Hlavní obsah
Barbora Zindelová Foto: archív Barbory Zindelové

Barbora Zindelová: Žít v cizině je velká výzva

Tak blízko – tak daleko. Aktuálnější název knihy dnes snad nemůže existovat. Napsaly ji dcera s matkou, obě novinářky. Dcera Bára Zindelová žije 10 let ve Španělsku, matka Michaela v Praze. Během poutavého čtení mimo jiné zjistíte: Co hrozí, vezmete-li si za muže cizince? V čem se liší mentalita Čechů a Španělů? Jakými peripetiemi často prochází vztah matky a dcery? A jaké to je ocitnout se na dvou koncích Evropy, bez možnosti osobního setkání?

Barbora Zindelová Foto: archív Barbory Zindelové
Barbora Zindelová: Žít v cizině je velká výzva

Energická Bára byla během tvrdé španělské karantény celé týdny uvězněná ve svém bytě v Barceloně. I s dcerami Charlotte (7) a Renée (3). Tedy pokud nebyly ve střídavé péči u tatínka Isaaca. Zrovna dokončuje překlad pro portál o plastické chirurgii, který ji v poslední době živí.

„Hledali českou novinářku, což je v Barceloně nedostatkové zboží. Po letech, kdy jsem dělala všechno možné, se na mě usmálo štěstí. Ten portál, který měl do loňska centrálu v České republice, je o plastické chirurgii a propojuje lékaře s pacienty. Nyní má nově španělské majitele a já se odtud starám o českou mutaci…“ spustí s vervou do mobilu.

Takže home office je pro vás běžný způsob práce?

Ani ne. Dřív jsem odvedla holky do školky a školy a jezdila vláčkem kousek za Barcelonu. Home office mám povinný až od 13. března. A vypadá to minimálně do července, ve Španělsku je to hodně špatné, a kdyby se uvolnily zákazy moc rychle, pandemie se totálně vymkne.

Zpočátku jsem pozorně sledovala na internetu (televizi nemám) zpravodajství a porovnávala opatření tady a v Česku. Ale už z toho začínám být unavená, takže v rámci duševní hygieny vypínám. Co potřebuju vědět, to ke mně stejně dojde.

Raději sleduji vyučování on-line a nepřestávám se divit, že se po dětech v první třídě chce odčítání trojciferných čísel a porozumění delší četbě. Ve španělštině, katalánštině a angličtině! On-line teď funguje úplně všechno, Charlottka tak má dokonce hodiny baletu.

Co a kdo vám pomáhá přežít situaci?

Hlavně současný partner. Náš vztah vznikl zvláštně, nabídl mi pomoc po rozvodu, kdy jsem byla ve velké krizi. Nastěhovala jsem se k němu a vyvrbilo se to tak, že jsme si hodně sympatičtí, ale není to typický milostný vztah, jsme spíš dobří kamarádi, s občasnými bonusy. Což oběma vyhovuje.

Je moc hodný a ustojí moji těžko zvladatelnou, náladovou a dynamickou povahu. Dřív jsem se vždycky bezhlavě zamilovala – a podle toho to dopadalo.

Bára se nemohla dočkat, až bude smět s dcerkami jít na procházku. „Těšila jsem se, jako bych měla jet do Ameriky!“

Foto: Tomáš Novák

K tomu se dostaneme. Kdy jste byla naposled v Česku?

Vloni v srpnu na dva týdny, obvykle si s někým měníme byt. A jsme co nejvíc s mámou, aby si aspoň trochu užila vnučky…

Teď jsem se chystala na květnový Svět knihy, kde se měla křtít naše společná knížka. Charlottce jsem v Praze zajistila místo v základní škole, do níž by měla každý rok chvíli chodit. Chci, aby její čeština byla na dobré úrovni, snažím se ji trochu učit sama, ale metodu Hodím tě do vody a plav! pokládám za nejlepší. Těšila se, že pozná své spolužáky. Letos asi ne. Na srpen mám opět letenky, ale kdoví, co bude.

Jak často komunikujete s maminkou?

Denně si píšeme na Skypu a zhruba jednou týdně si voláme. Pokud se tři čtyři dny odmlčím, už se ptá, co se děje. Teď jsme zavedly čtení pohádek, kdy se máma střídá s tátou a kolem osmé večer čtou před spaním holkám, které leží už v posteli, já kolikrát s nimi… Je to pro ně zase něco jiného. A pro mne těch patnáct minut klidu znamená vítanou pomoc.

Nejsem noční pták, takže nedoháním práci po večerech, raději vstanu ráno. Uvařím kafe, hodím prádlo do pračky a pak si v županu ťukám. Před pár dny jsem začala psát druhý díl knihy, už sama, bez mámy.

Předcházely tomu poznámky, jak prožívám karanténu, proč na sebe křičíme, co se daří a co ne. To střídám se vzpomínkami. Je to taková moje radůstka. Po karanténě chci poslat ukázku textu do nakladatelství.

Kdy vás napadlo napsat tu první knížku? A jak fungovalo střídavé psaní?

Máma píše celý život memoáry a je v tom dobrá. Umí neomylně vystihnout o dotyčné osobnosti to hlavní, ať jde o Chantal Poullain, nebo Dagmar Peckovou. Takže mě koučovala.

Když jsem měla po rozvodu to hodně těžké období, náročné psychicky i ekonomicky, povídaly jsme si o tom při mé návštěvě Prahy – a shodly se, že je to vlastně nosný příběh. Napůl z legrace máma nadhodila, že by to mohla být zajímavá knížka. A já po čase kývla.

Náš vztah s mámou byl všelijaký. Nacházet k sobě cestu jsme začaly, až když jsem se odstěhovala do Španělska a vdala se.

Máma to odstartovala první kapitolou o našem vztahu, která mě dojala a inspirovala. Jako když jdete na krásný film nebo operu a něco ve vás, v srdci zavibruje. Jako Golem potřebuje šém, zapálila jsem se.

Každou skulinku v denním kolotoči jsem vyplnila psaním – a máma nekompromisně hlídala, abych nezlenivěla a pokračovala. Třeba mě na Skypu donutila vyprávět, dělala si poznámky, ty mi pak poslala a já je doplnila. Občas jsem ji proklínala, dnes jsem jí vděčná.

Vztah matka – dcera nebývá vždy idylický, jakými peripetiemi probíhal u vás?

V pubertě to bylo náročné. Jsme si dost podobné – temperamentem i hlasem, často si nás pletou v telefonu. Takže když jsem si hledala místo na slunci, docházelo k třenicím, napětí, hádkám.

Asi ve třinácti se k nám nastěhoval mámin současný partner Vladimír, což nám trochu pomohlo, najednou jsme měly někoho třetího, koordinátora, který mezi nás vnášel objektivnější pohled a dokázal obě zarazit.

Nicméně to bylo bouřlivé, i proto jsem se brzy po plnoletosti odstěhovala. Náš vztah s mámou byl dál všelijaký.

S maminkou Michaelou – tak blízko, tak daleko…

Foto: archív Barbory Zindelové

Co jí nejvíc vadilo? Že jste jako část vaší generace bezstarostná, bavíte se, cestujete?

Paradoxně já taková nebyla. Naopak jsem svědomitě pracovala, založila jsem s mámou reklamní (PR) agenturu Artforma. Striktně jsem oddělovala práci a zábavu, hrozná planérka v zajetí čísel.

Takže máma mě spíš postrkovala k odlehčenějšímu způsobu života. Ona je z nás dvou ta poetičtější, se smyslem pro dramatickou linku, já jsem hrozně precizní. Což se překvapivě doplňuje.

Ale nacházet k sobě cestu jsme začaly, až když jsem se ve třiceti odstěhovala do Španělska, vdala se a měla rodinu. To pro ni bylo překvapení, do té doby mě brala jako jasnou single.

Přes vnučku a mateřské povinnosti jsme našly řadu styčných témat a skypovaly čím dál víc. Začalo to dobře rezonovat a momenty, kvůli nimž bychom se dřív pohádaly, jsme dokázaly ustát. Vykulminovalo to právě u knížky, kdy se máma dozvěděla fůru věcí, které netušila. Dnes je náš vztah hlubší, důvěrnější. Asi jsme obě dozrály.

Jak to vlastně bylo s vaším odjezdem? Kvůli lásce, že?

Ano, začala jsem v Praze chodit s mým učitelem španělštiny Pablem. Byl fajn, příjemně bohémský, ale pak mu zemřela maminka a cítil potřebu vrátit se k rodině.

Já odjakživa toužila po životě někde jinde, tak jsem si řekla, že do toho s ním půjdu, zkusím to, jinak bych třeba litovala. Vrátit se můžu kdykoliv. Žili jsme ve městě Murcia, obklopeni jeho příbuznými a kamarády.

Co vás ve Španělsku nejvíc překvapilo, zaskočilo?

Paradoxně se tam o nás ze severu traduje, že jsme studené čumáky. A my si myslíme, že Španělé jsou ohniví a otevření. Zjistila jsem, že spíš ve Španělsku (a obzvlášť tady v Katalánsku) si vás nepustí moc k tělu.

V Čechách, když jdu na večírek a s někým si padnu do noty, brzy konverzujeme do hloubky. Zatímco Španělé se pevně drží společenských zdvořilostních frází. Smějí se od ucha k uchu, jsou děsně temperamentní, rádi se baví, ale jen na první pohled.

I když vám Čech může připadat jako bručoun a Španěl skvělý parťák na party, uvnitř jako bych narazila na led. My jsme schopní se napojit na druhého s daleko větší vřelostí.

Nesouvisí to se znalostí jazyka?

Samozřejmě s neúplnou znalostí jazyka nastávají problémy a nedorozumění. Taky s nesprávným pochopením signálů. Kolikrát jsem se dopustila faux pas! Na druhou stranu je to, jako když si krátkozraký sundá brýle – najednou vidí rozostřeně. Což může být i výhoda.

V začátcích jsem ráda sledovala lidi, jak komunikují: nevěděla jsem, o čem mluví, zato jsem si všímala, jak se drží za ruku, jak jsou upravení, jak gestikulují…

A co vás naopak nadchlo?

Obohatila mě celkově španělská kultura. Pokud nejedete do cizí země jako turista, ale hodláte tam žít, je to úplně jiné. Španělé mají specifický životní styl a tempo, kvůli teplu platí známé „maňana“, i mentalita je jiná. Co se mi hodilo, to jsem si vyzobala.

Takže jsem začala být menší workoholik a víc se bavila mezi přáteli, na diskotékách, užívala si u moře. Jako když se někdo po rozchodu utrhne ze řetězu a začne divočit, potřebuje dohnat, o co přišel. Bylo to krásné období, začala jsem být konečně spontánní. Jenže Pablo se nechtěl vázat a náš vztah postupně vyprchal.

Je neochota vázat se charakteristický rys mladých Španělů?

Určitě se tak chovají častěji ve Španělsku než u nás. Tendence žít klidně až do čtyřiceti single nebo u rodičů je běžná. Jsou tak spokojení a jakékoliv zmínky o závazcích nebo o svatbě odsouvají do ztracena.

Jenže já od Pabla čekala, že když jsem se kvůli němu vzdala všeho v Čechách, bude se chovat jinak. Nestalo se. Došla mi trpělivost a odstěhovala jsem se do Barcelony.

Vrátit se do Prahy vás nenapadlo?

Napadlo, ale pak jsem si řekla, že mám potřebu, aby moje dobrodružství pokračovalo, aby mě toho potkalo víc. Nebyla jsem ještě nasycená nevázaného života. Vrátit se, založit rodinu s hodným Čechem a nastoupit do seriózního místa můžu vždycky.

Barcelona byl ovšem velký skok do neznáma. Na všechno sama v obrovském mraveništi, bez kontaktů, s málem peněz. Začátky byly krušné. Nakonec jsem si to město oblíbila a žila v relaxačním režimu, jen se základními záchytnými body v diáři: zpěv ve sboru, hodiny katalánštiny, občas brigáda a flirt.

Druhý hlas mi přitom našeptával: co tady děláš, to ses úplně zbláznila? Bylo to až trochu sarterovské hledání nějakého životního smyslu.

Rozčísl to další, tentokrát vážný vztah. Čím si vás získal Isaac?

Byla to reakce na Pabla – Isaac mi prakticky hned řekl, že si mě chce vzít a mít se mnou děti, řešil zásnubní prstýnek. Což mě mělo varovat, protože to taky není normální a zdravý postup.

Ale chtěla jsem si odžít svoji pohádku o princi na bílém koni a uvěřila tomu. Hrozně se o mě zajímal, chtěl o mně všechno vědět, byl krásný a dokonalý. Zdálo se, že žije jen pro mě. V době příprav na svatbu jsem se cítila nejšťastnější na světě. Začátek byl opravdu nádherný…

Po svatbě se ale ukázalo, že všechno nesedí – a já si začala klást různé otázky. Ze zájmu se vyklubala chorobná žárlivost, neustálá kontrola a manipulace, cítila jsem se jako moucha chycená v síti.

Byl jedním slovem – macho!?

Typické je, že tihle machové jsou uvnitř strašně malincí, nejistí, se slabým sebevědomím. Takže si ho navenek vylepšují křikem a drsnými poznámkami.

Mockrát mi Isaaca bylo po ošklivé scéně líto, věděla jsem, že není šťastný, nikomu nevěří a vlastně je úplně sám. Ale jít k odborníkovi odmítal a já nehodlala být jeho pseudopsycholožka. Nechtěl uznat, že má nějaký problém. Tak jsem prostě musela odejít. Tentokrát už s tříletou dcerou a druhou na cestě.

Svatba s rodilým Španělem byla velmi idylická, zdálo se, že přijel princ na bílém koni.

Foto: archív Barbory Zindelové

Měla jste se komu svěřit, s kým to probrat?

S rodiči jen heslovitě a vlastně až v okamžiku, kdy jsem byla rozhodnutá. Úplně blízkou duši jsem v Barceloně neměla, moji nejlepší kamarádi a kamarádky jsou v Česku. Takže s nimi – maminky na hřišti se bavily o plenkách a já telefonovala. Potřebovala jsem moderní český pohled.

Španělky jsou zvyklé žít v jiných konstelacích, víc se podřizovat, uznávají stále dominanci mužů. Jasně že ve zdravém vztahu i tady chlapi pomáhají, jsou pokrokoví a jdou s dobou. Ale tendence, že ženská zodpovídá za 99 procent všeho v domácnosti a chlap je živitel vracející se unavený z práce, přetrvává. Jejich rada by byla: musíš se muži víc věnovat!

Po rozvodu jste se stala ze španělského pohledu občankou druhé kategorie.

Ano. Postavit se na vlastní nohy mi pomohla mimo jiné i zdejší kamarádka Olga, která je pokroková a byla vždy na mojí straně. A taky učitel katalánské konverzace Miguel, ve věku mé maminky, který mi byl přidělený. Profesí je psycholog a já se potřebovala dostávat v hovoru k zásadním otázkám, což, jak jsem nakousla, tady většinou moc nejde. Plkání o ničem mě nezajímá.

Odstěhováním do cizí země překročíte řadu komfortních zón. Jde o to si dokázat, že si umíte poradit ve ztížených podmínkách.

Co jste si z partnerských vztahů a deseti let ve Španělsku odnesla?

Zkušenost, že život s cizincem může být velmi nepředvídatelný. Kdybych věděla to, co vím teď, zřejmě bych od Isaaca utekla hned v zárodku vztahu, protože trápení na obou stranách bylo hodně. Když lítáte vysoko, je dopad tvrdý. Na druhou stranu bych o to hezké ze začátků nechtěla přijít.

Tím, že se odstěhujete do cizí země, překročíte spoustu komfortních zón. Je to ve všech oblastech velká výzva. Je fuk, jestli jste barman nebo spisovatel. Jde o to si dokázat, že si umíte poradit ve ztížených podmínkách. Což vás posílí a dodá důvěru, že ať se děje, co se děje, vy to zvládnete.

V knize si vykládáte tarotové karty. Kdy jste si je naposledy vyložila v reálu?

Na tarotové karty (ale i na horoskopy) mám názor, že je to psychologická hra, vlastně aplikovaná psychologie, o kterou se léta zajímám. Je o vztazích, řešení situací, možnostech, které se naskýtají. Neberu je osudově, ale jako příležitost uvědomit si, co sedí a jak s tím dál pracovat, co změnit.

Vykládat sama sobě je těžké. Ale chodím pravidelně vykládat karty do jedné polské jazykovky. A v Praze mám skvělou kartářku. Dá mi určité náznaky – a pak už je na mně, jestli půjdu doprava nebo doleva.

Řešila jsem s ní třeba, zda si nechat druhé dítě: byla pro, ovšem netlačila… a jsem moc ráda, jak to dopadlo.

Co kdyby vám karty naznačily návrat do Česka?

Přineslo by to složitosti kolem holčiček. Když mám děti se Španělem, má na ně taky nárok – a jak bychom to udělali? Musel by s tím souhlasit, což by se nestalo, takže bychom vyházeli spoustu peněz za soudy, které se vlečou i roky.

A kde vzít jistotu, že bych byla v Česku šťastnější? Jsem tu spokojená a do Česka se neženu. Tam mám kořeny, tady jsem už doma. Možná na stará kolena…

Ale zakázala jsem si teď v zájmu zachování duševního zdraví plánovat na víc než týden dopředu. Naklikám si nákup, vím, co budu vařit, co mě čeká v práci, co potřebují holky. Řešit, zda pojedeme na dovolenou, jestli děti uvidí letos babičku… je bolestivé, a hlavně to nikdo jistě neví.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků