Hlavní obsah
Nedávné studie potvrzují, že neškodné drbání vyloženě prospívá utužování kolektivu. Foto: Profimedia.cz

Drby mohou pomoci k úspěchu, ale i oslabit špatné lidi, včetně šéfů

Klevetnice, klepna, drbna (a pavlačová k tomu), drnda či treperenda… To rozhodně nejsou lichotivé výrazy. A nesmíme zapomenout na klevetníka a klepala, protože pánové dle odborníků drbou stejně rádi jako dámy. Přitom poklevetit si s někým o jiných patří už od počátků lidského rodu k základním a velmi důležitým sociálním dovednostem.

Nedávné studie potvrzují, že neškodné drbání vyloženě prospívá utužování kolektivu. Foto: Profimedia.cz
Drby mohou pomoci k úspěchu, ale i oslabit špatné lidi, včetně šéfů

Nic si nenamlouvejme. Obvykle je velmi příjemné si jen tak nezávazně poklábosit, vyslechnout pár většinou neškodných drbů a nějaký ten klep ještě přidat k dobru.

A naopak bývá obtížné nechat si zajímavou, byť nepříliš ověřenou informaci pro sebe. I když víme, že drby bychom roznášet neměli. Ale opravdu bychom neměli?

„Klevetnost je považována za vadu charakteru, na druhou stranu ti, kdo umění drbů neovládají, mají problémy udržet si mezilidské vztahy a mohou se snadno ocitnout mimo skupinu,“ mění profesor psychologie Frank McAndrew náš tradiční úhel pohledu na tento jev.

A v poslední době není sám. Nedávné studie totiž potvrzují, že neškodné drbání vyloženě prospívá utužování kolektivu.

Zatím nechme stranou zlé, lživé pomluvy, které někdo dává do oběhu s úmyslem poškodit jiného. Drbání se obvykle definuje jako neformální konverzace zahrnující prvky, jejichž pravdivost není potvrzena.

Někdy také jako sdílení informací (mnohdy důvěrných a neúplných), které bychom neřekli do očí člověku, o kterém mluvíme.

Proč drbeme?

Začněme čísly. Mluvením o ostatních v jejich nepřítomnosti strávíme spoustu času, podle výzkumů to může být 65 až 80 procent všech našich konverzací (záleží na tom, jak si studie definují drbání v kontrastu s pouhým sdělováním informací).

Podle Megan Robbinsové z Kalifornské univerzity v USA věnujeme rozebírání záležitostí druhých lidí 52 minut denně. Zjistila to tak, že několika stovkám lidí přidělila nahrávací zařízení, které se spustilo vždy, když začali mluvit.

Tři čtvrtiny mluvení o jiných se nesly v neutrálním duchu. Pozitivních bylo devět procent konverzací, negativních 15 procent, a to stejně u mužů i u žen. Jak to, že klepeme a drbeme s takovou vášní, i když jsme vychováváni v tom, že se to nedělá?

„Neřekl bych, že drby jsou patologická záležitost,“ vysvětluje psychologický poradce Jan Drahoňovský. „Dlouho se ve firmách razil trend, že je třeba s drbáním jako se sociální patologií pracovat. Jenže všechny univerzálně se vyskytující jevy mají svůj účel.“

Podle poznatků evoluční psychologie totiž klepy existovaly už v pravěkých tlupách a sloužily k odhalení těch, kteří na nich parazitovali.

„Tedy těch, kteří skupině nic nepřinášeli nebo ji potenciálně ohrožovali. Například leností, když se nezapojovali do shánění potravy, a naopak jen konzumovali. Opakovaně nedodržovali slovo či byli zbabělí. Tlupy byly malé sociální skupiny o padesáti až sto lidech. Stačilo, když se její členové sešli za něčími zády a srovnali si zkušenosti.“

Cenné zdroje informací

Jak potvrzuje psycholog Frank McAndrew, informace o chování ostatních ve společenstvu měly svou hodnotu.

„Členové, kteří se silně zajímali o jiné lidi, byli dost užiteční a silně favorizovaní přirozeným výběrem. Lidé, kteří dokázali nejlépe využít svoji sociální inteligenci k tomu, aby správně interpretovali, předvídali a někdy i ovlivňovali chování jiných lidí, se stali úspěšnějšími než ostatní.“

Podle Jana Drahoňovského právě korporáty tlupu připomínají, alespoň počtem lidí, se kterými jsme v kontaktu. I zde (a vlastně v jakékoli větší sociální skupině) vědecké studie potvrzují, že drby zlepšují morálku, trestají sobce a odměňují nesobecké jedince.

„Například poslouchání pozitivních příběhů o ostatních může nabádat ke zlepšení sebe sama,“ uvádí psycholožka Elena Martinescu z londýnské Kings College zjištění ze svého výzkumu.

Tmel sociální skupiny

„Na druhou stranu poslouchání negativních drbů může polichotit, protože to může značit, že ostatní fungují hůře než my. Ale může také být zastrašující, protože ukazuje, že naše okolí snadno kritizuje za negativní vlastnosti.“ Lidé se pak podle ní chovají méně špatně.

Klevetění nám totiž neformálně zprostředkovává životně důležité informace včetně pravidel, která ve společenství panují. Pomáhá nám rozpoznat, komu se vyhnout, oslabuje špatné jedince včetně šéfů a upevňuje firemní kulturu.

Právě tento druh komunikace propojuje lidi a vytváří sociální pouta, jakési lepidlo, jež spojuje dané sociální kruhy.

Když se drbe o nás

Vědci uvádějí, že poškození způsobené tomu, o kom se drbe, je obecně zanedbatelné, zatímco pocit radosti a sounáležitosti mezi těmi, kteří drbou, je obrovský. Taková komunikace v nás navíc uvolňuje stres.

„Mluvit o někom je zábava,“ potvrzuje Jan Drahoňovský. „Zvlášť když je na zprávě něco senzačního, může to být i vzrušující. Mohu cítit i úlevu, protože se v té chvíli nebaví o mně. I když třeba jen poslouchám a na celé situaci tak participuji pouze pasivně, mám v dané chvíli sociální situaci pod kontrolou a zažívám pocit bezpečí.“

Ale pozor, takový pocit je jen zdánlivý. Příště totiž může padnout černý Petr na nás. V dobách tlup mohly vést zlé řeči o nás až k vyštvání ze skupiny, která byla naší jedinou šancí na přežití. Proto se podle Jana Drahoňovského cítíme klepy vždy ohroženi, ale často zbytečně.

„Prožijeme takovou prvotní úzkost, něco se v nás sevře a něco v nás hrkne. Ale drb nám většinou nemůže tolik ublížit, není to šíp, který by nás mohl přímo zranit, leda pokud to budeme sami tak vnímat.“

Co tedy dělat, pokud tušíme, že se o nás mluví za našimi zády, a to ne zrovna lichotivě?

„Měli bychom se zeptat sami sebe, jestli nám může kolega nebo kolegyně něco zlého udělat. Ve většině případů dojdeme k závěru, že nám ublížit nemůže. Dejme tomu, že se s vámi někdo přestane bavit, nebo se o vás bude něco šuškat, ale to je asi tak všechno.“

Jan Drahoňovský také doporučuje zamyslet se i nad sebou a položit si otázku, proč nám na tom záleží a zda máme toho člověka vůbec rádi. Většinou podle něj dojdeme k závěru, že antipatie jsou vzájemné. A že asi těžko můžeme požadovat, aby nás měl rád někdo, koho zrovna nemusíme.

Jak reagovat na cílený útok

Klevety jsou jedna věc, ale co když se nás zlými nebo nepravdivými pomluvami snaží někdo opravdu poškodit? Například nás pomlouvá u nadřízeného, který má pravomoc nás vyhodit?

  • „Tato varianta je méně častá, protože zahrnuje určitou emoční angažovanost. Může jít o konkurenční boj, ale i o iracionální důvody. Hodně lidí potřebuje obětního beránka, na kterého svede svoje chyby, nad kterým chce cítit pocit moci,“ myslí si psychologický poradce Jan Drahoňovský, podle něhož je dobré řešit záležitost v rámci podnikové kultury. „Navíc vždy se dá změnit práce nebo i kolektiv v rámci jedné firmy.“
  • Vyříkat si to přímo je špatná strategie. „Radu o konfrontaci určitě už někdy slyšel každý. Ale upřímně, nefunguje. Pokud daný člověk pomlouvá pro zábavu, svou upřímností ho nejspíš ještě víc pobavíte.“ Pokud jde o cílený útok, jehož cílem je sociálně ublížit, těžko se situace změní společnou dohodou. „Konfrontace funguje, jen když máte důkazy,“ upozorňuje poradce a radí prostě pracovat na tom, abychom se dostali nad věc. „Pokud dostanete takový labutí nadhled, může se stát zázrak, že vám dají pokoj. A často se to stává.“
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků