Hlavní obsah
Ivana Chýlková Foto: Lenka Hatašová

Ivana Chýlková: Nepatřím mezi spasitele světa

Hraní miluje stejně jako v dobách, kdy začínala. Za svou více než pětatřicetiletou kariéru nezažila Ivana Chýlková (58) časy, v nichž by se jí nedostávalo ocenění a divácké přízně. Hon za popularitou však jde zcela mimo ni a nemá problém říkat věci, které úplně populární nejsou.

Ivana Chýlková Foto: Lenka Hatašová
Ivana Chýlková: Nepatřím mezi spasitele světa

Jaký byl pro vás pocovidový restart?

To, co dělám, mám skutečně ráda, ale protože nepracoval nikdo, nijak jsem neúpěla. Nejsem člověk, který si neustále na něco stěžuje. Beru věci, jak přijdou.

Byla jsem ráda za ten oddechový čas, po desítkách let jsem měla delší volno než týden. A teď jsem ráda, že už zase pracuju.

Jsem panelákové dítě, naše rodina neměla ani chatu, ani auto, žilo se od výplaty k výplatě

Zjistila jste v té pauze o sobě něco nového?

Ne, já se sebou žiju už poměrně hodně let, takže se celkem dobře znám. Ale tím, že jsme trávili tolik času na chalupě, jsem byla plná zážitků z přírody.

Předtím jsem ji pro nedostatek času a jiných zájmů míjela jak v dětství i dospívání, tak v dospělosti. Teď jsem byla plná dojmů z ptáků, kytek, stromů, z toho, jak je přírodě úplně jedno, jestli je covid, nebo není.

Změnil se nějak váš vztah k chalupaření?

Nikdy jsem k tomu žádný vztah neměla. Jsem panelákové dítě, naše rodina neměla ani chatu, ani auto, žilo se od výplaty k výplatě. Teď chalupu máme a dosud jsem si ji neužila tak jako v téhle době.

Teprve teď jsem byla správný lufťák. Že bych ale takhle chtěla dožít, tak to taky ne. Je zatím spousta věcí, které dělám raději.

Nejsem povinná si o všem něco myslet. Chci mít ten luxus říct i nevím

Mám ráda změnu. Miluju jezdit na venkov, kde čas běží docela jinak, a ještě víc miluju návraty do Prahy, kterou miluju, kde se to míhá a bliká. Jsem jednoznačně městský člověk, teď nově se vztahem k přírodě.

„Nemám chuť a ambici něco na společnosti měnit. A ani nemůžu. Maximálně můžu změnit něco sama na sobě. Nebo se o to aspoň pokusit.“

Foto: Lenka Hatašová

Jak hodnotíte útěky městských lidí na venkov?

Jak je hodnotím? Nijak. Ať si každý dělá, co si myslí, že je pro něj nejlepší. Teď je doba, kdy každý hodnotí. A všechno. Nejenom v mé profesi vás každý hodnotí, odborníci, laici…

Když si nasazuju roušku, nemám pocit, že přicházím o osobní svobodu. Tu vidím docela jinde

Dneska odejdete z restaurace a už vám pípne SMS, jak ji hodnotíte. Vystoupíte z taxíku a už po vás chtějí hodnocení řidiče. Nechci hodnotit. Chci si jen tak být.

Když jsem spokojená, nebo naopak nespokojená a mám potřebu to říct, tak to udělám, ale musím sama chtít. Nejsem povinna si o všem něco myslet. Chci mít ten luxus říct i nevím.

Já se vás ale ještě na jedno hodnocení zeptám. Jak jsme podle vás zvládli celou tu covidovou patálii?

Podle mě výborně. Zasáhlo to celý svět, všichni se učili za pochodu. Některé země to zvládly líp, některé hůř. Nás řadím k těm, které to zvládly líp. S tím, jak to probíhalo u nás, nemám problém. Nemám ani problém nosit roušku, dát se očkovat, podle mě je lepší přecenit než podcenit. Když si nasazuju roušku, nemám pocit, že přicházím o osobní svobodu. Tu vidím docela jinde.

Hodně se mluví o rozdělené společnosti, pociťujete to taky tak?

Kromě výjimečných období je společnost pořád rozdělená. To je normální. Liší se jen míra intenzity. Lví podíl na tom mají média. Konflikt přitahuje pozornost a média mají tendenci ho zveličovat nebo i vytvářet tam, kde není, za vydatné podpory sociálních sítí.

Tuhle jsem Honzovi říkala, že může být rád, že jsem konzervativní, že nerada měním

Je něco, co byste na stavu společnosti ráda změnila?

Nemám chuť a ambici něco na společnosti měnit. A ani nemůžu. Maximálně můžu změnit něco sama na sobě. Nebo se o to aspoň pokusit. Jsou tací, kdo takovou představu mají a přesvědčují o ní ostatní napříč profesemi bez ohledu na znalost, odbornost. Majitelé výrazných názorů. A mezi tyhle spasitele světa nepatřím.

Máte ráda ve svém životě změny?

To záleží na tom, čeho se ta změna týká. Když mi něco nevyhovuje, pokouším se o změnu ihned. Tuhle jsem Honzovi (manžel Jan Kraus) říkala, že může být rád, že jsem konzervativní, že nerada měním. A navíc nečekaně začínám mít vztah ke starožitnostem…

Spolu s manželem Janem hraje nyní jen v představení Saxana.

Foto: Václav Beran - Studio DVA

Na tomhle poli jste opravdu konzistentní. Kolik jste spolu let?

Dvacet sedm let.

Hrajete spolu?

Málo. V současnosti jen v Saxaně ve Studiu DVA.

Nemrzí vás, že váš muž tak málo hraje?

Nemrzí, protože vím, že nechce. I když nabídky má. Nijak ho nepřemlouvám, člověk to má dělat s radostí a spontánně. Proč by v tomhle věku musel hrát večer co večer? Navíc má rádio, svoji talk show…

Vy sama máte tendenci redukovat, nebo se rozhlížíte po nových příležitostech?

Před covidem jsem měla osmnáct dvacet představení za měsíc. To je moc. Byla jsem pak vděčná, že jsem mohla zažít, co je to být večer doma. Je to hezký!

Jak jste trávili večery?

Kromě pozorování přírody jsme četli, koukali na Netflix, díky němuž jsme mimo jiné objevili izraelské filmy a seriály. Jsou fantastické. Překvapením byly filmy rumunské produkce. Impozantní. Takové se u nás bohužel netočí. Aspoň o nich nevím.

V čem je problém?

Nejsou scénáře. Spousta šikovných lidí umí udělat obal, ale „střeva - maso“ chybí.

Co vy s tím jako herečka? Odmítnete za cenu, že nebudete mít co dělat, nebo to vezmete, i když víte, že to nebude bůhvíco?

Nemůžete pořád říkat ne, ne, ne a čekat, až přijde něco velkého. To se taky nemusíte dočkat. Nemusíte dělat všechno, co vám nabídnou, ale musíte mít pořád nějaký trénink.

Je to složité: když dostanete blbý scénář, víte, že z toho bude blbý film, ale když dostanete dobrý scénář neznamená to, že vznikne dobrý film. Záruku nemáte nikdy. U filmu jste součástí soukolí, kde působí mnoho faktorů, které nemůžete nijak ovlivnit. Ostuda, když se to nepovede, ale jde hlavně za vámi, protože na vás je vidět.

Trápí vás to?

Jsem vděčná za to, že mě během života potkaly dobré věci. Jsou herci, kteří takové štěstí neměli nikdy. Já ale doufám, že ještě nějaké „maso“ přijde.

Na divadle to je lepší?

U divadla je taky důležité v čem hrajete, ale ještě důležitější, s kým pracujete. Vznik filmu zabírá daleko kratší časový úsek, ale v divadle je to na daleko delší dobu…i na několik let. Je to přece jenom kus vašeho života.

Neprovdatelnou Svatavu hraje s Bolkem Polívkou v Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho už přes dvacet let.

Foto: archív Činoherního klubu

Vaší zřejmě nejdéle trvající divadelní rolí je Svatava v Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho.

V Činoherním klubu mělo premiéru v roce 1967, Svatavu hrála Nina Divíšková a hrála ji fenomenálně. Poprvé jsem ji viděla někdy v roce 1980 a říkala jsem si, že jestli bych něco konkrétně chtěla v divadle hrát, tak že by to byla ošklivá Svatuš. V roce 2000 mě to potkalo a hrajeme to dodnes.

Bolek Polívka mě v jednu chvíli jako mrtvou schová do skříně, kde trávím půlku druhého dějství. Pozoruju vždycky odtamtud klíčovou dírkou diváky v hledišti. Jak se upřímně smějí, jsou šťastní, nevidíte jediný naštvaný obličej. Nemůžu se toho pohledu nabažit.

Třiadvacet let jsme hráli Honzy Krause Nahniličko a patnáct let Kláru a Báru od Patrika Hartla. Nedávno byla derniéra. Pokouším se v té hře přijít do jiného stavu, což už působilo dost bizarně. Tyhle mnohaleté inscenace mám ráda. V určitý čas se přehoupnou přes pomyslný kopec, kde začíná údolí štěstí. Otevře se partitura, se kterou si můžete hrát, určíte si, jestli bude legato, nebo staccato. Je to osvobozující.

Jde tohle i v jiných než komorních inscenacích? Třeba v muzikálech, kterých máte na svém kontě nemálo?

Nejde, protože je tam daná hudba. Ta udává rytmus, emoci. Na hudbě je krásné, že emoci zprostředkuje během prvních dvou taktů. V činohře se daleko víc nadřete, než lidi přesvědčíte, co jste za postavu, že se trápíte, že jste ve Španělsku, že vám je horko… U muzikálu stačí první takt, druhý, třetí a už se s diváky v té atmosféře vznášíte.

Má to ovšem svoje úskalí: když v činohře zapomenete text, nějak ho nahradíte, někdo vám s tím i pomůže. V písničce se hudba valí a nezastaví se. V Hello, Dolly jsem měla jednu strašně rychlou písničku, byla jsem z toho textu na nervy, a tak jsem si ho napsala na kabelku.

Se synem Jáchymem a životním partnerem Janem Krausem na snímku z roku 2016.

Foto: Profimedia.cz

Během času se to samozřejmě rozpilo, stejně bych to tam v té rychlosti nestačila přečíst. Honza mi tenkrát řekl: „Buď klidná, nikdo tu písničku, a tím pádem ani ty slova nezná. Zazpíváš lalala, nikdo nebude vědět, že to tam nepatří.“ Taková blbost, ale mě to uklidnilo.

Pořád si ráda sama pro sebe zpíváte?

Jo, a doufám, že mě to snad nikdy neopustí. Prozpěvuju si neustále. Cokoli zaslechnu v rádiu. Bez ohledu na to, jestli se mi to líbí, nebo ne. Jedna melodie vydrží klidně tři dny. Obdivuju své okolí, že to bez poznámek tolerují. Já bych to asi nesnesla.

Vašemu synovi Jáchymovi je třiadvacet. Vydal se už vlastní cestou?

Už jsou to tři roky, co odešel do Londýna studovat UCL (University College London) IT managment a IT business. Po půldruhém roce ale přišel covid a musel přejít na distanční výuku.

Co teď dělá?

Dostudoval a dělá něco, čemu já nerozumím a nikdy rozumět nebudu. Pracuje s firmami po celém světě v IT byznysu, ale na to, co to je, nemá moje mozková kapacita kolonku. Ačkoli mi to mnohokrát vysvětloval.

Jak by ve vašich očích dopadlo srovnání našeho a zahraničního školství?

Studoval na běžné základní škole, nechtěli jsme, aby chodil do nějakých exkluzivních škol. Říkala jsem si, že vyrůstá v nenormálním prostředí, že by měl chodit do normální školy, kde jsou děti z různých sociálních skupin. Po osmé třídě šel na ECP (English College in Prague), což mu úplně změnilo přístup ke vzdělání.

Musím říct, že to byla nejlepší investice, kterou jsme mohli udělat. Učilo se podle britského školského systému. Dostat se pak na londýnskou univerzitu už pro něho nebylo tak složité a rychle se tam zorientoval.

O herecké kariéře nepřemýšlel?

Pokaždé říkal: „Hercem můžu být vždycky. V nejhorším.“ Tím mě provokoval, protože věděl, jak hraní miluju. Když se před devíti lety objevil v seriálu Gympl s (r)učením omezeným, byl populárnější než my s Honzou dohromady. Když jsme šli po obchodním centru, táhl se za námi hrozen holek. Chtěly se s ním vyfotit.

My s Honzou stáli někde stranou, drželi mu bundu a aktovku a čekali, až se dofotí. Zkusil si popularity nad hlavu, a to mu stačilo. Převládly naštěstí jiné zájmy.

Není vám líto, že vylétl z rodičovského hnízda?

Nikdy jsem si nemyslela, že ho mám u sebe na věky. Vždycky jsem si byla vědoma, že ho mám na čas půjčenýho. Takže mi není líto, že se osamostatnil, že se vydal vlastní cestou a ví co chce. Považuju to za dar a za jeho i naše štěstí.

Chybělo vám během lockdownů cestování?

Cestovala jsem mezi chalupou a Prahou, to mi stačilo. Jinak mi cestování nescházelo, pro mě jsou důležitější lidé, se kterými jsem, než kde jsem.

Ve filmu Gump - pes, který naučil lidi žít (2021) sympatie milovníků zvířat nebudila.

Foto: Bioscop

Scházeli jste se na chalupě celá rodina?

Chalupa léta skvěle funguje jako místo, kde se schází celá rodina, která je velice rozvětvená a rozesetá po celém světě. Scházelo se nás klidně kolem pětadvaceti. Přes covid jsme se scházet nemohli, místo toho jsme začali s nedělními skypovými hovory, a to jedeme víc než rok pořád.

Jediný problém je, že všichni jsou zvyklí mluvit jeden přes druhého, což na Skypu dopadá tak, že není slyšet nikdo. Aby se mohlo pokračovat, musí se čekat, až ten druhý domluví, a to je při našem temperamentu obtížné, ale učíme se.

Abych nezapomněla: od milovníků psů vám mám vzkázat, že jste ve filmu Gump - pes, který naučil lidi žít „fakt hnusná“.

Že jo? No někdo to zahrát musí.

Vám nevadí být hnusná?

Ne, protože jsem si vědomá, že si na to jenom hraju. Jako jsme si v dětství hrávaly na princezny, na doktory, na indiány. Jsem celkem při smyslech, takže když hraju týranou ženu, tak to neznamená, že mě musí někdo týrat. Jezdím si prostě na takové výlety.

Tady jsem si vyjela za paní, která nemá ráda psy, protože má pocit, že její partner má radši toho psa než ji. Nedělám tohle povolání proto, že chci být každému sympatická. Já si chci hrát a chci, aby lidi bavilo se na to koukat. Když jsem zrovna u toho někomu připadala hnusná, tak to je ideální, asi jsem to zahrála dobře. Mise splněna.

Jak se udržujete v kondici?

Po nějakou dobu vám tělo něco dává zadarmo, potom od určitého věku i něco chce. Najednou se začalo chovat jinak, dlouho jsem to nechápala. Chtěla jsem to, na co jsem byla zvyklá celý život. Čili jsem začala dělat jógu u Jitky Asterové, ta to vede výborně, a pilates. Když to jde, cvičím každý den.

Neuměla bych ale cvičit sama. Potřebuju cítit společnou energii a mám ráda, když mě někdo vede. Vypnu hlavu a soustředím se jen na to, co a jak mám dělat. Někdo potřebuje k dobré náladě panáka, já cvičení. Dělá mi to hrozně dobře. Chápu ale, když někdo řekne, že by ho to nebavilo. Mě před deseti lety taky ne.

Takže jste ve svých osmapadesáti se svým životem spokojená?

Ano. Bez ohledu na věk jsem na světě ráda od narození.

Nejvyšší česká herečka (183 cm)

  • Narodila se 27. 9. 1963 ve Frýdku-Místku, vystudovala ostravskou konzervatoř.
  • Na pražské DAMU byli jejími spolužáky mimo jiné Eva Holubová, Veronika Žilková, Vilma Cibulková a Karel Roden, s nímž několik let žila.
  • Od roku 1994 žije s hercem a moderátorem Janem Krausem, jehož manželka Jana se stala partnerkou Karla Rodena.
  • V roce 1998 se jí narodil syn Jáchym Kraus.
  • Od roku 1993 je členkou pražského Činoherního klubu, v posledních letech dostává herecké příležitosti ve Studiu DVA.
  • Patří k nejobsazovanějším filmovým herečkám, za roli Olgy ve filmu Díky za každé nové ráno (1994) dostala Českého lva. Třikrát vyhrála cenu TýTý v kategorii nejoblíbenější herečka. 
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků