jenom z obrázků, které jsme pořídili ve stěně. Samozřejmě jsme je doplnili i něčím, co pořídil profesionální kameraman dole. Celkový dojem je proto dobrý.

Kdepak! Ze stěny taháme obrázky jenom my, tedy já a můj parťák. Brát nahoru kameramana by byla sebevražda. Filmaři jsou sice skvělí lidé a úžasní kamarádi, ale jsou to umělci. Lízt neumí. Mají navíc úplně jiné vnímání světa, nebezpečí a celkové nepohody.

Je jasné, že dřív lidi některé možnosti neměli. Úmrtnost proto byla na horách vyšší. Ale taky někdy ne, protože lidi zase víc dávali na intuici, kterou my teď naopak utlumujeme.

Já na tyhle věci moc nejsem. Nepromlouvám s horninou, nevěřím, že má paměť. I když… je pravda, že několikrát, když mi bylo fakt bídně, jsem k těm šutrům mluvil. Tehdy jsem jim sliboval, že když se vrátím, že už budu lepší člověk. I ke všem bohům jsem se tehdy modlil a nasliboval jsem jim toho spoustu. (směje se) Ale vždycky to byl jenom jednosměrný rozhovor. Nikdy jsem od nich žádnou odpověď neslyšel.

Pekelné. Člověk je vyčerpaný, nemůže dýchat, protože molekul kyslíku má vedle sebe málo. Uvědomuje si jenom tíži svého pohybu a bytí. Dýchá daleko rychleji, takže se podchlazuje, protože vzduch je ledový. Čerpá energii už jenom ze svých svalů, protože všechny jeho ostatní zdroje došly. Před sebou má navíc jen samé nejistoty a stejně náročný sestup dolů.

Radost tam člověk nemá žádnou. V dané chvíli je totiž na nejopuštěnějším místě planety, bez jakékoliv možnosti záchrany, pokud si ji nevytvoří sám. Rozhled tam taky většinou není. A pokud náhodou je, tak si ho stejně neužije, protože na to nemá sílu. Vychutná si ho až doma v teple ve vzpomínkách, protože ty vzpomínky už jsou pak obalené do nějakého růžového obláčku.

Protože patřím mezi lidi, kteří si pořád posunujou svoje limity. Kteří chtějí zkoušet, čeho jsou ještě schopní i v těch nejhorších podmínkách. Taky mě baví pořád něco nového objevovat. A nejsem v tom sám. Když před 500 lety vyjížděl na moře Magalhães, tak to taky vypadalo pomateně. Taky si řada lidí myslela, že je blázen. Ale on zkrátka věřil tomu, že Země je kulatá, a obeplul kvůli tomu půl oceánu v malé lodi.

Záleží na tom, co chce člověk ještě překonat a kam až chce dojít. Já jsem strávil nad hranicí 7300 metrů osm dní. Teoreticky už jsem měl být několikrát mrtvý, ale… není to tak.

S tímto já problém nemám. Mám za sebou víc než čtyřicet výprav a vždycky jsem se dokázal otočit a vrátit, když už to nešlo dál. Samozřejmě jsem extrémně ambiciózní člověk a mám chuť to dokončit. Kvůli tomu jsem tam přece jel, stálo mě to spoustu peněz i času. Ale pokud situaci vyhodnotím tak, že už to dál nejde, třeba kvůli radikální změně počasí, tak samozřejmě stáhnu ocas a otočím to. Vždyť je to jenom kopec. Nikam neuteče.

Moje žena je šťastná! To štěstí z ní úplně stříká! (směje se) Dobře, teď vážně. Ona si mě z nějakého důvodu vybrala. Proč, to sice nevím, protože nejsem ani bohatý, ani krásný, asi jsem jí zbyl. Ale rozhodla se zkrátka být se mnou. A za těch dvacet let, co jsme spolu, jsme si na ty základní otázky už nějak odpověděli. Víme o sobě, jací jsme a že to nezměníme.

S dcerou je to jiné. To, že jí občas odjíždím, je bolest. Ale naštěstí to nikdy není nadlouho. Navíc když se pak vrátím, tak si o to víc užíváme toho, že jsme spolu. A můžu říct, že jsme spolu kolikrát víc, než jsou se svými dětmi jiní rodiče, kteří chodí každý den do práce.

Jasně, že mám. Ale tak to člověk nemůže brát. My si díky tomu aspoň uvědomujeme tu vzájemnou důležitost.

Ne, to nejde. Když jsem na výpravě, vadí mi kdokoliv kromě mého parťáka. O kohokoliv jiného, než je můj parťák, se totiž musím starat. Rozptyluje mě to a nesoustředím se. Jakékoliv zacílení a výkon by tak šel do kopru. Já se musím vždycky myšlenkově naprosto odpoutat.

Absolutně ne. V tomhle jsem totální šovinista. A nemyslím tím nic zlého, ta výkonnost je u žen zkrátka úplně jinde. Je o několik tříd nižší. Navíc žena asi nikdy nebude mít motivaci lézt do takových podmínek.

To možná ano, ale výkonnost žen je vážně někde jinde. My, chlapi, jsme navíc daleko větší hráči. Jsme ochotní jít i do takového rizika a nepohodlí, který už je pro ženy zbytečné. Pro nás je to ale zábava. Objevujeme, překonáváme se a čechráme si to svoje barevné peří, které je potom o to atraktivnější pro naše samičky. Ukazujeme jim tím, že máme daleko lepší genom než jiní muži. A tak to má být. Neberme si vzájemně svoje role.