Hlavní obsah

Alena Mihulová: Někdy je dobré jít do neznáma. Vytahování starých šuplíků vám nic nepřinese

10. 9. 2021, 10:47

V jejích letních plánech bývají dva pevné body: Letní shakespearovské slavnosti a karlovarský filmový festival. „V poslední době jsme na divadle hodně mokli,” ohlíží se Alena Mihulová za týdny, jež vzhledem k dešti hercům moc nepřály. Do Varů letos přijela s delegací k filmu Olma Omerzu Atlas ptáků. Hraje v něm zamilovanou účetní.

Foto: Lenka Hatašová

Alena Mihulová

Článek

Říkáváte o sobě, že jste realistka se sklonem k optimismu. Dokážete si tenhle pocit zachovat, i když hustě prší a vy hrajete na otevřené letní scéně?

Tohle sice říkám, ale jen z toho důvodu, že jsem využila původní věty svého muže. Ten o sobě říkával: Jsem realista se sklonem k pesimismu. Mě samotnou by ani nenapadlo se někam zařazovat. Ale díky němu jsem se nad svým postojem k životu víc zamyslela a došla k tomu, že mám spíš sklony k optimismu.

Mám v sobě pořád naději, chci vidět hezké konce. Chci věřit, že věci dobře dopadnou, ať dopadnou jakkoli.

Takže předpověď počasí, jež tvrdí, že od 20.00 bude hustě pršet, a vy víte, že v tu dobu vcházíte na jeviště, vás nerozhodí?

K herectví patří i déšť. Ano, hrát v mokrém kostýmu příjemné není, ale stává se to. Produkce s tím obvykle počítá. V případě shakespearovských slavností máme velmi dobré zázemí za scénou. Můžeme si zatopit, jsou tam deky. Na chvíli se zahřejeme a můžeme dál pracovat.

Vše usnadňuje i pohoda mezi kolegy. Zásluhu na úspěšnosti představení (Zimní pohádka - pozn. red.) má i režisér Pavel Khek, který z předlohy dokázal vytěžit maximum. Dobře ví, co chce, a umí to hercům sdělit.

Býváte poslušná herečka?

Když mám dobrého režiséra, tak ano. (smích) Možná bych v téhle souvislosti nemluvila o poslušnosti, ale spíš o tom, že si to umím dobře spočítat. Vím, že skutečně dobrý režisér chce, abych roli zahrála co nejlíp, nemám mu důvod odporovat. Byla bych tím sama proti sobě.

Foto: Agentura Schok - Viktor Kronbauer

S Michalem Isteníkem v Zimní pohádce

Hrajete v zahradě Letní míčovny na Pražském hradě. Nedaleko ní bydlíte. Chodíte po představení domů pěšky?

Chodím, což je taky jediný aktivní pohyb, který teď mám. Chodívala jsem takhle i v jiných městech, kde jsme letos hráli: v Brně, v Ostravě. A jelikož nemám žádný orientační smysl, první den vždy trasu pečlivě nastuduju. Zapamatovat si jednu cestu, cestu divadlo-hotel, není zas tak těžké. V Brně to navíc znám. Su totiž Brňačka.

Jsme-li u pohybu - vím o vás, že v rámci péče o fyzickou stránku, o tělo, jste ještě nedávno skákala na trampolíně...

S tím jsem začala už na studiích, na JAMU. Učila jsem se na ní, jak správně udělat salto. Ta malá trampolína stála u žíněnky, na kterou se po odrazu dopadalo jako do peřiny. V rámci salta se totiž musíte soustředit na to, abyste při odrazu vyskočila do výšky, ne do dálky. Jakmile vám to jde, umíte salto. Trampolínku k němu pak na jevišti nepotřebujete...

A před šesti sedmi lety jsem ještě chodila skákat na velkou trampolínu do Sokola na Újezd.

Jen tak?

Mě to baví, ovšem chodila jsem tam s maskérkou z Domácí péče (Adriana Bartošová - pozn. red.). Nechaly jsme si vždycky od instruktorky poradit, co máme dělat. Nebudu přece ve svém věku skákat tak, abych si ještě ublížila.

Osvojené dovednosti se vám ve snímku Domácí péče hodily, že?

Využila jsem je, trochu nechtěně, u scény, kdy padám do hrobu. Vymyslela jsem si, že si sundám boty, jež měla moje postava „božíhodové“. Určitě je nenosila často. Spíš je z botníku vytáhla jednou dvakrát za rok, svátečně. Proto by si je, podle mě, nevzala do blátivého hrobu.

Tak jsem se zula a první krok, který jsem pozadu udělala, byl ještě jistý. V těch místech byla hlína suchá. Jenže já měla na sobě punčocháče a v těch punčocháčích jsem o dvacet třicet centimetrů níž narazila na mokrou hlínu. Na ní jsem poté hodila záda. (smích)

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Do Varů jezdím ráda. Poslední roky tu mám vždy film,“ říká. Na snímku s cenou za Domácí péči (2015), již získala za skvělý herecký výkon.

Běželo vám něco hlavou při pádu?

Tu vteřinku si vybavuju dobře. V hlavě mi bliklo: Bože, já těm kostymérkám úplně zablátím kostým, budou muset hodinu čistit celá záda. Zároveň jsem věděla, že musím do hrobu padat vlevo, protože vpravo ležel zvukař s tágem. Chudák nečekal, že na něj bude padat herečka...

Snažila jsem se tedy pád brzdit, což jsem se naučila právě na hodinách akrobacie. I díky nim jsem nikoho nezranila. Skvělé také bylo, že nikdo po celou dobu nezpanikařil. Záběr se normálně nechal dojet, pak se teprve ozvalo: Stop! a začalo se zjišťovat, co mám zlomeného.

Za roli jste dostala na karlovarském festivalu v roce 2015 cenu za nejlepší herecký ženský výkon. Je ale pravda, že režisér Slávek Horák vám roli zprvu dát moc nechtěl?

Nechtěl, Slávek si původně myslel, že by ji měla hrát žena kolem šedesátky. Psal ji podle své maminky, která v tomhle věku byla. Proto jsem - podle něj - tehdy byla „mladá“. Zároveň mu ale přišlo, že se na roli jinak hodím, proto mi scénář poslal.

Jak jste ho nakonec přesvědčila, aby vám ji dal?

Trpělivostí. Scházeli jsme se zhruba rok, jednou za dva až tři měsíce. A já jsem cíleně na schůzky chodila čím dál zdevastovanější, aby si dokázal představit, že se na roli hodím.

Začala jsem vytahaným svetrem, pak jsem se moc nelíčila a vždycky jsem mu vysvětlovala, jak se vše dá udělat, aby byl spokojený. Snažila jsem se mu vysvětlit, že mladší věk není problém, že divák s ženou půjde víc, možná právě proto, že má ještě kus života před sebou, bude jí ho přát. Slávek mi stále odpovídal, že to ví, přidal však vždy nějaké ale. Nakonec mi roli dal, což pro mě bylo velké štěstí.

Trailer Atlas ptákůVideo: CinemArt

V téhle souvislosti se dost mluví o tom, že Domácí péče i karlovarský festival byly pro vás velkým comebackem. Vidíte to stejně?

Slovo comeback nemám vyloženě ráda. Já jsem se neodstěhovala, nikam jsem neodešla, nezmizela, nepřestala jsem pracovat. Že jsem nehrála v seriálu, který běží denně v televizi? Ve filmu, který se lidem zrovna líbí? To přece nejsou měřítka kvality.

Ráda dělám práci, která za něco stojí. V téhle souvislosti mě napadá film Kráva (1992 - pozn. red.), který považuju za skutečně výborný, ovšem zná ho málo lidí.

Viděla jsem ho, je skutečně skvělý. Režíroval ho váš muž, Karel Kachyňa.

Já ho mám ráda i z jiných důvodů. Je prostě výborný, možná nejlepší, který jsem kdy točila. Ale moc diváků ho nevidělo. Což je škoda. Zároveň to vypovídá o tom, že to, že je film kvalitní, ještě neznamená, že musí být populární.

Foto: Kateřina Halašková, ČTK

Na snímku z roku 2002 s manželem Karlem Kachyňou a dcerou Karolínou.

Každý z nás ale chce sem tam před televizí, v kině „vypnout”. Co si pustíte doma v podobných chvílích?

Zahraniční kriminálky. Dívám se na ně hlavně v noci, v televizi, na Netflixu. A zvlášť z těch severských jsem byla úplně nadšená. Říkala jsem si: To má napětí, to je řemeslně úplně dokonalé a ti herci jsou báječní! Obdivovala jsem, jak dokážou filmaři vytvořit každý díl seriálu, aniž by slevili z kvality...

Taky jsem koukala na španělské La casa de papel (Papírový dům - pozn. red.) a na Vis a vis. Španělsko a španělštinu miluju. Ještě jako studentka jsem byla se Sestřičkami na filmovém festivalu ve Valladolidu - někde tam ta má láska ke Španělsku vznikla.

Ještě vás vrátím k severským detektivkám. Já se u nich bojím i za dne. Vy evidentně ne.

A proč? Já se spíš bojím živých lidí než postav ze seriálů.

Měla jsem za sebou několik filmů, ale konzervatoř jsem nestudovala. Hodně věcí jsem tak na jevišti neuměla, musela jsem se je rychle naučit. Kolegové mi nedali nic zadarmo. Občas jsem u toho i plakala a plakat já umím

To chápu, jenže mně se o nich pak zdá. Asi příliš pracuje fantazie, obrazotvornost.

Ty mám, vzhledem k mé profesi, doufám, také... Ovšem špatné sny po zhlédnutí detektivek nemám. Já u nich naopak relaxuju. Přece si nepustím něco, u čeho se budu bát tak, že neusnu!

A když jsme u těch detektivek, mám ráda i klasiku. Miluju hlavně Agathu Christie. Když se mě ptávají, jakou roli bych si chtěla zahrát, dlouho jsem nevěděla, co říct. Přišla jsem na to nedávno, v souvislosti s detektivkami: byla by to slečna Marplová, tedy až mi bude kolem sedmdesátky.

Foto: Milan Malíček, Právo

S Annou Geislerovou na premiéře Anthropoidu (2016). Po její pravici stojí dcera Karolína.

V tu chvíli budete v divadle půl století. Vraťme se na úplný začátek vaší divadelní kariéry, do Ústí nad Labem. Tam jste prý prošla poměrně tvrdou hereckou školou.

To byla vážně tvrdá škola. Měla jsem za sebou několik filmů, ale konzervatoř jsem nestudovala. Hodně věcí jsem tak neuměla, musela jsem se je rychle naučit. Kolegové mi nedali nic zadarmo. Občas jsem u toho i plakala a plakat já umím. (smích)

Jsem Býk jako vyšitý. Na mě sedí, že pracuju na sto procent, nejlíp, jak za daných okolností dokážu, a když je po všem, úplně vypnu

Dokážete být takto přísná i ke svým mladým kolegům a kolegyním?

Tehdejší kolegové mi své rady dávali i tehdy, když jsem o ně nežádala, na nic se neptala. Což já vážně nikomu nedělám. Neudílím rady v momentě, kdy mě o ně nežádají.

Tím neříkám, že mi je lhostejné, když se v práci trápí. Není, jen si v podobných situacích říkávám: Tady tě o nic nikdo neprosí, mlč. Ráda komukoliv pomohu, pokud si o pomoc řekne sám.

Sama jste se na JAMU/DAMU hlásila opakovaně. Na JAMU to vyšlo až počtvrté. Musíte mít pevnou vůli dosáhnout toho, co chcete, řeknu vám.

Možná to tak vypadá, já to tak ale nevnímám. Řekla bych spíš, že jsem hodně pracovitá, a dodám, že pracovitá jen ve svém oboru. Jsem v tomhle Býk jako vyšitý. Ne že bych horoskopům do puntíku věřila, ale na mě z charakteristik Býka sedí, že pracuju na sto procent, nejlíp, jak za daných okolností dokážu, a když je po všem, úplně vypnu. Musím vždycky vědět, že mám čas na odpočinek, během kterého naberu síly.

Foto: Lenka Hatašová

„Mám v sobě pořád naději, chci vidět hezké konce. Chci věřit, že věci dobře dopadnou, ať dopadnou jakkoli.“

Pro Býky je prý také typické, že nelžou. Lžete někdy alespoň sama sobě?

Snažím se to nedělat, a pokud to dělám, nevím o tom. Jsem odjakživa zvyklá velmi důkladně probírat svoje vztahy k jiným lidem. Mám-li pocit, že jsem udělala chybu, situaci zkoumám. Řeším, jak vznikla, zda to byla moje chyba, jestli se mám omluvit. Pakliže zjistím, že ano, udělám to.

Tím se dostáváme k novému filmu Atlas ptáků, který natočil režisér Olmo Omerzu. Hrajete v něm účetní, která se zamiluje do muže z internetu. Zkusila jste si někdy podat online seznamovací inzerát?

Sama za sebe? Se svou profesí? Tedy to by mě nikdy nenapadlo! To bych si klidně mohla stoupnout na Václavák a křičet megafonem do světa: Chce mě tady někdo? Taky vím, ač jsem v mnoha směrech velmi naivní, že informace o mé přítomnosti na seznamce by byla druhý den v bulváru. Což nechci.

Jako veřejně známá osoba bych byla proti svým možným nápadníkům i ve značné nevýhodě. Každý si o mně může (skoro) všechno vygooglit, zatímco já bych o nich nevěděla nic. Navíc já na internetu nehledám ani sama sebe, natož kohokoli jiného. Pro mě online seznamování prostě není.

Chápete tedy účetní, jež se dokázala ve filmu zamilovat do člověka, jehož poznala na internetu? Případně znáte někoho ve svém okolí, kterému se to stalo?

O tom, že se lidé na internetu seznamují, někomu to i vyjde v reálném světě, samozřejmě vím. Dlouho to ovšem šlo spíš mimo mě. Proto jsem taky u Olma zprvu zjišťovala, jak je to u nás časté. Musela jsem si podobné situace pro sebe jako ženu, člověka, herečku, zvěrohodnit.

Naštěstí jsem se ještě před natáčením dozvěděla o osobě, která zažila podobný příběh jako moje postava, i když ne tak smutný, složitý. Ale tady bych již nepokračovala, nerada bych cokoli zbytečně vyzradila, ať si lidé zajdou na film do kina.

Foto: CinemArt

„V Atlasu ptáků se všichni herci setkali jen dvakrát: na horách a u soudu,“ říká o svém novém filmu.

Já přeci jen ještě něco prozradím. Vaším hlavním parťákem je v něm počítač. A jak jsem pochopila, zrovna se s ním nekamarádíte. Bylo sžívání těžké?

Od té doby, co mám chytrý telefon, je to s námi čím dál tím lepší. Internet, počítač nejsou díky němu pro mě jen „nepříjemné záležitosti". K výměně mě přemluvila dcera. Díky ní jsem se zbavila tlačítkového mobilu, kterého jsem se roky držela. Odešel „do důchodu”.

Do Atlasu ptáků se mi tahle změna hodila. Scénář počítal s tím, že budu umět s Facebookem, s úpravami fotek, s Google překladačem...

Zdařilo se to?

Něco jsem se naučila, někde jsme si vypomohli jinak.

Není umění nechávat se poplácávat po rameni za projekty, za práci, na niž jste zvyklá. I když pochvala je vždy fajn, dopředu vás posouvají nové věci. Někdy je proto dobré jít do neznáma. To, že ze sebe budete vytahovat staré šuplíky, vám nic nepřinese

K projektům, do nichž jste se v době covidové pustila, patří i internetový Hotel Kokořín. Tam jste naopak scénář v ruce předem neměla, že?

Ne, neměla. To byl takový punk. Přijeli jsme do hotelu na Kokořínsko a nikdo z nás nevěděl, co se bude točit, jakou budu hrát postavu. Člověk ani neměl představu, co dělají ostatní. Texty jsme se pak učili u snídaně, kdy nám je dali...

Než jste si stačila přečíst své scény, šlo se točit. Ale mě to s těma děckama bavilo. Vlastně jsem tím udělala v pandemii něco pro sebe. Odjela jsem kamsi s mlaďochama, naslepo, na což nejsem zvyklá. Což je vždy dobré.

V čem?

Není umění nechávat se poplácávat po rameni za projekty, za práci, na niž jste zvyklá. I když pochvala je vždy fajn, dopředu vás posouvají nové věci. Někdy je proto dobré jít do neznáma. To, že ze sebe budete vytahovat staré šuplíky, vám nic nepřinese.

Foto: Ungelt - Jan Malíř

„Přijďte do Ungletu,“ zve diváky na svá představení. S Jitkou Smutnou hraje v Přítelkyních.

Léto máte divadelně filmové. Podzim bude zase patřit jen divadlu, konkrétně pražskému Ungeltu. V čem a s kým vás mohou diváci vidět?

Já bych hlavně pozvala diváky do Ungeltu obecně. Viděla jsem tam hodně představení a všechna stojí za to. A sama za sebe bych je rozhodně pozvala na Skořápku, kterou hraju s Petrou Nesvačilovou, a na Přítelkyně, kde hraju s Jitkou Smutnou. Jsou to tragikomedie, takže si tam lidi přijdou na své. Je jedno, zda se budou chtít zasmát či si poplakat.

Opravdu pláčou?

Myslím, že tomu tak je. Napomáhají tomu také obě ty holky: Petra a Jitka. Mám je moc ráda. Cítím se s nimi dobře, na jevišti i mimo ně.

Vrátím vás ještě k filmové klasice, Sestřičkám (1983). Co byste teď poradila té mladé holce, jíž jste byla, s odstupem skoro čtyř desítek let?

Hele, stojí ti za to být trpělivá a naučit se opravdu hrát na ten klavír. Po pěti letech to už nemusíš vypouštět, do toho se pusť!

Foto: Ungelt - Marie Krbová

S Petrou Nesvačilovou ve Skořápce.

Pak ještě: Bude fajn, když se naučíš nějaké cizí jazyky, i když si myslíš, že se nikam za hranice nepodíváš. Tehdy jsem nemohla tušit, že to bude dočasné, že se ty hranice poměrně brzy otevřou.

Takže na klavír nehrajete, cizí jazyky neovládáte?

Umět hrát na klavír jsem vážně vzdala, ale o zvládání jazyků se stále snažím. Konkrétně jde o španělštinu a angličtinu. Posun je v nich ovšem velmi malý. Snažím se hlavně nepřijít o slovní zásobu, kterou mám, občas přidám nějaké nové slůvko...

Mohla bych vše hodit na svou nepravidelnou práci, ale nelžu si. Vím, že se můžu každé ráno něco nového naučit, jenže dávám přednost jiným věcem. Po letních představeních si třeba ráda přispím. Hodina angličtiny sama se sebou mě neláká.

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Související témata:

Výběr článků