Hlavní obsah
Anna K Foto: archiv Anny K

Anna K: Po každé temnotě vyjde slunce

Horší než koronavirus je izolace a stres, říká zpěvačka Anna K. Rozhodla se proto nazpívat vánoční protestsong, kterým chce lidi vyzvat k pospolitosti. Rozpovídala se třeba i o tom, jak jí kdysi Zdeněk Svěrák zanotoval novou písničku nad dortem v kavárně Slávia nebo jak se kvůli ní Jiří Suchý nesčetněkrát přilepil na žvýkačku.

Anna K Foto: archiv Anny K
Anna K: Po každé temnotě vyjde slunce

Máte ráda písničky Hany Hegerové?

Mám.

Ptám se proto, že o vás pár lidí řeklo, že byste mohla po Haně Hegerové převzít pomyslnou štafetu a začít zpívat hlavně šansony. Co vy na to?

Je pravda, že mi něco podobnýho telefonoval i Richard Müller. Koupil si před pár lety moje album Anna K – Poprvé akusticky a řekl mi, že je moje povinnost stát se šansoniérkou.

A chystáte se na to?

Možná časem, až trochu uzraju. Ostatně nemám k šansonu až tak moc daleko, tímto žánrem jsem se zabývala už jako malá holka. Šanson je totiž tak trochu divadlo a já jsem od svých osmi let hrála a zpívala v divadle Semafor. Zpívala jsem tam písničky, které byly vesměs všechny šansony.

No a vlastně na svém posledním albu Světlo už jeden takový šanson mám. Je to poslední píseň, jmenuje se Prokřehlá a věnovali mi ji Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák.

Když jsem přišla do Semaforu, byla jsem holka ze Špindlu. Netušila jsem ani, kdo je Jiří Suchý

Jak jste se jako malá holka dostala k Semaforu?

V osmi letech jsem udělala konkurz. V Semaforu tehdy hledali někoho pro dětskou roli ve hře Sladký život blázna Vincka a můj táta, kterej pracoval jako barman v jazzclubu Reduta, mě na ten konkurz přivedl. Bylo tam strašně moc dětí, asi stovka. No a vzali mě.

Čím jste tehdy Jiřího Suchého ohromila? Řekl vám to?

Vidíte, na to jsem se ho nikdy nezeptala. Udělám to! Byla jsem ale tak trochu klučičí typ, hodně jsem tehdy sportovala. Zřejmě jsem i dobře zpívala a intonovala.

Jiřího Suchého možná zaujalo i to, že jsem na konkurzu jednu písníčku zazpívala ve francouzštině. Ale hlavně: nebyla jsem bojácná, pořád jsem něco komentovala. Byla jsem holka ze Špindlu a absolutně jsem netušila, kdo je Jiří Suchý.

V té době jsem se orientovala spíš v tom, jakým voskem namazat lyže a kudy sjet z kopce dolů, než jak významný místo je divadlo Semafor.

Ještě jako Luciana Krecarová (což je vlastní jméno zpěvačky Anny K) v divadle Semafor. Na fotce spolu s Jiřím Suchým.

Foto: ČTK

Je fakt, že Jiří Suchý o vás jednou řekl, že jste byla jako dítě drzoun…

To že řekl? No, asi to se mnou vážně nebylo jednoduchý. Byla jsem hodně výrazný děťátko. Dost jsem diskutovala. Pořád jsem taky někam lepila žvýkačky. Když se na ně pak Jiří Suchý přilepil, dělala jsem jakože nic. Že to určitě udělala Petra Janů. (Směje se)

Měla jste mezi herci nějaké kumpány, kteří s vámi ty neplechy vyváděli?

Takovým mým největším kumpánem mi byl Pepík Dvořák. Toho jsem fakt zbožňovala. Byla s ním sranda. Když jsme byli třeba někde na zájezdu mimo Prahu a přespávali v hotelu, tak mě vždycky někdo z divadla „nafasoval“ a musel mě jít uložit, zatímco ostatní šli pařit do baru. Občas to byl Pepík, a to jsem byla nejšťastnější.

Častěji to ale byla dáma, která pracovala v divadle a říkalo se jí „Cukřa“. Jednou jsem se ale strašně rozčílila. Vadilo mi, že všichni pořád chodí do baru a já nemůžu. Chtěla jsem jít taky. Připadala jsem si samozřejmě dostatečně dospěle, byla jsem přece jenom součástí toho týmu. Dostala jsem ale tehdy kvůli tomu na zadek od našeho milovaného inspicienta Vládi Hrabánka a byl konec „dospělosti“.

Účinkování v Semaforu předurčilo i váš další osud, přihlásila jste se na konzervatoř. Začala jste dokonce točit. Objevila jste se například v televizním filmu Povídka s dobrým koncem nebo v několika malých seriálových rolích – třeba v Malém pitavalu z velkého města. Proč jste v herectví nepokračovala?

Myslíte můj oscarový výkon „dívka v čistírně“? To byl opravdu úctyhodný počin! (Směje se)

Ve škole jsem to v chování dotáhla až na trojčičku. Dál už to snad ani nešlo

Konzervatoř pro mě sice byla jasná volba, ale ani ne tak kvůli herectví. Já jsem vždycky tíhla spíš ke zpěvu. Navíc během studia jsem moc hrát nemohla. Měla jsem to často zakázaný, protože mi průměr kazily snížené známky z chování. Byla jsem děsnej sígr. Takže jsem měla nucené pauzy, i pokud šlo o Semafor.

Na jakou známku z chování jste to až dotáhla?

Na trojčičku. Mám dojem, že dál už to snad ani nešlo. (Směje se) Taky mě nechali jednou opakovat ročník. Z dnešního pohledu zralýho dospělýho člověka už vím, že jsem byla pitomec. Byly předměty, na které jsem vůbec nepáchla, přitom jsem se tam mohla něco dozvědět. No ale tehdy jsem byla prostě rebel.

„Živé koncerty jsou pro mě nad všechny medicíny světa,“ říká. Dvakrát se léčila s onkologickou diagnózou.

Foto: archiv Anny K

Tím, že jsem hrála ve slavným Semaforu, jsem si taky myslela, že už mě škola nemůže nic naučit. Na všechno jsem měla svůj vlastní názor a pohled. Chtěla jsem jenom sedět v kavárně a diskutovat. A tak jsme s některými spolužáky chodili místo do školy do kavárny a žvanili tam o nesmyslech.

Takže jste v tom zlobení nebyla sama…

Samozřejmě že ne! Asistovali mi i další syčáci z ročníku. Ale já jsem byla nakonec ta, ze které udělali exemplární případ. Na rozdíl od ostatních jsem totiž neměla žádný slavný rodiče.

Jiřího Suchého už chci asi tisíc let požádat, aby mi napsal písničku

Mí rodiče byli obyčejní hospodští. K maturitě jsem to ale nakonec dotáhla. No a Jiří Suchý poté slavnostně napsal k mojí fotce v semaforským programu: „Má vystudovanou šestiletou státní konzervatoř, kterou se jí podařilo po devíti letech zdárně ukončit.“ (Směje se)

Mimochodem, když se bavíme o Jiřím Suchém, máte už od něj písničku? V minulosti jste si několikrát posteskla nad tím, že vám ještě žádnou nenapsal…

No… to jste teď uhodila hřebíček na hlavičku. Nemám. Přitom na to myslím už asi tisíc let, že ho chci o nějakou písničku požádat. Jenomže vždycky, když s ním mluvím, tak vidím, jak je zaneprázdněnej. Nemám to srdce nakládat mu další úkoly.

On je totiž nesmírně pracovitej a zodpovědnej. Navíc byl teď trochu nemocnej, takže by se měl spíš šetřit. Je to ale bůh! Víte, co mi nedávno řekl po té své lehké zdravotní komplikaci? „Vrchol mý skladatelský kariéry je, že jsem se nakonec složil sám.“

„Jsem zvyklá překonávat překážky, ale StarDance pro mne byl takovým soukromým skokem o tyči,“ řekla o svém účinkování v televizní soutěži, ve které se představila v roce 2016. Jejím tanečním partnerem byl tehdy Marek Hrstka.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Kdy jste se spolu naposledy viděli?

No, během koronaviru to moc nešlo. A tak jsem mu nedávno aspoň volala a zvala ho do cukrárny. Říkám mu: „Už jsme se strašně dlouho neviděli, musíme jít na kafe. Musím ti taky pochválit ten dokument, co o tobě natočili. Byl fakt nádhernej, celej jsem ho dojetím probulela!“

A on na to: „Ty už jsi jako Bohdalka! Ta mi taky volala, že to bylo tak krásný, že to celý prořvala. A poslala mě do háje.“

Písničku od Jiřího Suchého sice stále nemáte, ale jak jste zmínila, jeden song vám teď složili Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák. Jak k tomu došlo?

To pro mě bylo obrovské překvapení. Na plese pro Paraple za mnou přišel Jaroušek Uhlíř a říká: „Anno K, já vám už dlouho chci složit píseň. Chtěla byste?“ Byla zhruba jedna ráno, tak jsem si v první chvíli nebyla jistá, jestli si náhodou nedělá srandu. Ale nedělal, opravdu mi za pár dní píseň poslal. Text mi k ní potom napsal Zdeněk Svěrák.

Ta píseň se jmenuje Prokřehlá a je překrásná. Je to ten šanson, o kterém jsem mluvila v úvodu. Zařadila jsem ho na své poslední album Světlo.

Nádherné bylo i to předání. Dali jsme si se Zdeňkem Svěrákem sraz v kavárně Slávie, sešli jsme se tam nad sachr dortem a kávičkou. Já jsem z repráčku pustila melodii od Jardy Uhlíře a on mi přezpíval svůj text.

Všichni číšníci, co šli kolem našeho stolu, zpomalovali a divili se, odkud se ta hudba line. Byl to pro mě strašně silný zážitek: Zdeněk Svěrák mi v kavárně zpívá text, který pro mě napsal. Chápete to?! On sám mi pak řekl: „Za padesát let, co píšu texty, jsem nikdy nikomu žádný takto nepředával.“ (Směje se)

Píseň Prokřehlá je hodně intimní. Nese taky velmi pozitivní poselství. Zpíváte v ní o tom, že ačkoliv je život někdy hodně těžký, vždycky je nablízku někdo, kdo vás podrží. Víte, jak ten text vznikal?

Zdeněk Svěrák mi kvůli tomu volal. Ptal se, o čem bych si ten text představovala. Já jsem zrovna venčila psa a vůbec nic mě v tu chvíli nenapadalo. Ale hlavně: raďte Zdeňkovi Svěrákovi, jaký má napsat text! A tak jsem mu popsala, že by to mělo být jednoduše o životě. O tom, že i když člověk zažívá to největší peklo, někde na konci tunelu je vždycky světlo. Že je cesta ven a že vám na ní pomohou vaši nejbližší přátelé.

Pořád musím chodit na kontroly, momentálně jednou za rok

Dopadlo to skvěle. Zatímco jinak texty hodně řeším a předělávám, tady jsem pochopitelně neměnila ani čárku. Všechno to sedlo jako ulitý.

Jediný, co jsem změnila, byla tónina. Jarda to totiž původně napsal v nižší tónině, což znělo zbytečně temně. Byla to taková trochu Hegerka. Tak jsme to šoupli výš a písnička se rozjasnila.

„Chci nazpívat písničku, díky které by si lidi uvědomili, co jim ve skutečnosti nejvíc škodí – že to je stres, strach a samota. A že Vánoce jsou příležitostí, jak se obklopit svou rodinou a přáteli a být pohromadě.“

Foto: archiv Anny K

Rozjasnil se i váš skutečný život? Dlouho jste se léčila z rakoviny, jste už teď v pořádku?

Věřím, že ano. Na to ale není jednoznačná odpověď. Teď je to sice dobrý, výsledky testů jsou v pořádku, pacientem ale stále zůstávám. Je to už na celý život, pořád musím chodit na kontroly, momentálně je to jednou za rok. Zvládnout se to ale dá. Na světě jsou i horší věci.

Jak do vašeho života zasáhla pandemie koronaviru a karanténa?

Hodně, jako asi každýmu. Já jsem ten čas nenáviděla. Vzhledem k mé diagnóze a strachu, který kolem nás jistí nejmenovaní šířili, jsem prakticky celou karanténu prožila v izolaci. Byla jsem hodně sama, nemohla ke mně ani moje rodina, ani kapela.

Když za mnou asi po šesti týdnech přijela moje švagrová se synovcem, tak ode mě stáli šest metrů, měli na sobě roušky a já si myslela, že jsem se ocitla v nějakým apokalyptickým filmu.

Chodila jsem jenom se psem do lesa. Pokud jsem tam vůbec někoho potkala, tak to byli na smrt vystrašený lidi, kteří jakmile někoho zahlédli, hned uskakovali do křoví. Strašně mě to deptalo.

Jsem sice člověk, kterej se jen tak nevzdává, to už se asi ví, ale tohle mě fakt vyčerpalo. Nic pozitivního jsem na tom čase neviděla. A je to tady furt a můžeme se jenom všichni modlit, ať už to proboha skončí.

Stihla jste v létě alespoň nějaké koncerty?

Nějaké ano, ale spíš malé. Chvála bohu za to. Jinak jsme bohužel přišli minimálně o padesát koncertů a další se ruší. Doufám a modlím se, že naše podzimní akustické turné proběhne, protože už je to na hlavu (rozhovor vznikl v polovině září). Pro mě jsou navíc živé koncerty nad všechny medicíny světa. Potřebuju je.

Se svým partnerem Tomášem Varteckým a se soškou Zlatého anděla. Získala ji v roce 1999 a 2006.

Foto: Profimedia.cz

Přece jenom se ale něco povedlo: představila jste novou písničku a videoklip. Je to předzvěst nového alba?

Pomaličku asi ano. Nějaký nový materiál už máme. Teď se chci pokusit natočit jednu vánoční písničku. Takový malý vánoční protestsong.

O Vánocích by si lidé měli plnit sny. Neměli by se nechat devastovat strachem

Protestsong?

Jasně. Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsem od někoho z těch šílených politiků slyšela, že bychom měli letos zapomenout na Vánoce a na Silvestra. Že svolávat početné rodiny k vánoční tabuli je nebezpečné. To mi přijde děsivý.

Chci proto nazpívat písničku, díky které by si lidi uvědomili, co jim ve skutečnosti nejvíc škodí – že to je stres, strach a samota. A že Vánoce jsou příležitostí, jak se obklopit svou rodinou a přáteli a být pohromadě.

Lidi by samozřejmě měli být obezřetní, ale o Vánocích by si měli taky plnit sny. Neměli by se nechat devastovat strachem. Jeden kamarád z Ameriky už mi složil hudbu, teď ještě zbývá text. Zatím nevím, kdo by ho měl psát, už mám ale pár tipů v hlavě.

Váš partner Tomáš Vartecký (hudebník, kytarista) to nebude? Ten píše drtivou většinu vašich textů…

Taky je ve hře. (Směje se)

S Tomášem jste třiadvacet let. Po celou tuto dobu spolu přitom nejenom žijete, ale i pracujete. Nelezete si někdy na nervy?

Jasně že lezeme. Bylo by asi divný, kdybychom si po třiadvaceti letech na nervy nelezli. Přece jenom ženský mají obecně trochu jiný představy než chlapi. (Směje se) Mít dlouhodobý vztah je proto velká alchymie, musíte umět dobře balancovat.

K nám byl navíc osud hodně štědrý a hodil nám pod nohy hodně klacků. Přesto pořád držíme pohromadě. Oba víme, že po každé temnotě znovu vyjde slunce. A doufám, že tak to bude napořád. Poslechněte si naši novou písničku Na malou chvíli, tam to všechno je.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků