Hlavní obsah

Lenka Krobotová: Po rozvodu už zase vím, kdo jsem a co chci

16. 8. 2021, 10:18
Právo, Veronika Rodriguez

Rozvedla se a odjela na očistnou kúru do Peru. Tam prý v třítisícové výšce nalezla tolik potřebnou sebehodnotu. A zjistila, že umí hory přenášet. To se později herečce Lence Krobotové (44) hodilo i při natáčení nového filmu. Odehrává se totiž ve Vysokých Tatrách a jmenuje se Láska hory přenáší.

Foto: Milan Malíček, Právo

Lenka Krobotová

Článek

Myslíte si, že láska hory přenáší?

To asi nemůžu úplně tvrdit... Ale myslím, že když člověk přesvědčeně miluje a věří, tak je schopen naprosto nečekaných věcí. Otázka ale je, jestli pak u toho zvládá používat i rozum a brát ohled taky na lidi okolo.

Začala jsem si znovu vybavovat, co jsou mé priority. A cítila jsem se díky tomu silná

Kdy jste měla vy sama pocit, že jste díky lásce „horu přenesla“?

Poměrně nedávno. Nebylo to ale z lásky k druhé osobě. Bylo to naopak poté, co jsem znovu objevila lásku sama k sobě. Rozpadlo se mi totiž manželství a já jsem si musela přiznat některé věci, které jsem do té doby nechtěla vidět.

Našla jsem ale díky tomu novou sebehodnotu. Začala jsem si znovu vybavovat, co jsou mé vlastní touhy, priority a představy. A cítila jsem se díky tomu nesmírně silná. A ano, asi jsem mohla v tu chvíli i hory přenášet.

Hysterická matka Krobotová, nevěsta Fialová a ženich nikde

Filmy a seriály

Do té doby to nešlo?

Do té doby jsem se snažila vyhovět především svému okolí. Byla jsem semílaná touhou po seberealizaci a zároveň funkční rodině. Snažila jsem se obojí skloubit. Sobě jsem vlastně vůbec žádný čas nevěnovala.

Zapomínala jsem, kdo jsem já, snažila jsem se vyhovět ostatním - rodičům, exmanželovi, dětem, různým představám ostatních, všem.

Foto: Bontonfilm

Ve filmu Láska hory přenáší si zahrála hysterickou matku nevěsty. Na snímku spolu s kolegyněmi Broňou Kováčikovou a Annou Fialovou (v šatech nevěsty).

Co způsobilo váš přerod?

Nejsem schopna určit jednu konkrétní událost či věc. Šlo o sled mnoha událostí, určitých setkání a také o nějaký můj vnitřní vývoj.

Pokud vím, vypravila jste se nedávno na očistnou cestu do Peru. To s tím nějak souviselo?

Nakonec dost zásadně, i když na začátku jsem to vůbec netušila. Do Peru jsem se chtěla podívat už dlouho a danou cestu jsem původně plánovala z úplně jiného důvodu - chtěla jsem podstoupit jen jakousi očistnou kúru těla spojenou s pobytem ve vysokohorských podmínkách.

Nakonec se to ale celé proměnilo v jinou očistu. Jak mi začalo umírat manželství, události nabraly nečekaných obrátek, všechno bylo dost citlivé a bolestné. A tak jsem velmi záhy pochopila, že se moje cesta nakonec vyvine spíš v jakousi cestu mé vlastní obrody duchovní.

Co všechno jste v Peru zažila?

Bylo to neuvěřitelné. Strávila jsem tam měsíc a až na pár letmých setkání jsem tam byla celou tu dobu sama. Najednou jsem dokázala věci, které bych do sebe nikdy předtím neřekla.

Sama jsem si udělala itinerář a absolvovala jakousi soukromou pouť. Viděla jsem jezero Titicaca, podívala jsem se do Canon del Colca, což bylo dechberoucí. Skutečně jsem celý den seděla nad hlubokou propastí a pozorovala vodopády a kondory. To bylo magické.

Foto: archiv České televize

Jako královna v televizní pohádce O Šípkové Růžence

Projela jsem část severu, ale pak jsem jela i na jih. Třeba do Cuzca a na Machu Picchu. Celou tu dobu jsem se přitom držela v nadmořské výšce okolo tří tisíc metrů. Měla jsem čas přemýšlet, být jen sama se sebou.

Celou dobu sama ve vysokých horách? To jste docela odvážná...

Je fakt, že jsem tím sama sebe překvapila. Vůbec jsem se nebála. Vůbec jsem nemyslela na to, že by mě mohl někdo přepadnout a něco mi udělat. Nebo že bych mohla někam spadnout a zlomit si nohu. Najednou jsem si začala věřit. Přemýšlet úplně jinak. Dospěla jsem k poznání, že se není čeho bát, že o mě může být vždycky postaráno. Stačí tomu jen věřit a chtít.

Hory mají magickou moc, stačí je pokorně vnímat. Postavily mě zpátky na nohy

Co ta letmá setkání? Byla i ta něčím zajímavá?

Byla. Mnohdy jsem měla pocit, že jsou až osudová. Každý z těch lidí mi něco důležitého předal. Třeba s jednou ženou z Michiganu jsem dodnes v kontaktu, stále si máme co říct. Ty hory mě zkrátka postavily zpátky na nohy. Hory mají magickou moc, stačí je v sebeuvědomění pokorně vnímat.

Máte ráda i české hory?

Mám. Nejvíc asi Jeseníky. Je to rodiště mého táty a máme tam i chalupu, takže tam jezdím už odmalička. Trávíme tam i Vánoce a strávili jsme tam teď i velkou část lockdownu. Skoro se mi pak nechtělo zpátky do Prahy.

Je to zkrátka takový můj druhý domov, ve kterém se cítím dobře a v bezpečí. Okouzluje mě i ten syrový charakter krajiny, kterým Jeseníky oplývají. Ta jejich temnost je jedinečná, originální a svébytná.

Foto: archiv České televize

Za vedlejší roli ve filmu Díra u Hanušovic získala Lenka Krobotová v roce 2014 Českého lva. Na snímku spolu s Tatianou Dykovou.

Dovedla byste tam i žít?

Nastálo asi ne. Vyhovuje mi to střídat - nejprve si chci užít ten městský a kulturní život a pak se uklidit do klidu hor.

Hory vám teď hodně vstupují do života. Když se vrátím na začátek, tedy k filmu Láska hory přenáší, tak ten se odehrává ve Vysokých Tatrách...

...a je o hroutící se svatbě! Je fakt, že je to hodně symbolické vzhledem k tomu, co se mi v poslední době dělo i v osobním životě. Je to skoro až úsměvné, jak se všechno snoubí a doplňuje.

O to víc věřím, že nic není náhoda, člověk se jen musí naučit vnímat, proč se mu to či ono děje. Musí pochopit, co mu to má dát nebo co si z toho může vzít pro svůj další život. Celé tamní natáčení bylo za odměnu.

Věřím, že nic není náhoda, člověk se jen musí naučit vnímat, proč se mu to či ono děje

O čem ten film bude?

Je to relativně oddechová bryskní komedie o tom, jak se jedna svatba hroutí a spolu s tím nastává spousta bizarních situací. Já tam hraju hysterickou matku nevěsty, která se to snaží zachránit. Tlačí přitom na svou dceru, snaží se jí vnutit svou představu, jak by to celé mělo vypadat. Tím ale samozřejmě všechno ještě víc ničí.

Role hysterických žen dostáváte celkem často. Nevadí vám to už?

No, mně tenhle typ postav celkem sedí - to je zřejmě důvod, proč se mi často vracejí. Nevadí mi to. Naštěstí ale nehraju jenom to, rozptyl mám širší. V poslední době mě například potěšilo, jaký úkol jsem dostala v seriálu Zrádci, to pro mě bylo doslova za odměnu.

Hrála jsem tam komplikovanější, mnohovrstevnatější postavu - v jedné roli jsem si mohla ztvárnit maminku, ošetřovatelku, milenku i manželku, mělo to neskutečně různorodé polohy. To je přesně to, co herečka potřebuje.

Trochu mě ale překvapuje, že hrajete matku dospělé dcery...

Mě to taky v první chvíli překvapilo. Měla jsem z toho nejdřív lehkou depku a vnitřně jsem s tím zápolila - matku dvacetileté holky přece jenom hraju poprvé v životě. Oproti dosavadním rolím je to skok. Ale prostě už mám na to věk. (směje se)

Foto: archiv Lenky Krobotové

Jedna scéna k filmu Láska hory přenáší se natáčela také s opravdovým vlkem.

Navíc když jsem viděla scénář a přečetla jsem si, jaká bude při natáčení parta, šla jsem do toho ráda. Řekla jsem si: Musíš to skousnout, protože jinak to bude skvělý.

A bylo?

Bylo. Anča Fialová, které jsem tu matku hrála, je výborná herečka a máme se rády. Právě i kvůli ní mi tu roli prý svěřili - jsme si prý hodně typově podobné. Což mi vlastně lichotí, protože ona je opravdu skvělá a krásná baba. Skvělý byl i zbytek party. Setkala jsem se s Csongorem Kassaiem, Richardem Stánkem...

Moc se mi líbil i režijní přístup Jakuba Machaly. Natáčelo se navíc čtrnáct dní v kuse v chráněné krajinné oblasti, vysoko v zasněžených horách, v pohádkové přírodě, jedna scéna byla i s opravdovým vlkem. Takže to byla vlastně taková placená dovolená. (směje se)

Natáčelo se s opravdovým vlkem?

Ano, je tam jedna scéna, ve které vystupuje vlk. Odehrává se to v noci v lese, bylo to magické. Vlk, který se filmové role zhostil, je ale samozřejmě cvičený, měl tam svého trenéra.

Zmínila jste, že jste byli celou dobu v chráněné krajinné oblasti... Dočetla jsem se, že se při natáčení tohoto filmu dbalo na ekologii a bral se ohled na životní prostředí. Co to znamená? Čím bylo to natáčení jiné?

Třeba tím, že byl celý štáb během celého svého měsíčního natáčení na jednom místě a nikam nepřejížděl - bydleli jsme a stravovali jsme se po celou dobu v Gerlachově, kde se současně natáčelo. Snad jsme tím i snížili uhlíkovou stopu spojenou s dopravou. Značná část kostýmů a rekvizit byla navíc jen zapůjčených nebo je vytvořili lokální výrobci.

To je teď nový trend?

Nevím, já až tolik nesleduju, do jaké míry se v českém filmu hledí na ekologii. Je to otázka. V evropském měřítku se na to ale skutečně asi čím dál víc myslí.

Foto: archiv Dejvického divadla

V představení Honey, kde se herci Dejvického divadla propojili s Cirkem La Putyka.

Jaký máte vy sama vztah k ekologii?

Když můžu, tak samozřejmě ekologické kroky podporuji. Jednou jsem dokonce demonstrovala před ministerstvem životního prostředí - šlo o záchranu šumavského lesa zasaženého kůrovcem. Tehdy jsem byla ještě se svým exmanželem, on se v tom hodně angažoval. Natáčeli jsme k tomu i nějaká videa. Takže... není mi úplně jedno, co se kde děje.

Na Slovensku se chystáte natáčet i další svůj film, tentokrát to bude v Bratislavě. Co vás k našim východním sousedům tak táhne?

Já vůbec nevím, oni se mi zkrátka ozvali. A já si říkám: Proč ne? Když můžou českým herečkám krást práci Slovenky, proč by to občas nemohlo být i naopak? (směje se)

Ale teď vážně. Já osobně si myslím, že je dobře, když Češi a Slováci udržují těsné vazby. Česko-slovenská kultura je přece historicky propojená a oba národy se vzájemně doplňují - slovenský temperament se dobře snoubí s českým humorem. Je proto fajn, když oni přijedou na Shakespearovské slavnosti do Prahy a my zase k nim na Festival Astorka do Bratislavy. Je skvělé, že občas společně i točíme. Dobře to funguje.

Když zmiňujete Shakespearovské slavnosti... Zahrajete si i letos v Zimní pohádce?

Snad chvíli ano. Znovu se snad vystřídám v roli Hermiony s Petrou Špalkovou. Jsem za to moc ráda, protože Zimní pohádka v podání Dejvického divadla už měla derniéru, tak si to ráda znovu připomenu a užiju.

A co v Dejvickém divadle? Jaké tam chystáte novinky?

V Dejvickém divadle teď hlavně oprašujeme. Po sedmi měsících se znovu chystáme hrát, takže se snažíme udržovat kusy, které jsme během lockdownu nazkoušeli a měly by mít konečně premiéru.

Třeba teď jsem si užila zkoušení Viny s Ivanem Trojanem, což je představení, které mělo mít premiéru už před rokem. Druhá parta zase nazkoušela představení s názvem Terapie.

Foto: archiv Dejvického divadla

V roli Hermiony v Zimní pohádce od Williama Shakespeara. Hra měla premiéru v roce 2015 a Dejvické divadlo ji uvádělo do loňského podzimu.

Pokud jde o úplné novinky, tak na podzim se chystáme zkoušet nové představení s Michalem Vajdičkou, měla by to být nějaká komedie. A strašně se na sebe všichni těšíme.

Dejvické divadlo vystupuje jako jedna velká rodina. Nelezete si už někdy na nervy?

To víte, že lezeme. (směje se) Teď po koroně je to sice úplně naopak, strašně se na sebe těšíme, ale když zrovna pandemie není a trávíme spolu spoustu času, tak je to samozřejmě někdy náročné a občas se pohádáme.

My totiž nefungujeme jako velké divadlo - vedení se nějak rozhodne a nazdar. My o všem mluvíme. Máme soustředění na Sázavě, kde se společně scházíme a kde jsme schopní, zaplať pánbůh, si říkat věci do očí. I nepříjemné. Sdělíme si, co kdo cítí, jak co kdo vnímá, co je blbě, co se naopak povedlo. Říkáme si to bez okolků.

Není pak trochu dusno?

No je. Ale my jsme naštěstí všichni schopni sebereflexe. Uvědomujeme si, že pokud se máme udržet pohromadě, tak si musíme umět říkat věci na rovinu a upřímně. To je, myslím, důvod, proč jsme pořád ještě pohromadě a fungujeme. Víme, že můžeme.

Nějakou obměnu repertoáru nebo souboru nechystáte?

No, to teď hodně řešíme. Diskutujeme, kudy dál směřovat repertoár, protože tím, jak stárneme, je stále těžší se neopakovat. Současně jsme všichni docela hodně vytížení, každý z nás něco natáčí, takže je stále těžší se sejít na dlouhodobější zkoušení.

Pravděpodobně budeme chtít oslovit někoho nového na spolupráci a současně budeme hledat nové věci, které bychom mohli hrát. Samozřejmě s tím, že se musíme trefit do míry našeho vkusu, humoru. Ale i do určité divácké poptávky.

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků