Hlavní obsah

Ivana Cinková učí nosorožce svádět

Právo, Klára Říhová

Víte, jak se pozdravit s nosorožcem? A co zavinila lvice Elsa? V drobné hnědovlásce byste asi nehledali pečlivou vědkyni ani nadšenou dobrodružku, která sama v Africe stopuje zvířata a nahrává jejich konverzaci. Proč? Aby ji pak pustila nosorožcům v zoo a zlepšila tak jejich chuť se rozmnožovat. V tomto výzkumu má Ivana Cinková světové prvenství!

Foto: archiv Ivany Cinkové

Dvaatřicetiletá zooložka v rezervaci Lapalala Wilderness v JAR se svými kamarády i objekty výzkumu – nosorožci tuponosými.

Článek

Jak by řekl nosorožec dobrý den?

Záleží na tom, který a komu. Nosorožci tuponosí a Cottonovi, které sleduju, mezi sebou používají speciální kontaktní sípavý hlas, takové nádechy a výdechy. Když se potkají různé skupinky, zasípají navzájem a jdou blíž k sobě.

Pokud bych jim chtěla říct dobrý den já, snažila bych se jejich projev napodobit. Ale na člověka tohle nedělají. V zoologických zahradách se zdraví s ošetřovatelem tak, že se přijdou podrbat, jsou totiž velmi společenští a snadno se ochočí. Ve volné přírodě bych to ovšem nezkoušela, jde přece jen o divoká zvířata.

Hlasový repertoár nosorožců je široký. Mě zajímá hlavně milostné lákání samice během říje, kdy samec intenzívně volá.

Je třeba se jich bát?

Spíš k nim přistupovat s respektem. Ani ošetřovatelé mezi ně nechodí běžně volně, vždycky tam zůstává bariéra.

Co dalšího z jejich rozhovorů dokážete rozeznat?

Hlasový repertoár nosorožců je velmi široký. Když se snaží někoho zastrašit, funí, mručí, bručí…, může jít o velmi intenzívní projevy, při nichž dojde i k fyzické srážce rohy.

Naopak mláďata, která se chtějí od mámy napít, vydávají hezké zvuky podobné velrybímu pískání. Tím na sebe upozorňují. A když teritoriální samec pronásleduje konkurenta s výstrahou, že pánem je on, výrazně vrčí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Ivana Cinková

Nejzajímavější pro mě je základní kontaktní hlas a milostné lákání samice během říje, to ji samec opravdu intenzívně volá. Sípá, až chrochtá… Je pravděpodobné, že ji tak stimuluje a ovlivňuje její chování. Samice z těch zvuků asi pozná i věk a další charakteristiky nápadníka – a může si vybírat.

To je pro mě jako vědce důležité, protože nosorožci tuponosí a Cottonovi se dnes v zajetí špatně rozmnožují a neví se přesně proč.

Kolik jich v současnosti žije?

Tuponosých je dnes přes dvacet tisíc, ale před sto lety byli na pokraji vyhubení. Bílí lovci je jezdili do jižní Afriky střílet po stovkách, takže přežilo asi dvacet až padesát zvířat. Naštěstí se je podařilo zase rozmnožit, což byl obrovský úspěch ochranářství.

U Cottonových je opačná situace, ti byli na počátku 20. století pro západní svět teprve objeveni. Ještě před padesáti lety jich bylo přes dva tisíce, ale další vlna pytláctví je ve volné přírodě zlikvidovala.

V současnosti zbývají na světě jen tři kusy, které jsou majetkem Zoo ve Dvoře Králové – jeden samec a dvě samice v reprodukčním věku (matka a dcera, narozená jako poslední mládě v zajetí) žijí v rezervaci v Keni, další samice nedávno uhynula v San Diegu.

Je pravdivý mýtus, že rohy nosorožců mají afrodiziakální účinky?

Pytláci je vybíjejí kvůli rohům, z nichž se vyrábějí různé přípravky k povzbuzení potence. I dnes, přes přísná opatření, je to ročně jen v Jihoafrické republice kolem tisícovky. Přitom jde opravdu jen o mýtus západního světa, není to pravda.

V čínské medicíně se používá prášek z rohů hlavně na nemoci spojené s vysokými horečkami a proti toxinům. V poslední době se navíc rozšířilo, že dokáže vyléčit i rakovinu, což je asi důvod znovu stoupajícího zájmu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Co vůbec rozhodlo, že se o ně zajímáte i vy?

Odmalička jsem milovala zvířata. Někdy v šesti letech jsem viděla film o lvici Else a rozhodla jsem se, že se jednou vypravím do Afriky. Už přesně nevím, jak jsem přišla právě na nosorožce… Narazila jsem na ně poprvé v knížkách Josefa Vágnera, kde líčil své příběhy s nimi a popsal jejich povahu, což se mi líbilo.

Jsou to obrovská zvířata budící respekt, přitom velmi dobrácká, nezáludná, na člověka obvykle neútočí, spíš utečou. Baví mě ta jejich společenskost, je roztomilé, jak se vždycky pozdraví, mláďata prohánějí pakoně nebo zlobí matku… Pro mne jsou zkrátka krásní a milí.

A tak se stali středem vašeho vědeckého výzkumu…

Posledních deset let určitě. Na přírodovědné fakultě v Olomouci jsem se specializovala na společenské chování nosorožců – u nás v zoo a pak v Africe. Když jsem dělala doktorát, kolega Richard Policht zrovna dokončil popis hlasového repertoáru nosorožců žijících ve Dvoře Králové. Přišlo mi to moc zajímavé, a přitom se tím nikdo na světě dosud nezabýval! A tak jsme se rozhodli rozvinout výzkum a já vyrazila do afrických rezervací získat další data.

Jak přesně probíhají vaše pokusy?

Úplně nejdřív musím nosorožce ve správném rozpoložení najít, vystopovat. Takže objíždím oblasti, kde pobývají, a hledám čerstvé stopy. Během nahrávání hlasů se snažím dostat se co nejblíž, ideálně na patnáct metrů, aby byl záznam kvalitní, což samo o sobě není jednoduché. Nesmí o mně přitom vědět. Pak jim pouštím playbacky kontaktních zvuků a sleduju jejich reakce.

K přehrávání potřebuju velké reproduktory a jsem tedy odkázaná na auto. Nejlépe reagují dospělí samci, přiběhnou a snaží se najít, kdo na ně volal…

Zároveň jim dávám i pachové signály, vzorky trusu. Což vypadá tak, že běhám nenápadně před stádem, a když zjistím, že jde jinudy, přenáším rychle i vzorky.

Nespletou si vás se samicí?

Auto až tak nevnímají, jdou za hlasem… V podstatě jsme teprve na začátku výzkumů, je toho pořád hodně, co nevíme. Teprve v další fázi, až zjistím, jak všechno funguje, chci cíleně pouštět playbacky hlasů a dávat pachové vzorky zvířatům v zajetí pro zvýšení sexuální aktivity.

Foto: archiv Ivany Cinkové

Kromě džípů a vlastních nohou se Ivana přepravuje bez problémů i na slonech.

Mají takto rozvinutou komunikaci všechna zvířata?

Některá. Z lichokopytníků jsou hodně společenské zebry, ale ani je nikdo pořádně nezkoumal, je to pole neorané… Zato dorozumívání slonů pozorují v Keni výzkumné týmy řadu let a došly k zajímavým poznatkům. Dobré informace máme také o troubení jelenů v období říje včetně toho, jaký vliv má na samice. Playbacky troubení samců u nich totiž dokážou uspíšit nástup říje.

A musím se pochlubit, že v JAR, kde jsem začala s pokusy jako první, rozjeli projekt, při němž provádějí chemické analýzy trusu. Pokud dopadne moje žádost o grant, budeme spolupracovat i na hlasové komunikaci. Teď zjara vyrážím na dva roky a vedle pobytu v buši bych měla působit v Durbanu na univerzitě…

Pokud na slony narazíte v soutěsce, je to o nervy, protože neuhnou. Já na ně většinou mluvím, normálně lidsky. Na samice to funguje.

Kdy jste byla v Africe úplně poprvé a kdy naposledy?

Naposledy – to jsou už dva roky. Čekalo mě tu zpracovávání dat, psaní vědeckých článků, různé konference a dokončení doktorátu.

A poprvé? V roce 2008. Znala jsem ji do té doby jen z filmů a z literatury. Poté, co jsem navázala kontakty s německými vědci, jsem přijela do dvou rezervací. Naštěstí mi poskytli na první tři měsíce stopaře, který mě naučil základy pobytu v divočině, jak stopovat nosorožce i jak se chovat k dalším zvířatům. Od té doby pracuji v terénu sama a získávám zkušenosti za pochodu.

Určitě máte nějaké historky…

Jednou jsem hledala skupinku nosorožců, protože jsem věděla, že ten den bude samice v říji, a chtěla jsem být u toho. Vyrazila jsem autem před úsvitem, ale na jedné hodně špatné cestě jsem zapadla. Celý den jsem bojovala s heverem a podkládala jsem kola kameny, marně.

Neměla jsem bohužel vysílačku, nebyl ani mobilní signál. Musela jsem tam přespat a druhý den jsem šla znovu hledat signál a tentokrát jsem ho po pár kilometrech našla. Měla jsem nahnáno, protože v té rezervaci jsou i lvi. Naštěstí jsem na žádného nenarazila. Dovolala jsem se lidem z vedení a ti mi pomohli auto vytáhnout.

Zažila jste něco opravdu nebezpečného, kdy vám šlo o život?

Záleží na tom, čemu kdo říká nebezpečí. V divočině je to tak nějak samozřejmé. Nepříjemných momentů jsem zažila dost, nemilé je zvlášť noční setkání se slony, kteří rádi chodí po cestách. Jednou se slon rozběhl přímo proti mně – a to musíte okamžitě couvat.

Pokud na ně narazíte v soutěsce, je to o nervy, protože neuhnou. Já na ně většinou mluvím, normálně lidsky. Na samice to funguje, zklidní se a moc si mě nevšímají, samce to spíš přiláká.

Každé zvíře je jiné a nevyzpytatelné. Ale všechna v sobě mají jakýsi přirozený respekt k člověku a toho je třeba využít. U některých zabírá zkusit je zahnat tleskáním, u jiných zůstat v klidu a někdy je lepší vylézt na nejbližší strom. Nosorožci tuponosí jsou sice dobráci, jenže pokud se leknou a splaší, může nastat problém.

Foto: archiv Ivany Cinkové

Se sestrou v Simangaliso Wetland Parku u Indického oceánu v JAR.

Musíte mít dobrodružnou povahu. Vaši rodiče jsou vědci, nebo cestovatelé?

Podnikají, mají obchod s potravinami. A sestra je památkářka. Takže moje nadšení pro Afriku a nosorožce dlouho nechápali. Doufali, že mě to přejde, a spíš si přáli, abych studovala ekonomku.

Ale od chvíle, kdy jsem začala seriózně studovat zoologii, mě podporují… Nejsou velcí cestovatelé, jsem první v rodině, kdo má toulavé boty. Nejbláznivější.

Co tomu říká váš partner?

Žádného teď nemám. Nejsem typ, který by se chtěl zatím moc vázat. Není to se mnou asi také jednoduché…

A jak vás přijali Afričané?

Dobře. Velmi si považují, že tam jezdí výzkumníci. To, že někdo nosorožce pravidelně sleduje, je dobré i kvůli pytláctví…

Dostupnost věcí mě neláká, víc mi vyhovuje život v podmínkách, kde si musíte vše vydobýt. Žít v souladu s přírodou.

Potkala jste nějaké pytláky?

Naštěstí ne. Ve filmech to končí špatně. Ale jednou jsem myslela, že taková chvíle nastala. Vracela jsem se potmě z odlehlé části rezervace a najednou vidím v dálce světla auta. Dohnalo mě a začalo na mě najíždět. Nemělo označení rezervace, turisti tam nesměli, a tak zbývali jen nezvaní hosté. Snažila jsem se ujet, vypukla honička, až mě zastavili, vylezli dva chlapi a volali: Hej! Znovu jsem se rozjela a situace se opakovala. Nakonec se z nich vyklubali známí manažera rezervace, který jim o mně zapomněl říct, takže mysleli, že pytlák jsem já.

Se zvířaty se, jak vidím, domlouváte bez problémů. Jak to zvládáte s lidmi?

Anglicky, i když ne všichni umějí. V JAR mají jedenáct úředních jazyků včetně angličtiny a afrikánštiny. Ale něco už jsem pochytila, třeba dobré ráno je afrikánsky choje móre.

Černoši i místní bílí jsou přátelští a pohodoví, ovšem drsnější než Evropané. To vyžaduje prostředí, i já se tam chovám trochu jinak. Jsou zvyklí poradit si se vším sami, nemají nic naservírované jako my tady.

Stává se třeba, že v nákupním centru vypne na řadu hodin proud a oni chodí s baterkami, nepřijde jim to divné.

Jak tam bydlíte?

Obvykle sama v kempu v rezervaci, v malém domečku nebo ve stanu. Můj požadavek je voda a elektrika, musím dobíjet přístroje. A o víkendech, když je čas, se scházíme s místními lidmi. Jsou masoví, rádi grilují, ale neurazí se, pokud odmítnu.

S jídlem to mám totiž trochu složitější – jsem vegetarián a držím bezlepkovou dietu. Nemůžu tedy ani jejich chleba. Takže o víkendu si vždycky navařím hrnec zeleniny, kterou pak jím celý týden.

Naštěstí jsem nezažila žádné nemoci, v oblastech, kde pracuju, v podstatě není malárie. Ale i v okolních zemích, kam vyrážím na výlety, je to v pohodě, pokud dodržujete hygienická pravidla.

Co váš osobní život? Mohla byste založit rodinu v Africe, nebo raději v Česku?

Přijde na to s kým, je to o zájmech. Šílenců z našeho světa, kteří touží žít v Africe, asi není moc. Rodinu určitě plánuju, ale ne hned. Vychovávat dítě v Africe mi nepřijde jako problém, lidi z managementu v rezervacích tak žijí normálně, berou je i do terénu… Takže uvažuju spíš tímhle směrem, než že bych žila v Litomyšli, kde mám rodiče. Jsem na ně vázaná, stýská se mi, navštěvujeme se, ale žít a pracovat chci mezi nosorožci…

Foto: archiv Ivany Cinkové

Do Afriky se nakonec vypravila i Ivanina maminka, která není cestovatelský typ – a byla nadšená.

Ovlivnila Afrika i váš širší pohled na svět, na život?

Nejen Afrika, spíš život v divočině. Určitě vidím ledacos jinak. I v Africe musím občas zajet do civilizace, třeba do Johannesburgu, kde mám kamaráda. Ale už druhý den se těším zpátky do buše. Podobné to mám při návratu do Česka.

Dostupnost věcí mě neláká, víc mi vyhovuje život v podmínkách, kde si musíte vše vydobýt. Žít v souladu s přírodou je pro mě nejpřirozenější.

Do Afriky zapadám i tím, že nejsem v jádru moc plánovací typ. Ve vědeckých věcech mám samozřejmě pořádek, ale jinak nic moc neřeším. Ani oblečení, takže mi tady říkají, že se oblékám jako bezdomovec. (směje se)

Setkala jste se mezi domorodci i s pověrami a šamany?

Určitě, v běžných vesničkách na ně stále věří, mají své šamany, kteří promlouvají s duchy. Pravidelně si k nim chodí pro radu nebo jako k doktorovi. A některé obchůdky nabízejí ilegálně části ohrožených zvířat, třeba luskounů, různé léčivé byliny…

Já osobně jsem jejich pomoc nepotřebovala, ale byla jsem se u jedné šamanky aspoň podívat. Předvídala dokonce sestře budoucnost, ovšem velmi obecně, takže by se to dalo aplikovat na většinu lidí.

Vaše práce je i váš koníček. Co dalšího vás baví, jak relaxujete?

Dřív jsem dost sportovala, chodila jsem lézt a cvičila jsem jógu. Na to už není tolik času, ale pořád ráda chodím po kopcích a horách…

Hodně čtu, zejména tematickou literaturu od afrických ochranářů. A když na to přijde, zajímá mne i kultura a památky, to máme v rodině, takže i civilizovaná Evropa pro mě má jako turistku své kouzlo. Teď jsem intenzívně šetřila na Afriku, ale v Česku je taky krásně, líbí se mi na chalupě v podhůří Orlických hor.

Vy nemáte sponzora?

U nás je těžké sehnat peníze na výzkum, zvlášť když vás zajímají nosorožci. Často si cesty financuju sama a s přispěním univerzity, za což jsem moc vděčná. Teď by to už mělo být lepší, mám podané žádosti o grant v JAR a v USA, tak uvidím.

Dala jste si na nový rok nějaké předsevzetí?

Spíš se připravuju na odjezd, plánuju metodiku výzkumu a těším se. Mám ještě hodně nesplněných snů…

Reklama

Související články

Českým rodičem v exotice

Jak na sebe jako matka spolehlivě upoutat pozornost, si Markéta Hrdoušková vyzkoušela na procházce v centru Ulánbátaru. Její starší synové, kterým tehdy bylo...

Výběr článků

Načítám