Článek
Jste zkušená scenáristka, příběhem herečky a jejího syna Jiřího jste se zabývala řadu let. Proč jste scénář nenapsala sama?
Patrně bych ho psala doteď a byla na začátku. V tomhle příběhu bych hledala zkratku pro televizní film do konce života. Nakonec by z toho stejně byl seriál o ženě, který by se odvíjel od první republiky dodnes a přešel by volně do Infiltrací. Se mnou je to těžké.
Co vás k příběhu Štěpničkových přivedlo?
Kdysi jsme se bavili s plukovníkem Pavlem Bretem, bývalým šéfem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, o příbězích, které by bylo možné a slušné vůči historii zpracovat a natočit. V té době jsem neměla žádnou zkušenost se studiem spisů StB a soudů té doby. Jakž takž jsem uměla číst česká válečná udání, ale už jsem začala mluvit s pamětníky zvěrstev padesátých let.
A tak mi pan plukovník shromáždil vše, co bylo potřeba, a nechal mě s tím měsíc o samotě. Pak se zeptal, co jsem v té haldě papírů našla. Samozřejmě že jsem hledala ten papír, v němž někdo žádal smrt Jiřiny Štěpničkové. Nenašla jsem ho, zato jsem našla spoustu jiných zrůdností. Tak jsem to odvyprávěla, sepsala a on mi tenkrát řekl, že je to takhle v pořádku, že nemám potřebu si kauzy vymýšlet, že si vystačím s těmi reálnými.
Mimochodem pan plukovník Bret, zdravím ho do nebe, byl jeden ze zásadních lidí mého života.
Vaše knížka vyšla už před patnácti lety. Kdy a za jakých okolností vznikl nápad natočit podle ní hraný film a jak se projekt vyvíjel?
Každá lidská tragédie je námět na velký film. Bavily jsme se o tom i se Zuzanou Stivínovou, když byla ještě ve Státech, kde četla mou knížku. A pak mi jednoho dne zavolal Viktor Polesný, že by chtěl ten příběh natočit. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Šli jsme na večeři a zapili to dobrým vínem.
Během soudního procesu se proti Jiřině Štěpničkové postavili její bývalí kolegové z divadla. Někteří dokonce ochotně. Nicméně film dává aktérům fiktivní jména. Souhlasíte s tímto řešením?
Fiktivní jména mi přijdou jako dobré řešení pro hraný film, kdy do jedné postavy musíte naskládat i za ostatní víc koncentrovaných a zjednodušených emocí, než by reálný člověk i jeden osud unesli.
Traduje se, že tehdy padl v divadle dokonce požadavek trestu smrti, na což vzpomínala Vlasta Chramostová. Ta se dlouhé roky vyrovnávala s tím, že se sama přidala k těm, kdo Jiřině Štěpničkové vrazil nůž do zad. Písemný dokument s návrhem trestu smrti se ale dlouhá léta nedařilo najít. Nenašla jste ho ani vy. Jsou svědectví o tomto požadavku spolehlivá?
Žádná historická svědectví nejsou spolehlivá. Proto v knížce nabízím mnohokrát různá řešení a východiska tak, jak je poskytují jednotlivé prameny. Pro historický dokument je mírně relevantní spojení spisů, pamětí pamětníků událostí, dalších, nejlépe náhodných svědectví, historických reálií, zejména z kategorie všednodennosti, historického bádání, to celé děleno dvěma. A pravda je většinou dost šedivá, zatímco lidé hýří barvami...
Domnívám se, že hraný film je schopen z příběhu Štěpničkových vyprávět jen to nejpodstatnější a řada skutečností, zjištění a okolností musela zůstat stranou. Uvažovala jste i o možnosti, že byste o nich ještě někdy natočila dokument?
Natočili jsme už dokument o útěku, včetně osobní výpovědi paní Daňhové, která šla s Jiřinou Štěpničkovou a musela se vrátit kvůli plačící dcerce, do cyklu Tajné akce StB (vysílal se v roce 2009, pozn. red.). Už drahnou dobu píšu scénář k sérii hraných dokumentů, které popisují celou tu dobu a v nichž jednotliví hrdinové přecházejí z jednoho dílu do druhého, protože měli společné soudní síně, prokurátory a bezpráví.
Až to bude hotové, nabídnu to jako celek někomu, kdo chce utratit spoustu peněz za těžké natáčení o tom nejhorším, co v člověku je. Mám za ta léta hodiny a týdny neuvěřitelných výpovědí pamětníků a prostudovaných spisů. A možná stejně ještě všechno nenapíšu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: