Hlavní obsah

Anna Kadeřávková: Hrát jsem chtěla, už když mi byly dva roky

Na Instagramu ji sleduje více než tři sta tisíc fanoušků - dělí se s nimi o své profesní i soukromé zážitky. Anna Kadeřávková (24) začínala jako Rozina v seriálu Ulice a teď sní o tom, že bude točit se zahraniční produkcí. Zatím ji ale nejvíc vytěžuje její velká rodina, pochází totiž z deseti dětí.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Anna Kadeřávková

Článek

S herectvím jste začala mladinká, co vás k němu přivedlo?

Myslím, že to byl ideální čas, a jsem ráda, že se mi to povedlo. Příležitost často souvisí s náhodou nebo štěstím. A já je měla, protože jsem v patnácti dostala první televizní roli (v povídce Družička z cyklu filmů Škoda lásky pro ČT) a díky ní přicházely další.

Vysnila jste si sama, že budete herečkou, nebo máte v rodině umělecké geny?

Nemám, u nás v rodině nikdo nic podobného přede mnou nedělal. Asi jsem kukačka. Byla jsem zkrátka přesvědčená, že chci hrát, a šla si za tím. Vyšlapanou cestu jsem od nikoho neměla. Máma tvrdí, že jsem říkala, že chci být herečka, už úplně v útlém věku. Byly mi asi dva roky. Takže to byl asi osud.

Zvažovala jste i něco jiného?

Bavilo mě péct, a tak jsem žertovala, že budu cukrářka. Ale vážně jsem to nemyslela. Upřímně řečeno, nevím, co bych jiného dělala. Možná by přicházel v úvahu ještě modeling. K němu jsem taky trošičku přičichla. Ten je ale taky spojený s herectvím. Taky se v něm pohybuju před kamerou nebo foťákem.

Ivana Jirešová prací a jógou léčí bolesti duše

Styl

Cukrářkou říkáte... A pečete i teď?

Ano, ale málo. Dříve jsem pekla více. Moc mě to baví.

Jaké bylo v patnácti letech naskočit do rozjetého vlaku jménem Ulice?

Byla to ohromná škola. V tu dobu to pro mě bylo ale těžké, protože jsem byla ve věku, kdy člověk dospívá. Jediné, co řeší, je, co bude dělat s kámoši po škole. Pokud je zodpovědný, zajímají ho ještě dobré známky.

Foto: CinemArt

Zahrála si v komedii Známí neznámí o partě přátel, kteří se sejdou, aby oslavili příchod nového roku. Kdyby se nezrodil nápad vzájemně sdílet mobilní telefony, oslava mohla proběhnout v klidu...

Ale já už řešila dospělácké věci, jako jsou například daně. Měla jsem spoustu závazků. Musela jsem si hlídat diář. To nebylo, jako když jsem zaspala do školy a máma mi napsala omluvenku. Musela jsem opravdu jet podle daného plánu. Zpětně jsem za to ráda, i když to pro mě bylo těžké. Dospěla jsem trochu dřív než vrstevníci.

Nemáte pocit, že vám kvůli tomu něco uteklo?

Ne. Jsem hodně spontánní a myslím, že i jako starší budu svým způsobem věčné dítě. Jsem prostě veselá kopa a věk mě v tomhle směru neovlivňuje.

Jak velký vliv na vaši brzkou dospělost a zodpovědnost mělo to, že jste z deseti sourozenců?

Byla jsem z nich pátá a dlouhou dobu i nejmladší. Když se pak narodili další sourozenci, bylo mi už osm let. Asi to na mě vliv mělo. Vím, jak zacházet s dětmi, co potřebují, jak je nosit a jaký mají režim. Tohle všechno vím, aniž bych se to učila, protože se to kolem mě celý život dělo.

Ale že bych vyloženě, jako moje starší ségry, lpěla na tom, že mě baví starat se o mladší sourozence, to ne. V tom jsem jako brácha, který rodinu respektoval, ale nijak víc se nezajímal. Když ještě máma hodně pracovala, trošku mě vychovávali starší sourozenci. Nás pět nejstarších muselo společně hospodařit, vyjít spolu a starat se o sebe. To mě dost formovalo.

Štěpánka Fingerhutová: Nesla jsem špatně, když mi lidi nadávali

Styl

Jak zpětně hodnotíte život ve velké rodině?

Neměla jsem na výběr a nemám srovnání s rodinami, kde jsou třeba dvě děti. Narodila jsem se jako pátá, ale jsem za to moc ráda. Neumím si představit, že bych byla jedináček nebo měla jednu ségru nebo jednoho bráchu.

Připadalo by mi to chudé. Tím, že je nás hodně, jsem zvyklá být mezi lidmi, které mám ráda, a cítím se mezi nimi dobře. Několikrát do měsíce se potkáváme a někdo má pořád narozeniny. V naší rodině se stále něco slaví. Vánoce dodnes trávíme celá rodina společně u mámy. Sejde se nás kolem osmnácti.

Myslíte, že podobný rodinný model jednou zopakujete?

To asi ne. Nemám tolik energie, abych ji mohla obětovat takhle velké rodině. Ale vždycky jsem chtěla mít aspoň dvě děti. Aby jeden měl druhého, protože člověk nikdy neví, co se může stát. Rodina je vždy základ.

V sourozenci máte parťáka na celý život, sice si ho nevyberete, ale ať se stane cokoli, je to pořád rodina. Za mě jsou dvě tři děti ideální.

Foto: archiv A. Kadeřávkové

„Možná je lidem sympatické, že sdílím svoje pády i výšiny,“ říká o svém virtuálním životě na sociálních sítích.

V Ulici jste hrála pět let. Co se stalo, když jste z ní odešla?

Odešla jsem, protože už to pro mě po té době byla hodně rutinní práce. Nicméně to byl skvělý odrazový můstek a jsem vážně moc ráda, že jsem tam hrála. Dost lidí mě má odtud v povědomí. Role Roziny mi krásně otevřela dveře, ale chtěla jsem se posunout dál.

Nestylizuju se do žádné pózy. Možná to je lidem sympatické, že sdílím svoje pády i výšiny

Měla jste strach, zda přijdou další nabídky?

Trochu ano. Ale pak jsem si řekla - skoč, křídla roztáhneš cestou. A tak jsem skočila. A zjistila jsem, že jsem se bála zbytečně. Nabídky opravdu začaly chodit. Hezky a přirozeně se to postupně nabalovalo. Jsem ráda, že jsem ten krok udělala, a i když jsem se bála, šla jsem do toho.

Přišla třeba nabídka na film Andílek na nervy. Na to natáčení moc ráda vzpomínám, protože to byla moje opravdu velká první filmová role. Hrála jsem fashion blogerku, která se ráda hezky obléká. Líčili mě a nastavovali mi vlasy. To mě bavilo.

Na vašem instagramovém profilu vás sleduje více než tři sta tisíc lidí. Čemu to přičítáte?

Sdílím tu svůj život a moc mě těší, že ho sleduje tolik lidí. Nikdy jsem se hlouběji nezamýšlela, co bych na síť vlastně měla dávat. Až poslední rok si uvědomuju, kolik lidí zajímá, co dělám nejen ve volném čase, ale i v práci. Zajímá je, co se děje v zákulisí.

Nikdy jsem si ale nehrála na to, co nejsem. Nestylizuju se do žádné pózy, abych měla všechno perfektní. Prostě žiju běžný život, kde člověk není pořád nalíčený a upravený na sto procent. Možná to je lidem sympatické, že sdílím svoje pády i výšiny.

Lucie Zedníčková: Jsem vůči sobě strašně kritická

Styl

Nestává se vám, že se přistihnete, že máte mobil v ruce příliš dlouho?

Stává. Zvlášť v zimě, když jsem byla nemocná a dost času trávila doma. Většinou jsem uklízela, hrála na playstationu anebo byla na telefonu a dívala se, co dělají ostatní. Sledovala jsem třeba i TikTok (sociální síť se sdílenými krátkými videi oblíbená hlavně mladými lidmi), což mi přijde přirozené a k dnešní době to patří. Možná bych mohla trochu víc číst knihy než řešit Instagram, ale i to se snažím.

Hodně cestujete, nějakou dobu jste žila na Slovensku. Jak se to stalo?

Bydlela jsem tam asi dva roky se svým bývalým přítelem. Měla jsem ale stále byt v Praze a jezdila za prací. Točila jsem i pár slovenských projektů.

Jak na ty dva roky na Slovensku vzpomínáte?

Po čtyřech nebo pěti měsících, co jsem se přestěhovala, začala pandemie. Tím to bylo těžší. Byla jsem v novém prostředí, v jiném státě i městě. Nikdy předtím jsem na Slovensku nebyla, kromě pobytu v lázních, které jsem navštívila jako dítě.

Všechno pro mě bylo nové. Možná se někdo bude smát, ale mě zprvu bolela hlava z toho, jak na mě všichni mluvili jiným jazykem. I když jsem jim rozuměla, slovosled byl jiný, stejně jako některá slova.

Foto: Petr Hloušek, Právo

„Jsem hodně spontánní a myslím, že i jako starší budu svým způsobem věčné dítě. Jsem prostě veselá kopa a věk mě v tomhle směru neovlivňuje.“

Teď ale dokážu ve slovenštině mluvit i psát. Taky učit se slovenský text pro mě není žádný problém. To je bonus. Překládala jsem pak i dva filmy ze slovenštiny do češtiny a upravovala dialogy a scénáře pro český dabing.

Kdo byl pro vás ve vašem životě autoritou?

Jako holka jsem deset let jezdila na dětský tábor. Spali jsme pod stanem, běhali v blátě v lese, sprchovali se ve studené vodě, byli pořád venku. Hlavní vedoucí Milan mi tím dal nezapomenutelné zážitky. Hrál na kytaru a my zpívali u snídaně a mezitím žvýkali rohlíky s marmeládou. Na to mám nádherné vzpomínky.

Běhali jsme v roztrhaných teplákách a nikoho nenapadlo řešit, jak kdo vypadá a co má na sobě. Spíš jsme řešili, jak moc jsme se ten den nasmáli a co jsme dělali za blbiny.

Mám ráda pozornost, líbí se mi, když mě fotí. Jsem znamením Lvice, a tak si to umím užít

Díky tomu vím, že je důležité, co má člověk uvnitř. Dalo mi to základní stavební kameny, na kterých dodnes stavím, i když pracuji v oboru showbyznysu, kde vládne pozlátko.

Moje rodina i nejbližší přátelé vědí, že když přijdu domů, jsem úplně normální holka, která má ráda obyčejné věci. Ty mě dělají šťastnou. A že k tomu mám práci, která mě baví, je jen životní bonus.

Práce v showbyznysu ale vyžaduje i ostré lokty, nebo ne?

Nikdy jsem se v něm nepotkala s něčím, co by mi bylo extrémně nepříjemné, ani s nikým namyšleným. Ani rivalitu jsem nepotkala. Když je člověk povrchnější a ujíždí si na pozlátku, asi má v showbyznysu možnost se tím nasytit.

Práce s kamerou či premiéry v kinech si užívám a fanoušky taky. K showbyznysu patří i to, že mě někdo nalíčí, učeše, upraví. Mám ráda pozornost, líbí se mi, když mě fotí. Jsem znamením Lvice, a tak si to umím užít.

Ale není to nic, co by mě ovládalo a co bych nutně potřebovala, abych se cítila dost dobrá. Znám svoje kvality a vím, co umím a na čem mi záleží.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám