Hlavní obsah
Jana Plodková Foto: Jan Handrejch, Právo

Jana Plodková: Tvořit rukama a vidět, jak něco vzniká, nám přináší radost

Před jedenácti lety získala Českého lva za film Protektor, od té doby zazářila v mnoha filmech, seriálech i na divadle. Jana Plodková (38) dokáže zaujmout nejenom svým hereckým talentem, ale i éterickým zjevem a výjimečným stylem oblékání - platí za módní ikonu, která se umí blýsknout na každé společenské události.

Jana Plodková Foto: Jan Handrejch, Právo
Jana Plodková: Tvořit rukama a vidět, jak něco vzniká, nám přináší radost

Jak významný je pro vás večer předávání Českých lvů?

Je to příjemné shrnutí loňského filmového roku a pokaždé se na to těším. Ať už jsem nominovaná, nebo ne, je to mimořádná událost, která má atmosféru. Červený koberec, dámy, jedna hezčí než druhá. Má to švih, všichni se potkáme na jednom místě a strávíme hezký večer.

Když vloni poprvé moderoval Vašek Kopta, bylo to úžasné.

Mimo jiné to je přehlídka rób. Víte, že mnoho žen čeká, co budete mít na sobě? (rozhovor vznikl před udílením cen)

Asi nečekají jenom na mě, ale na všechny róby, které se objeví. To k tomu večeru patří.

Je pro vás hodně důležité, co budete mít na sobě?

Důležité je pro mě hlavně to, abych se v oblečení cítila dobře. Abych si neoblékla něco, co mi je vyloženě nepohodlné nebo co mě překřikuje. V poslední době mám ráda věci, které vyjadřují mě, místo abych se v oblečení ztrácela.

Co se týče Lvů a podobných společenských akcí, je docela práce se na ně připravit. Naštěstí mám kamaráda a stylistu Honzu Pokorného, takže to už několik let deleguju na něj.

Není to tak jednoduché, že by všechno objednal, přinesl a bylo by hotovo. Má s tím dost práce a o to víc jsem radši, že se nemusím tolik starat.

Přehlídka rób k vyhlášení Českých lvů patří, myslí si herečka.

Foto: Profimedia.cz

Sexy šaty, které vám úplně nesedí, si na sebe nevezmete?

Honza je velký kouzelník, takže pokaždé obstaral šaty, ve kterých jsem se cítila výborně. A adekvátně večeru, tedy slavnostně.

Můžete mluvit do toho, co si obléknete v rámci role?

Velmi respektuji práci kostýmního výtvarníka, který pracuje na kostýmu už před začátkem natáčení nebo zkoušek v divadle a je v úzkém kontaktu s režisérem. Věřím jim, že mě neobléknou do něčeho, s čím bych za svoji postavu nesouhlasila. Zatím se mi nestalo, že bych řekla „tohle ne“.

Pokud bych postavu, na které pracuji, cítila jinak, řekla bych „hele, mám pocit, že ta postava by měla jít trochu jiným směrem“, a kostým by se tomu měl přizpůsobit. Ale režisér a výtvarník to většinou mají vymyšlené natolik, že není třeba, abych k tomu něco dodávala a hlídala to do posledního puntíku.

Naopak myslím, že každý člen týmu v celém procesu natáčení či zkoušení má mít svůj prostor a význam. Na mně je, abych roli zahrála.

Důležité je pro ni hlavně to, aby se v oblečení cítila dobře. „V poslední době mám ráda věci, které vyjadřují mě, místo abych se v oblečení ztrácela,“ říká Jana.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Takže třeba s ohromným chocholem na hlavě, který máte v představení Hamleti, se cítíte komfortně?

Naprosto. Jako stará herečka, kterou v té scéně představuju, si nedokážu představit, že bych na hlavě měla něco jiného.

Hamleti trochu parodují herectví. Opravdu herec kvůli roli udělá i nemožné?

Myslím, že to souvisí s věkem a zkušenostmi. Kdybych byla začínající herečka, asi vám řeknu, že jsem připravená úplně na všechno a nebudu příliš myslet na to, co to se mnou udělá.

Začínající herec chce hrát, a tak je schopen přibrat, podstoupit jakýkoli výcvik, udělat skutečně takřka cokoli, jen aby roli dostal. I dnes, pokud ta role za to stojí, ráda překročím své hranice, pokud mi to nijak neublíží.

Účinkuje v inscenaci Hamleti, kterou uvádí pražské Divadlo Na Zábradlí.

Foto: Divadlo Na zábradlí

Na každou výzvu, která mě někam posune, která mi přinese nové poznatky a zážitky, se těším. Jen víc zvažuju všechny okolnosti. U nás se ale netočí filmy, které by po herci vyžadovaly extrémně náročnou přípravu.

Možná nejtěžší věcí je dát celý tým dohromady. Když se zkouší nebo točí dva měsíce, je potřeba, abychom si mezi sebou rozuměli. Pokud to tak není, je malá šance dosáhnout výsledku, o který jde. Každý jsme jinak nastavený, nemusíme si být navzájem sympatičtí, ale dohromady fungovat musíme.

Jak to řešíte, když natáčíte s někým, koho fakt nemusíte?

Hledám si k němu cestu a je to trochu jako terapie. Pokud mi někdo není příliš sympatický, říkám si, že v sobě má zřejmě něco, co se mi nelíbí na sobě samotné. Přistupuji k tomu tak, že mi nastavuje zrcadlo a ukazuje vlastnosti, které u sebe třeba nedokážu snést, a proto se do takového zrcadla nedokážu dívat.

Jsem velký spáč, potřebuju spát nejmíň devět hodin, takže doma chodíme spát kolem desáté.

A tak si raději na tom člověku něco oblíbím, byť jednu jedinou věc. Je jedno, zda je to charakteristický rys nebo že má hezké ruce, v nadsázce. Zkrátka ho přijmu.

Co je pro vás takovým zrcadlem?

Nemám to konkrétně specifikováno. Pamatuji si na herce, se kterým jsem si nerozuměla, a musela jsem na to jít psychologicky. Uchopit to tak, abych si s ním rozumět začala. Ale to byla jediná zkušenost podobného druhu. Odehráli jsme spolu, co jsme měli, a bylo.

Albertu von Mattoni si zahrála ve výpravném historickém seriálu o životě Heinricha von Mattoniho (na snímku Alois Švehlík).

Foto: Česká televize - Dagmar Vyhnálková

Posedíte s kolegy po představení? Generace velkých herců sypala z rukávu historky ze šaten a barů…

Už to tak úplně není. Doma čeká rodina nebo brzy ráno zvoní budík na natáčení. Po představení dost často mizím. Jsem velký spáč, potřebuju spát nejmíň devět hodin, takže doma chodíme spát kolem desáté a kolem osmé se budíme. Je to něco, na co jsem zvyklá. Ale jinak je v Divadle Na Zábradlí soubor velmi rozmanitý a je mi tam dobře.

Dotočila jste film Bábovky podle bestselleru Radky Třeštíkové. Četla jste tu knížku?

Ještě než se ozval Rudolf Havlík s nabídkou filmové role, byla jsem požádána, abych namluvila jednu z postav do audioknihy. Byla to postava Karolíny, kterou nakonec ve filmu hraje Bára Poláková. To bylo moje první setkání s Bábovkami.

A o pár měsíců později přišla nabídka hrát Karolínu na plátně. Pak ale došlo ke změně, a nakonec hraju prostitutku Lindu. Knihu jsem si přečetla celou, ale scénář je napsaný přece jenom jinak. Radka to přepsala, až bych řekla, že vytvořila novou knihu. A moc dobrou.

Prostitutka s výrazným účesem. Co jste se od postavy přiučila?

Hodně! S malou nadsázkou říkám, že to byl můj první akční film. Třeba jsem se naučila padat z výšky. Stála jsem na římse v šestém patře jednoho hotelu v Praze. Byly jsme s kolegyní Denisou Biskupovou přivázané, ale musely jsme projít zkouškou pádu do molitanu kvůli jednomu záběru.

Také jsem střílela ze zbraně. Sice omylem, ale střílela. Rovněž jsem tam měla jednu rvačku, zkrátka jsem si to dost užila.

Ve filmu Bábovky podle bestselleru Radky Třeštíkové si zahrála prostitutku.

Foto: CinemArt

Všechny medailonky, které o vás kdy vyšly na internetu nebo v časopisech, začínají slovem emancipovaná. Jste taková?

Někdo to kdysi napsal a mně se to už nepodařilo změnit. Taky se píše, že umím skvěle německy, což není pravda. Vzniklo to nejspíš z toho, že jsem někde řekla, že jako malá jsem s lidovými tanci jezdila do Německa.

A jak je to tedy s tou emancipací?

Kdybych žila v době mé babičky, jistě by to slovo bylo namístě. Ale v současné době jsou si už muži a ženy rovni, došlo i ke změně postavení ženy ve společnosti, tudíž není potřeba se emancipovat, stačí si jen svá práva hlídat. Se slovy emancipace a feminismus se bohužel zachází spíš negativním způsobem.

Začala jste chalupařit. Mám si vás představit s motyčkou?

Ano, to platí, je to tak.

Prožíváte chalupářské starosti?

Ano. Když jsme byli chalupu zkontrolovat po zimě, tak jsem měla pocit, že nám myš sežrala celou chalupu. Rozkousala všechny povlaky na polštáře, jídlo i kapsle od kávy. Pustila se nám do toho ve velkém. Ale od chalupaření mě neodradila.

Jak jste k němu dospěla?

Vedli jsme doma s Filipem (manželem, optikem Filipem Žilkou) debaty o tom, co můžeme ve městě dělat s volným časem. Byt je hotový, všechno, co potřebujeme, v něm je, tak jediné, co zbývá, jsou knížky, televize nebo internet. Což není úplně uspokojivé. To jen konzumujeme, ale netvoříme. Můžeme chodit do divadla, na koncerty, posedět s přáteli, ale co se zbytkem času?

Já jsem to nakonec vyřešila tím, že jsem osázela naši terasu. Mám tam asi třicet květináčů a každý rok se nemůžu dočkat jara. A najednou mám náplň volna na tři čtvrtě roku.

Ale Filip nic takového neměl, tak se před pár lety poohlédl po chaloupce. Začal truhlařit a velmi ho to chytlo, baví ho to. Takže teď má i on na co se těšit. Tvořit rukama a vidět, jak něco vzniká, nám přináší radost a pocit uspokojení.

S optikem Filipem Žilkou jsou spolu už devět let. „Sladili jsme se,“ tvrdí.

Foto: ČTK

Máte se zahradou nějaké speciální plány?

S Filipem dost cestujeme, většinou do džungle. To je, co se týká zahradničení, nejlepší inspirace. Mám megaplán, že z naší louky vytvořím ne snad přímo arboretum, ale takovou malou džungli, všude něco poroste. Zatím jsem ve fázi příprav, chalupa ještě prochází rekonstrukcí.

Zatím pročítám knihu o květinách, kdy se sází, v kterém měsíci kvete která… To je můj manuál, kterým se probírám, sepisuju a zakresluju si poznámky a moc mě to baví.

Je šance, že budete na chalupu jezdit často?

Doufám, že ano, i když mě čekají zkoušky v divadle s Honzou Prušinovským, na což se ale velmi těším, protože jsme spolu naposledy dělali jeho absolventský film Nejlepší je pěnivá a to už je dlouho. Ještě jsem nečetla scénář, vím jen, že hraju matku, tak jsem zvědavá.

Po Honzovi budu zkoušet s dalším Honzou, a to Honzou Mikuláškem. Čekají nás Ztracené iluze od Balzaca. A s Radkem Bajgarem, se kterým jsme točili film Teroristka a seriál Černé vdovy, chystáme seriál Chataři, to bude příjemný začátek léta.

„Na každou výzvu, která mě někam posune, která mi přinese nové poznatky a zážitky, se těším. Jen víc zvažuju všechny okolnosti.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Říkala jste, že s partnerem často jezdíte do džungle. Kdy naposledy?

V lednu. Byli jsme v Ekvádoru. Džungle je pro nás nejrychlejší způsob restartu. Pobyli jsme tam jen devět dní, ale už po dvou dnech jsme se cítili nabití energií. Na takových cestách podnikáme většinou dva výlety denně.

Vstávali jsme v půl šesté ráno a v šest už vyráželi. Bylo to úchvatné. Poprvé jsem viděla Amazonii z letadla a ten mocný zážitek, kdy vidíte jen nekonečný les, je nepřenosný.

Proč zrovna Ekvádor?

Jsme milovníci Jižní Ameriky, ale zatím jsme byli jen v Chile a už je to dávno. Filip měl sen jet na Pantanal, který je v Brazílii, jenže ten v době, kdy jsme celý výlet zařizovali, hořel. Hledali jsme tedy jiná místa, kam by se dalo jet.

Společné cestování prověřuje vztahy. Jak se vám spolu cestuje?

Oba se těšíme na cestu a jsme podobně naladěni. Máme touhu vidět ta samá místa, nemáme rozpory, že by Filip chtěl vidět něco zásadně jiného než já. A jelikož se nehádáme ani v Praze, není důvod mít rozpory na dovolené. Jsme spolu devět let, za tu dobu jsme se sladili.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků