Hlavní obsah
Miro Žbirka Foto: Jaroslav Špulák, Právo

Miro Žbirka: Jsem ve věku, kdy nestřílím do světa ukvapené názory

Meky je přezdívka, kterou má zpěvák Miro Žbirka (67) od dětství. Vymyslel mu ji kamarád, se kterým hrál fotbal. Jeho rodiče se seznámili za druhé světové války a on po nich zdědil silný vztah k Anglii. Ze členů skupiny Beatles potkal pouze dva, koncert této kapely nikdy neviděl, nicméně mu zásadně vstoupila do života. A pořád ho baví skládat nové písničky.

Miro Žbirka Foto: Jaroslav Špulák, Právo
Miro Žbirka: Jsem ve věku, kdy nestřílím do světa ukvapené názory

 

 Jak jste přišel k přezdívce Meky?

Je to spojené s Gunduličovou ulicí v Bratislavě, ve které jsme s rodiči a bratry bydleli. V padesátých letech v ní nejezdilo mnoho aut, byla krátká, takže jakmile jsem začal chodit, býval jsem často venku. První životní kopance jsem dostal tam.

Hráli jsme fotbal, postavili mě do obrany, a když jsme inkasovali gól, všichni mi vynadali. Bylo jedno, že jsem neuměl ani pořádně chodit.

Právě při fotbalu mi jakýsi Vlado Ročák řekl, že budu Meky. Byl asi o čtyři roky starší a později hrál ve skupině Guľový dolník, což je název, který mě fascinoval. Tu přezdívku mi dal proto, že k nám v té době jezdili hrát kanadští hokejisté a v jejich sestavě bylo několik hráčů, kteří měli před svým jménem Mc. Řekl mi, že budu Meky, a ještě ten den mi tak všichni začali říkat. A trvá to dodnes. Žádnou jinou přezdívku jsem nikdy neměl.

Když máma, která byla Angličanka, zjistila, že mi říkají Meky, znělo jí to příjemně a bylo jí to blízké. Mám fotografii z dětství, byly mi asi čtyři roky, a na její druhé straně je její rukou napsané Mackie. Velmi rychle přijala přezdívku, kterou mi nedala.

Vlado Ročák se k ní hlásí?

Ano. Žije v Austrálii, ale před několika lety se mi ozval. Byli jsme spolu v pražské kavárně Cafe Cafe a o té přezdívce jsme si povídali. Potvrdil mi, že to byl on, kdo ji vymyslel.

Miroslav „Meky“ Žbirka
Narodil se 21. října 1952 v Bratislavě.
Jeho rodiče Ruth Galeová a Šimon Žbirka se seznámili za druhé světové války v Londýně.
Matka je Angličanka, otec Slovák.
Vyrůstal se staršími bratry Jasonem a Tonym. Jason spáchal v roce 1969 sebevraždu, Tony žije v Bratislavě.
Nahrál 14 studiových alb.
S první ženou Helgou má dceru Denisu, se současnou manželkou Katkou dceru Lindu a syna Davida.
Žije v Praze, byt má i v Londýně.

Vaši rodiče se seznámili v roce 1943 v Londýně. Jak na to vzpomínali?

Mrzí mě, že toho o spoustě věcí, které předcházely mému narození, moc nevím. Zůstaly mi v hlavě jen útržky. Vždycky jsem si říkal, že se na něco ještě doptám staršího bratra Tonyho, ale zatím jsem se k tomu nedostal. Historka o tom, jak se seznámili moji rodiče, je ale nejspíš pravdivá.

Otec Šimon bojoval za druhé světové války s československou armádou ve Velké Británii. Když pobýval v Londýně, přišel do pubu, tedy hospody, který se jmenoval Green Man a nacházel se ve čtvrti Muswell Hill. Dnes už na tom místě není, ale já ho ještě pamatuju.

Dorazil tam, pravděpodobně z nějakého vojenského výcviku, byl zamyšlený a vypil drink, o němž si myslel, že je jeho. On byl ale mé budoucí matky Ruth. Pobaveně ho sledovala a potom mu řekla, že to byl její drink. Tátu to hodně mrzelo. Omlouval se, objednal nové drinky, dali se do řeči a bylo jim tak dobře, že spolu zůstali.

O čem ještě rodiče v souvislosti s počátky svého vztahu mluvili?

Táta byl voják, který prošel se spojeneckou armádou Evropu a dorazil do Plzně. Často s úsměvem vyprávěl o tom, jak máma chránila mého staršího bratra Jasona, který už byl na světě. Při bombardování Londýna ho schovávala pod stůl a myslela si, že je v bezpečí.

Ve čtvrti Muswell Hill, v níž žili, totiž neměly některé domy sklepy. A protože se lidé před bombardováním schovávali pod zem, aby měli něco pevného nad hlavou, máma intuitivně strkala Jasona pod stůl.

Měl váš otec Angličany rád?

Z nějakého důvodu je miloval. My se mu kvůli tomu smáli a vždycky, když o nich začal mluvit, sedli jsme si kolem něho a komentovali to slovy, která jsme od něho slyšeli už předtím.

Mumlali jsme, že Angličané jsou nejlepší, mají nejlepší žiletky, nejlepší fotbalisty a podobně. Později jsem však začal chápat, proč k nim měl takový vztah.

Po vítězství na pěvecké soutěži v rakouském Villachu v roce 1982.

Foto: Jaroslav Špulák, Právo

Když se dostal do Dunkerku, odkud se Angličani potřebovali rychle stáhnout, poslali pro vojáky civilisty. Mého otce vzal na loď nějaký mladík a prý při té cestě poprvé pocítil, že by se válka dala vyhrát. Když pluli na lodi, začali po nich Němci střílet. Mladík se postavil k dělu a střelbu opětoval. Přitom křičel: „Myslíte si, že my neumíme střílet?“

Mého otce v Anglii zaujalo, mezi jaké lidi se dostal. Utvrdil ho v tom i zážitek z londýnského metra, kam se schovávali před nálety. Ležel na zemi, byl vyděšený a nějaký Angličan si toho všiml. Naklonil se k němu a řekl mu: „Neboj se, my jim to vrátíme.“ Táta prý opět uvěřil tomu, že Němci budou poraženi.

Kromě toho si vzal Angličanku, a tak si k lidem z té země vytvořil obdivný, možná až neobjektivní vztah.

Mělo to vliv i na váš vztah k nim?

Zpočátku ne. Když jsem byl mladý, říkal jsem si, že není možné chválit lidi jedné země za všechno. Postupem času se to ale změnilo, a to z několika důvodů.

Máma měla všechny typické vlastnosti Angličanů. Byla slušná, empatická, pokorná a přátelská. Jakmile někdo zazvonil u dveří a ona otevřela, okamžitě se k člověku, který za těmi dveřmi byl, začala chovat zdvořile. Dostalo se mu takového přijetí, že se musel cítit dobře.

Časem jsem si uvědomil, že to není pouze tím, že jste Angličan, ale musí to být povahový rys. Pro Angličany je to nicméně typické.

V neposlední řadě tu byla a je anglická a anglicky zpívaná hudba. Už písničky, které mi zpívala máma, pro mě byly magické. Nemluvě o těch, jež byly spojené s prvními roky rokenrolu a později i dalšími. Když jsem si to spojil s oblíbenými fotbalisty a krásnou řečí, stala se pro mě Anglie vysněná země.

Kdy jste se tam poprvé dostal?

Mnozí si mysleli, že když je matka Angličanka, jezdím tam, kdy se mi zachce. Jenže jen tak tam nemohla jezdit ani ona. Když chtěla vycestovat, musela komplikovaně žádat o povolení.

Podařilo se jí to až v roce 1964, to mi bylo dvanáct let. Vzala s sebou mého bratra Jasona a on díky tomu viděl v klubu Hammersmith Odeon koncert Beatles. Před nimi hráli The Yardbirds s kytaristou Ericem Claptonem, musel to být obrovský zážitek.

Do toho klubu, který se dnes jmenuje Apollo, jsem se později také dostal a viděl jsem v něm několik koncertů. Ale Beatles bohužel nikdy. Já se do Anglie poprvé dostal v roce 1978. Splnil se mi dlouholetý sen, takže když jsem z letadla viděl Londýn, rozplakal jsem se radostí.

Ve skupině Modus se v sedmdesátých letech setkal i s Marikou Gombitovou a Lacem Lučeničem.

Foto: Jaroslav Špulák, Právo

Byl jste už předtím na Západě?

Na Slovensku existovala agentura Slovkoncert a ta využívala toho, že jsme jako muzikanti občas získali na Západě angažmá. Povolila nám vyjet, protože jsme přivezli takzvané devizy, západní peníze, za které bylo možné nakoupit, co bylo potřeba.

Na konci šedesátých let jsme jako skupina Modus mohli vyjet do švýcarského Gstaadu. Hráli jsme v klubu, do něhož chodil režisér Roman Polanski, občas prý i Mick Jagger. Nikdy jsem ho tam neviděl, ale ve městě v prodejně zeleniny jsem potkal Elizabeth Taylorovou.

Hráli jsme evergreeny. Šéf klubu, který si nás oblíbil a choval se k nám velmi slušně, nás zavedl do místnosti, ve které byl gramofon a v poličkách stovky vinylových desek. Řekl nám, že se máme naučit nejdůležitější písničky a večer je hrát.

Do Gstaadu jsme se pak ještě několikrát vrátili. Setkali jsme se tam i s Jankem Lehotským, který hrál se skupinou Luba Beláka v padesát kilometrů vzdáleném Montreaux. Dorazil se na nás podívat a moji spoluhráči s ním tehdy dohodli, že přijde do naší kapely. Slíbil totiž, že budeme dělat původní repertoár.

To bylo pro můj život zásadní. Jano přišel do Modusu v roce 1972 a s ním nová motivace. Do té doby jsme se učili hrát podle vzorů a interpretovali jsme cizí písně. Dodnes například umím muzikál Jesus Christ Superstar nazpaměť. S Jankem přišly vlastní skladby.

Přemýšlel jste někdy o tom, proč jste se stal poprockovou hvězdou?

Myslím, že to bylo kvůli tomu, že jsem na to měl čas. Slovenský textař Kamil Peteraj o mně ve filmu Meky říká, že jsem maratonský běžec. Asi má pravdu. Má popularita přišla mnohem dříve na Slovensku než v Čechách. V roce 1977 jsme s Modusem získali zlatou Bratislavskou lyru za písničku Úsmev. Tehdy jsme se stali mainstreamem.

Po jednom mém vystoupení s kapelou, kdy jsem zazpíval písničku Zažni, napsal v tehdejším měsíčníku Melodie český kritik František Horáček, že mi předpovídá velkou budoucnost. Tak jak jsme se kdysi doma smáli mému tátovi, když hovořil o své lásce k Angličanům, se za to v té době posmívali kolegové mně. Za pět let jsem se stal zlatým slavíkem.

František Horáček už bohužel zemřel. Kdyby ale byl naživu, rád bych se ho zeptal, jak to tehdy mohl tušit.

Se skupinou Modus se proslavili už v sedmdesátých letech.

Foto: Jaroslav Špulák, Právo

 

Co vám přinesl trumf ve Zlatém slavíkovi v roce 1982?

Zásadně mi změnil život. Všichni kolem mě začali lítat, já se v tom učil chodit a zároveň se snažil zůstat sám sebou. Bylo to těžké. Do té doby jsem chodil po Praze a nikdo si mě nevšiml. Po zisku slavíka mě lidi zastavovali a chtěli, abych se jim podepsal a prohodil s nimi pár slov.

Na začátku to bylo příjemné. Ale později už jsem si říkal, jestli by nebylo dobré nalepit si vousy, aby mě nikdo nepoznal. Byla to ale hloupost, musel jsem se s tím naučit žít. Postupem času jsem si zvykl.

Byl o vás zájem i v zahraničí?

Na Bratislavské lyře si mě všimli západoněmečtí producenti a nabídli mi, abych pro vydavatelskou společnost RCA natočil v Hamburku vlastní skladby. Na otázky novinářů týkající se výhry Zlatého slavíka jsem už odpovídal telefonicky z Hamburku.

Do toho tu byl ještě úspěch na rakouském festivalu ve Villachu, kde jsem získal první místo a zvláštní cenu rádia Ö3. Přenos z něho vysílala rakouská televize, viděla ho u nás spousta lidí. V některých místech v Čechách i na Slovensku bylo totiž možné rakouské vysílání sledovat.

Jste známý jako velký obdivovatel a znalec Beatles. Co vás k nim přivedlo?

Mám pocit, že v době dospívání každý z mého okolí uměl hrát na kytaru. Každý uměl zahrát písničky Povídej, Já budu chodit po špičkách nebo Dej mi víc své lásky. Bylo to tím, že byly vystavěny na tradičním sledu akordů. Tyhle základy jsme měli zažité. Potom ale všichni odešli k jiným profesím a mně zůstala kytara v ruce.

Hrál jsem dál, dostal se k písničkám Beatles a najednou jsem zjistil, že v mnohých neplatí postupy, na které jsem byl zvyklý. První taková byla From Me To You. Namísto očekávaného akordu G dur se v ní objevil akord G moll. Zarazil jsem se, pustil si ji z pásku na magnetofonu Sonet Duo a ubezpečil jsem se v tom, že to tak je. Beatles v ní přešli do jiné tóniny.

Nebáli se jít proti zavedeným věcem, a to mě dostalo. Jejich písničky pro mě byly od začátku zajímavé kvůli tomu, že jsem se je musel opravdu naučit, protože nepodléhaly pravidlům. Beatles mě nezaujali tolik svým příběhem a účesy, ale tím, jak skládali.

Setkal jste se někdy s některým ze členů Beatles?

S Paulem McCartneyem jsem se měl možnost vidět před jeho koncertem v Praze v roce 2004. Čekal jsem u zadního vchodu, měl jsem pod paží vinyl desky Sgt. Pepper a za chvíli jsem s Robertem Porkertem, organizátorem koncertu, běžel za Dagmar a Václavem Havlovými, kteří za McCartneym mířili. Za pár minut už mi podával ruku.

Když jsem odešel, uvědomil jsem si, že jsem si nenechal podepsat album. Vrátil jsem se, chtěl požádat o pomoc bodyguarda, ale McCartney na mě zavolal. Řekl mi, že si musím poslechnout jeho novou skladbu, protože jsem muzikant. Sedl si, vzal kytaru a zahrál písničku Follow Me. Odrovnalo mě, že se snažil hrát tak, jako by záleželo na tom, co řeknu. Bylo to nezapomenutelný zážitek.

A v roce 2011 jsem měl možnost být při návštěvě Ringa Starra v Praze na jeho zkoušce. Pořadatelé se dozvěděli, že jsem do Beatles totální blázen, požádali management Ringa Starra, jestli bych se nemohl přijít podívat na jeho zkoušku, a on mi to dovolil. Sedl jsem si do ztemnělého sálu dozadu a pozoroval Ringa i celou jeho kapelu.

Když zkouška skončila, Ringo se zeptal: Jste všichni v pohodě? Od té doby to používám před koncertem také. Když mi všichni řeknou, že jsou v pohodě, teprve v tu chvíli zkouška končí.

Proč jste se v roce 1993 přestěhoval z Bratislavy do Prahy?

Vedly mě k tomu dva důvody. První byla má žena Katka, kterou to tak nějak táhlo domů do Čech. Vyrůstala nám dcera Linda, měla jít do školky, Katka měla v Praze rodiče, kteří nám mohli pomoci s hlídáním, a tak jsem se k tomu postavil čelem. Řekl jsem jí, že jsem muzikant, který je zvyklý cestovat, a tak se odstěhujeme do Prahy.

Měli jsme možnost bydlet v Paláci Lucerna, kde byl k dispozici byt po Katčině babičce. Složil jsem v něm mimo jiné písničku Čo bolí, to prebolí.

Stěhovali jsme se postupně a náš původní byt ve Strakově ulici v Bratislavě jsme nechali mé dceři z prvního manželství Denise.

Druhý důvod byla atmosféra, která na Slovensku byla. Rozdělovala se republika a nálady byly někdy vyhrocené. Viděl jsem na Katce, že jí není jedno, když na ni sem tam někdo pokřikuje, aby se vrátila do Čech.

Věřil jsem, že to přejde, protože to bylo iracionální. Stěhování do Prahy ale tehdy bylo řešením. A současně musím říct, že vztahy mezi Slováky a Čechy se postupně změnily k dobrému.

Se svou ženou Katkou má dvě děti.

Foto: Jaroslav Špulák, Právo

Vy ale také často pobýváte v Londýně, že?

Ano, a to nejenom kvůli natáčení ve studiích Abbey Road, kde vznikly mé poslední desky. Ve čtvrti Muswell Hill, kde nějaký čas žili moji rodiče, mám byt.

Když jsem začal jezdit do Londýna, rozhodl jsem se pořídit si ho. Navíc z té čtvrti pocházejí i The Kinks, které považuji za základ moderní rockové hudby. Máma ty kluky znala.

Sledujete a komentujete rád dění ve společnosti?

Vždycky mě zajímalo, co se děje. Jsem už ale ve věku, kdy nestřílím do světa ukvapené názory. Je třeba si všechno promyslet a dívat se na věci s absolutním porozuměním.

Posoudit například rasové nepokoje v Americe dokážu, ale mám-li být spravedlivý v názoru na celou situaci, musel bych v Americe žít. Rasismus je třeba odmítnout, to je jasná věc. Nenabízím ale řešení, k tomu nejsem kompetentní.

Když už se mám k něčemu vyjádřit, vidím svou roli v takzvaném stěžejním momentu. V devětaosmdesátém roce se u nás začala měnit politická situace a publicista a pozdější politik a ministr kultury Ladislav Agnes Snopko se mě zeptal, jestli bych nepřišel zahrát na náměstí. Šel jsem, protože to byl stěžejní moment. Že bych ale chtěl vstoupit do politiky nebo se k ní vyjadřoval každý den, to ani náhodou.

Ono je to navíc záludné. Člověk může začít věřit své pravdě, stát se neústupným a žít v domnění, že jediná pravda je ta jeho. Kolikrát v životě jsem si ale o něčem něco myslel, a teď si o stejné věci myslím něco jiného.

Kdy jste se naposledy k něčemu společenskému vyjádřil?

Když zavraždili novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyni Martinu Kušnírovou. Zdálo se mi, že jsou to pro Slovensko důležité momenty, a napsal jsem písničku To čo vravíš, ve které jsem se vyjádřil.

Situace byla tak vyhrocená, že se prostě nehodilo stát mimo. Když se chci k něčemu vyjádřit, napíšu píseň. To je pro mě nejlepší.

Aktivní jste byl i v době, kdy začala koronavirová krize.

Z našeho domu jsme jako jedni z prvních odvysílali online koncert. Bylo to ve stejném duchu, jako když můj otec slyšel v londýnském metru Angličanova slova: Neboj se, my jim to vrátíme.

Všichni jsme byli vyplašení. Nevěděli jsme, co koronavirus znamená, jestli všichni onemocníme a co nás čeká. Rozhodli jsme se tedy, že uděláme koncert, jako by se nic nedělo. Říkala mi to má intuice.

Chtěli jsme být kapela, která lidi povzbudí. Nic jsme nevymýšleli, postavili se před mobilní telefon a hráli. Mělo to velkou odezvu.

Věřil jste, že tu krizi zvládneme?

Věřil jsem, že v tu chvíli děláme dobrou věc. Dodávali jsme odvahu sami sobě, a dodávali jsem odvahu jiným.

Režisér Šimon Šafránek o vás natočil film Meky. Není ve vašem případě ještě příliš brzy na bilancování?

Kdyby to byl jiný film, asi bych si to myslel také. Jenže tenhle nebyl v plánu. Vznikl úplně mimo mě. Já ho nevymyslel. Šimon natočil v roce 2018 dokument King Skate o lidech, kteří tu za minulého režimu jezdili na skateboardech. Chtěl k němu mou písničku z osmdesátých let, kdy jsme s Lacem Lučeničem dělali ve skupině Limit elektronickou hudbu. Tam někde se začal film v jeho hlavě rodit.

Z rozhovorů se Šimonem jsem pochopil, že je fascinován tím, že jsem hrál rockovou hudbu v bývalém režimu a že to dělám dlouho. Vymyslel koncepci filmu, natočil ho ze svého pohledu. Já ho viděl, až když byl hotový a nedalo se s ním nic dělat.

Jak ten film vnímáte?

Nepovažuju ho za nějakou tečku za něčím, protože to odporuje mému způsobu myšlení. Víte, z toho, co dělám, je pro mě nejpodstatnější skládat nové písničky. Jsem jimi doslova posedlý, i když se mě občas někteří lidé ptají, jestli už jsem jich nenapsal dost. Říkám, abychom to ještě zkusili, a když píseň nebude dobrá nebo nebude dávat smysl, nezveřejníme ji.

Stejně tak mě zajímá, co se děje ve světové hudbě. S určitou dávkou nadšení poslouchám všechno, co je nové. Neumím si představit, že bych se přestal zajímat o to, co se v ní děje, a přestal skládat nové písně. V tom by mi mohlo zabránit jedině podlomené zdraví. Takže jdeme dál.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků