Hlavní obsah
Zdeněk (vlevo) a Miroslav Prokešovi letos v září v Praze na Florenci při pokládání Kamenu zmizelých, který připomíná jejich otce Felixe Porgese. Foto: Petr Horník, Právo

Láska z koncentráku aneb Když uprostřed hrůzy vznikne něco krásného

Nebýt koncentračního tábora, nebyl by Miroslav Prokeš na světě. Jeho rodiče se totiž do sebe zamilovali za druhé světové války v Terezíně. Tatínek napsal scénář ke kabaretu, maminka v něm hrála hlavní roli… a nakonec z toho byla vězeňská svatba. Felix Porges a Elly Bernsteinová na rozdíl od mnoha svých přátel přežili. Židovské identity se však po válce zřekli.

Zdeněk (vlevo) a Miroslav Prokešovi letos v září v Praze na Florenci při pokládání Kamenu zmizelých, který připomíná jejich otce Felixe Porgese. Foto: Petr Horník, Právo
Láska z koncentráku aneb Když uprostřed hrůzy vznikne něco krásného

„Rodiče se zřekli židovství poté, co se vrátili z koncentračního tábora. Přesněji řečeno, zřekli se přímo své židovské etnicity a asimilovali se. Tehdy to udělala spousta Židů, kterým se podařilo přežít válku. Měli obavy, že se holokaust může opakovat, a chtěli ochránit své děti, aby nemusely prožít něco tak strašného jako oni,“ vypráví Miroslav Prokeš.

Neřekli mi, že jsem Žid

„Naši si změnili jméno z typicky židovského Porges na neutrálního Prokeše. Nás děti pokřtili jako římské katolíky. Já se jmenuji Miroslav, protože to znamená mír, prostřední bratr je Jan a nejmladší Zdeněk. Myslím, že jsme měli víc spolužáků z židovských rodin s podobným osudem, ale navzájem jsme o sobě nevěděli. Ani nás to nezajímalo, na Židy a křesťany jsme si nehráli, kámoš je kámoš.“

Miroslav dodnes nedokáže posoudit, jak moc jeho rodiče tížilo, že se zřekli víry předků.

„Nemám nejmenší tušení, jestli před válkou chodili do synagogy. Nikdy o tom nemluvili. Ale myslím, že nejvíc se cítili jako Češi – proto taky tatínek napsal svůj kabaret česky, ne německy nebo jidiš. A proto jsem vyrůstal jako Čech. Prostě mi neřekli, že jsem čistokrevný etnický Žid. Dokud nám dětem nebylo osmnáct, nevyprávěli ani o koncentračním táboře, i poté spíš jen odpovídali na naše dotazy,“ vzpomíná.

Vykořeněný se však necítí a o návratu ke svým židovským kořenům neuvažoval ani na okamžik.

„Čím jsem starší, tím je pro mě méně důležité i češství nebo jiná národnost, natož náboženství. Od katolíků jsem utekl, když mi bylo sedm let. Dnes je mou hlavní identitou, že jsem člověk, to stojí nade vším. Člověk by prostě neměl ubližovat vlastnímu druhu a je úplně jedno, jaké národnosti nebo náboženství je. V tomhle mám naprosto jasno,“ říká. K tomuto poznání vedla strastiplná rodinná cesta.

Zachránila je láska k umění

Tatínek Felix Porges pocházel z typické rodiny „pražské kavárny“. Vystudoval právnickou fakultu, jeho velké hobby však byla hudba, dokonce i dirigoval. „Za socialismu dávali vždy v neděli odpoledne v rozhlasu nějakou operu, on vytáhl ze skříně její partituru, slavnostně otevřel pouzdro na taktovku a operu z rádia oddirigoval. Samozřejmě vodil na opery i nás děti,“ vzpomíná Mirek. Ale to jsme trochu předběhli.

K právnické praxi se Felix Porges jako Žid už nedostal. V osmadvaceti letech nastoupil do transportu. A láska k umění mu v Terezíně zachránila život. Dokázal totiž zkomponovat hudbu ke kabaretu, napsat scénář, režírovat, dokonce v něm i hrát. Přitom se do sebe zamilovali s Elly Bernsteinovou, která v kabaretu měla jednu z hlavních rolí.

Také ona pocházela z dobré rodiny, její otec byl velkoobchodník s obilím. A stejně jako Felix měla ráda umění. Jako svobodomyslné děvče amatérsky tancovala v jihlavském divadle, dokonce v Praze ve Velké operetě. Pak však Němci vyhnali celou rodinu z rodné Jihlavy. Nakrátko se přestěhovali do Telče, ale brzy následoval transport směr Terezín, vstříc osudu. Elly připravil lásku, jejím rodičům smrt.

Díky uměleckým vlohám pracovali Felix a Elly v samosprávě ghetta v oddělení volného času.

„Byli vlastně tak trochu prominenti, organizovali místní divadelní život, takže měli větší šanci uniknout transportům, které mířily do vyhlazovacích táborů,“ přiznává Mirek. Oba byli také členy divadelního souboru. Při nastudování Felixova kabaretu se do sebe zamilovali a zanedlouho se konala svatba.

Terezín byl totiž „pouze“ sběrný a průchozí tábor, nikoli vyhlazovací. Němci z něj udělali jakousi výkladní skříň nacismu, takže tam Židé mohli dokonce uzavírat sňatky. Rabínů bylo k dispozici dost… A zamilovaným párům vycházeli vstříc navzdory přísným náboženským regulím, protože každé odpoutání od okolních hrůz bylo dobré.

„Dvě hořící svíčky v těžkých svícnech, mladí muži se chystají dáti nejen ženichovi, ale i (ó hrůzo!) nevěstě hobla, templ se zase změnil v divadelní síň. Na jevišti recituje Růžičkova skupina Erbena,“ popsal v témže roce jinou svatbu terezínský časopis Vedem, který připravovali mladí vězňové.

Hitler daroval Židům město…

V roce 1944 se Němcům ve válce už moc nedařilo a Mezinárodní červený kříž na ně tlačil, aby umožnili návštěvu Terezína. V koncentračním táboře nastalo období Stadtverschönerung neboli zkrášlování.

Náměstí, kde se konaly vojenské přehlídky a raporty, bylo oseto trávníkem a osazeno květinovými záhony, kolem vedly pískem sypané cesty a stála tam řada laviček. V rohu vyrostl hudební pavilon.

V parčíku vedle Vrchlabských kasáren, do té doby vězňům nepřístupném, byl postaven zasklený dětský pavilonek se sprchami, bazénkem, houpačkami, kolotočem a hřištěm, za který by se nemuselo stydět žádné město. Objevily se „obchody“, v nichž nebylo co prodávat, a „peníze“, které měly vzbudit dojem, že se nakupuje. Všechno totiž bylo děláno jen naoko.

Před návštěvou Mezinárodního červeného kříže odjely tisíce starých a špatně vypadajících vězňů do vyhlazovacích táborů, aby nekazili dojem. Přeplněné ghetto se tím zároveň trochu uvolnilo.

„Domy se neopravovaly celé, pouze to, co bylo vidět. Nově postavené budovy často nesloužily svému účelu. Například umývárna, která byla opatřena řadami nových umyvadel se studenou a teplou vodou, nikdy nesloužila vězňům, nebyla použita. A takovýchto nově zřízených míst byla celá řada, například lékárna, zubní ordinace a již zmíněný dětský pavilon, který byl využit pouze při návštěvě Červeného kříže,“ popisují autoři Karel Lagus a Josef Polák v knize Město za mřížemi.

Nechutná fikce měla úspěch. Zástupci Červeného kříže, kteří 23. června 1944 přijeli, později nešetřili superlativy. Proč kráčeli jen po vyhrazené trase a viděli pouze to, co jim nacisté ukázali, tím se nikdo nezabýval. Účel byl splněn.

A jelikož se propaganda osvědčila, donutili nacisté v témže roce režiséra Kurta Gerrona, aby o Terezíně natočil „dokumentární“ film. Kulisy už stály, proč je nevyužít! Chtěli tak odvést pozornost od zvěrstev v ostatních koncentračních táborech. A možná si vytvářeli i alibi pro poválečné tribunály.

Film se jmenoval Vůdce daroval Židům město. Ukazoval, jak radostně pracují terezínští „obyvatelé“ v dílnách či na zahradách, hrají ve volném čase karty, fotbal, nebo dokonce tancují – v Německu zakázaný – „negerský“ jazz a swing, čtou knihy, chodí na koncerty vážné hudby… Lež a cynismus filmu byly nekonečné. Režisér stejně jako většina „účinkujících“ šli hned po natáčení do transportu směr Osvětim.

Terezín? Skvělá rekreace!

Zkrášlování se účastnili i manželé Porgesovi, o konzumaci manželství si však mohli nechat jen zdát. Muži byli odděleni od žen, nemohli se v ubikacích navštěvovat ani přes den, natož po večerce, kdy byl zákaz vycházení. Přestože však v Terezíně vládla otrocká dřina, hlad a nemoci, ve srovnání s jinými koncentračními tábory to bylo „město naděje“. Naděje na přežití.

Ta byla také hlavním tématem Felixova kabaretu Smějte se s námi. „Téma kabaretu je, že se dva přátelé sejdou po válce v Praze na Václavském náměstí na lavičce, jeden prošel Terezínem, druhý se ho vyptává, jaké to tam bylo. Ten terezínský říká: Byla to skvělá rekreace… Publikum samozřejmě chápalo, že jde o hořkou ironii, ale posílilo to naději, že válka brzo skončí,“ vysvětluje Miroslav Prokeš.

Průměrná ubytovací plocha pro jednoho vězně činila 1,65 m2

Dialogy na předscéně probíhaly po vzoru Wericha a Voskovce a trefovaly se do zlořádů terezínského života.

„Na (bydlení) jsme měli zvláštní ministerstvo pro prostorové hospodářství, to také hospodařilo s prostorem, hlavně s cizím, méně se svým. To bylo velmi pružné. Dům pro tři rodiny upravilo za den pro šedesát osm rodin, a to ještě neobsadilo okapové roury a komíny,“ komentuje kabaret situaci v ghettu. Kritická přelidněnost totiž překračovala všechny meze. Zatímco před druhou světovou válkou zde žilo okolo 7500 lidí, v září 1942 dosáhl počet vězněných 58 491. Průměrná ubytovací plocha pro jednoho vězně činila 1,65 m2.

„Spalo se na třípatrových palandách z nehoblovaných prken, postavených těsně vedle sebe. Lůžka měla šíři 65 cm a výška mezi jednotlivými patry kavalců činila 80 cm, takže na nich nebylo možné ani vzpřímeně sedět,“ popisuje Michaela Kučerová v bakalářské diplomové práci Život dětí v Terezíně.

K tomu je třeba započítat neustálý hlad. Jídelníček byl ubohý: k snídani náhražková káva, k obědu řídká pohanková či kroupová polévka nebo vodová omáčka se třemi čtyřmi neloupanými bramborami, k večeři suchý chléb s trochou margarínu nebo paštiky. Není divu, že kuchař, jenž měl přístup k jídlu, byl pan někdo. Jak praví Porges v kabaretu: „On se vám ale, chlap špatná, vydával jedné slečně za kuchaře, a byl zatím pouhý bankovní ředitel…“

Zítra, synu, pojedeme transportem…

Ani zoufalý hlad, ani ubytování bez špetky soukromí však nebyly tak strašné jako transporty. „Transport, to bylo kouzelné slovo. Tam se děti nestrašily bubáky, polednicemi nebo klekánicemi, tam se řeklo prostě: Pojede transport, a to jste měl vidět, jak to s každým člověkem zacukalo, jak hned všichni byli vlídní a poslušní. To se nedivte, vždyť s takovým transportem směli jet také jenom vybraní lidé,“ dělá si šibeniční legraci Porgesův kabaret.

Z Terezína, kde se shromažďovali vězni z Československa a dalších zemí, mířily totiž transporty do vyhlazovacích táborů. Jmenné seznamy pro ně sestavovala židovská samospráva, nacistická komandatura pouze zavelela kolik lidí a kdy… „Protekce zde je veliká. Každý úředník, i když je jen sluhou v oddělení, se snaží vyřadit všechny své známé a většinou se mu to daří… Transporty jsou stáda ovcí. Stáda odeslaná a odhozená, stáda, jejichž utlačovateli jsou také ovce. Jsou to Židé, kteří utlačují Židy. Věčný kruh,“ napsal člen samosprávy Egon Redlich.

Také on se v ghettu oženil a manželka Gertruda porodila v březnu 1944 syna Dana Petra. Právě pro něj začal psát Egon zvláštní deník. Chlapeček si ho však nikdy nepřečetl, celá rodina skončila ještě téhož roku v Osvětimi. Egonův deník byl objeven až dlouho po válce při úpravách půdy jednoho z domů v Terezíně a v roce 1995 vydán pod názvem Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem…

Po prarodičích zůstalo jen pár fotek a jména na zdech Pinkasovy synagogy

Miroslavovi rodiče měli štěstí. Prarodiče už ne. Starý pan Porges zemřel ještě v Terezíně. Jeho vdova a manželé Bernsteinovi nastoupili 28. října 1944 do posledního transportu. Rodině po nich zůstalo jen pár fotek a jména na zdech Pinkasovy synagogy, avšak materiální památka ani jediná.

„Rodiče o tom doma nikdy nemluvili. Když jsme se zeptali, jak to, že ostatní spolužáci mají dědečky a babičky, zatímco my ne, odpověděli, že dědeček umřel. Jako malému klukovi mi to stačilo. Až když jsem byl větší, dodali, že umřel v Osvětimi. A babička že tam šla s ním,“ vzpomíná Miroslav.

Zplynovat? Utopit? Postřílet?

V Terezíně byl katastrofální nedostatek umýváren a záchodů, všude se stály nekonečné fronty. Navíc vyčerpávající námaha (pracovní povinnost byla od 16 do 60 let) a nedostatek jídla, všudypřítomné vši, blechy a štěnice. To vše přispívalo k rychlému šíření nakažlivých chorob. Spalničky, neštovice, tuberkulóza, kožní nemoci, břišní tyfus, žloutenka, encefalitida… Každý čtvrtý vězeň zemřel přímo v táboře.

A pak už bylo jasné, že Němci válku prohrají. S vyvražďováním však nepřestali, právě naopak – snažili se ho urychlit. Co nezvládly nemoci, chtěli dokončit ve vlastní režii.

Počátkem roku 1945 nařídila komandatura postavit v jedné části bývalého opevnění objekt s plynotěsnými prostorami a zvláštním ventilačním zařízením. „To však vzbudilo podezření vězňů, které se snažil velitel tábora Karl Rahm rozptýlit tím, že se nejedná o plynové komory, nýbrž o sklad potravin a drůbeží farmu.

Nakonec se podařilo dokončit pouze výstavbu „kachního rybníku“ v jednom z pevnostních příkopů. Ve skutečnosti se jednalo o prostranství, které šlo hermeticky uzavřít a využít k zastřelení, případně utopení vězňů,“ píše časopis 100+1 zahraniční zajímavost.

Naštěstí to nacisté nestihli. Dne 5. května utekli před blížící se frontou a Terezín převzal Mezinárodní červený kříž. Tehdy však už byla v plném proudu epidemie skvrnitého tyfu, jíž podlehlo více než 1500 lidí. Miroslavovi rodiče měli opět štěstí, zůstali jen v karanténě. Domů se mohli vrátit až v srpnu 1945.

Je dobré být komediant…

Snad kvůli těžkým začátkům byl vztah manželů Prokešových téměř idylický. „Nikdy žádné hádky, natož nevěry,“ vzpomíná Mirek. Z Terezína si Felix a Elly vzali poučení: komediantství může zachránit život. Jejich tři synové se proto věnovali uměleckým aktivitám: chodili na balet, mladší bratři závodili v krasobruslení, starší Mirek navštěvoval lekce cirkusové akrobacie a Dismanův rozhlasový dětský soubor.

Zdeněk později vystudoval choreografii na HAMU, Honza filmový střih na FAMU. Jen Mirek se odrodil, dal přednost astrofyzice. Napravoval to alespoň ochotnickým divadlem či láskou k hudbě.

A také tím, že dělá průvodce mimo jiné i v Terezíně, kde jeho rodiče prožili čtyři roky života.

„Beru jako svou povinnost rozšířit povědomost o tom, kam až může člověk, dokonce i vzdělaný a kulturní národ, který dal světu spoustu vynikajících osobností, klesnout. Nacionalismus, nenávist a předsudky končí hrozným způsobem, taková nákaza se nesmí podceňovat ani v dnešní době,“ uzavírá. Bojí se, aby nedošlo na slova, jimiž jeho táta uzavřel kabaret: „Vždyť pak už sotva někdo uvěří ti, že člověk vůbec takhle mohl žíti!“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků