Tereza Kostková: Mrzí mě, pro kolik lidí se sociální sítě proměnily ve skutečný život

Běží už od února 2019, předtím jsem dva roky každý pátek moderovala hodinový pořad Dvanáct ve dvanáct, kde jsem těch dvanáct písniček komentovala. Byl to můj první dotyk s rozhlasovým studiem, kdy jsem se kromě různých technických záležitostí hlavně naučila vnímat před sebou posluchače, přesto, že ho nevidím.

Od toho je hudební dramaturg, který dává pozor na to, aby se písničky neopakovaly, aby se střídali interpreti i žánry. Kdyby si je vybíral každý moderátor, asi by to pro posluchače moc pestré nebylo.

V současnosti jsem hodně ovlivněna tím, co poslouchá můj třináctiletý syn. Hudba ho moc baví. Stejně tak jako oba synové mého muže (9 a 16 let), díky těm třem se mi hudební obzory velice rozšířily. Pouštějí mi věci, o kterých bych ani nevěděla, že existují.

Sama jsem zaměřená dost muzikálově a šansonově, vždycky jsem měla ráda Barbru Streisandovou, Franka Sinatru, Glena Campbella, Jacquese Brela, Charlese Aznavoura, jehož pražský koncert jsem ještě stihla. Prostě pohodovky.

Moc si těch setkání vážím, jsou to vzácné chvíle. Nádherné povídání bylo třeba s Jitkou Molavcovou. Stejně tak jsem vděčná, že jsem mohla v sanatoriu navštívit jejího partnera Alfréda Strejčka, který otevřeně mluvil o svém osudu. Ano, hodně lidí se mediálním vystoupením brání, protože jsou znechuceni bulvárem i hanebnými komentáři na sociálních sítích.

Jsou to osobnosti, které mají co říct, ale nechtějí. Je to škoda, protože daleko víc než těch zapšklých a nepřejících je vnímavých lidí, pro které by jejich slova měla velký význam. K těm, kdo se médiím vyhýbají, patří třeba Marek Eben, který nakonec souhlasil, abych za ním přijela domů do Karlových Varů.

Velkou radost mi udělalo, že přišel třeba pan profesor Pafko, pan profesor Pirk, pan doktor Cílek nebo pan profesor Bárta. Vážím si jejich důvěry, bez ní by ten pořad ztrácel svůj smysl. Pro mě je důvěra základem vztahů a žití, je nenahraditelná, nenávratná.

Víte, za víc než rok, co Blízká setkání dělám, jsem se naučila hned v prvních minutách vnímat rozpoložení člověka, který přede mnou sedí, načíst, kam mě pustí a kam už ne.

Na druhé straně ráda otázkami překvapuji, nechci jet v očekávaných kolejích. A ani mi nevadí, když chvíli nastane ticho, v éteru nemusí být každý okamžik zaplněn slovy, posluchač vycítí, že něco vzniká.

Abych se ale vrátila k vaší otázce, zaskočit hosta se podařilo mně. Když se vloni blížila premiéra filmu Skleněný pokoj, pozvala jsem si jeho režiséra Julia Ševčíka. A v úvodu pořadu jsem ohlásila, že s námi sedí ve studiu Julius Fučík. Hned na to se rozezněla písnička.

Vůbec jsem si to neuvědomila, a tak jsem nechápala, proč pan režisér tak vykulil oči. Vzal to ale sportovně. Posluchače jsem poté ubezpečila, že ty, kdo přispěchali k přijímačům, aby si poslechli, co jim řekne Julius Fučík, musím zklamat, že si však mohou poslechnout, co nám řekne režisér Julius Ševčík.

Určitě ne. Jakmile bychom začaly mluvit o divadle, budu stejně nadšená a zaujatá. Vůbec si to vzájemně neleze do zelí. Je to, jako když máte víc dětí: všechny milujete, o všechny pečujete. Jako matka si přece nevyčítáte, že jste teď dala pusu jednomu a co tomu řekne to druhé. Divadlo a rozhlas jsou ve mně a se mnou stejně.

Současná práce v rozhlase je pro mě vzrušující tím, že je i autorská, což je pro mě nové. Divadlo mě ale nikdy přitahovat nepřestane. Teď mám kvůli koronaviru dlouhou pauzu – k radosti mého syna, který snad dosud neměl maminku tolik večerů doma. Z mateřského hlediska si to tedy užívám, i když se už na jeviště moc těším.

Jsou dvě postavy, které mě hereckým životem provázejí a které mají zřejmě dojem, že jim mám propůjčit své tělo a hlas. Je to Johanka z Arku a Betty MacDonaldová. Přestože to jsou velmi odlišné bytosti. Pro obě mám v sobě prostor, pochopení, identifikaci. Spojuje je v mých očích jejich opravdovost. A taky to, že mě obě na jevišti spojily s mými rodiči.

Když jsem v Divadle pod Palmovkou studovala před lety Svatou Janu od George Bernarda Shawa, hrál inkvizitora, který mě dal upálit, tatínek. Spolu jsme pak vystupovali i ve scénickém oratoriu Jana z Arku na hranici za doprovodu Českého národního symfonického orchestru.

Americkou spisovatelku Betty MacDonaldovou zase hraju s maminkou už asi šestnáct let ve Viole v představení Hodně smíchu a pár slz. Podruhé jsem si ji zkusila v úplně jiném režijním konceptu na Letní scéně Ungeltu. Miluju její humor, nadhled i v těch nejbolavějších situacích. To jsou postoje, které člověku pomůžou odrazit se ze všech trablů jako z trampolíny. Je mi to hrozně blízké.

Zlí jazykové to nazývají naivitou, „sluníčkářstvím“, pro mě jsou ale humor a nadhled k životu nezbytné. Když je zrovna něco špatně, neznamená to přece konec.

Chtít žít dál, vrátit se k tomu dobrému je dané přírodou: po povodni se voda vysuší, po bouřce vysvitne slunce, po zimě zase všechno vyraší. Je to naše podstata. Proč bych tomu měla nevěřit? Moje víra, že za kopcem, který se skřípěním zubů zdolávám, bude krásný rozhled, nebyla ještě nikdy zklamaná.

Ač bez vzdělání, měla neskutečnou intuici, kdyby se narodila v mužském těle, strčila by do kapsy všechny slavné vojevůdce. Měla mozek generála. Dokázala naprosto chcíplou armádu zvednout a dovést k vítězství, když vyhnala Angličany z Orleansu. Byla strhující a byla pravdivá. Vymykala se všem kategoriím.

Lidstvo se od té doby bohužel moc nezměnilo, dovedu si představit, že by i dnes společnost dokázala Johanku upálit, třebaže obrazně. Bylo by to možná jen rafinovanější.

Spíš bych to nazvala spirálou. Vývoj se vrací k určitému bodu, ale vždy s nějakým posunem. Vůbec však nejsem skeptik: jsem nadšená, že mám tu čest existovat, a nemůže mě otrávit ani to, že se lidé budou pořád chovat jako blbci.

Varianta, že bych tu vůbec nemusela být, je mnohem pravděpodobnější. Jsem za ten zázrak vděčná.

Začala jste tím nejdůležitějším: narodila jsem se dvěma báječným lidem a narodila jsem se z lásky. Větší vklad do vínku jsem dostat nemohla. Byla jsem milována a dokážu to předávat dál. Dokonce to považuji za svou povinnost. Láska je ta nesilnější pohonná látka. Pak už je to na každém.

I mně se stalo, že jsem byla mockrát krok od toho si všechno pokazit. Díkybohu jsem vždycky tu zatáčku vybrala.

Nebudu říkat nic konkrétního, protože by to pak mohlo být bulvárem překroucené. Stalo se, že jsem dlouhodobě zažívala velký smutek a trápení, které jsem si některými svými vlastnostmi i způsobila. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, které vlastnosti to jsou. A snažila jsem se je změnit.

Nebylo to snadné, protože jsem byla přesvědčená, že to nejsou zavrženíhodné vlastnosti. Naštěstí jsem v sobě tu sílu našla a nepropadla zahořklosti a neupřímnosti sama k sobě.

Chce to najít odvahu být zvenku, co jste uvnitř, a vydat se jinou cestou, než se třeba od vás čekalo. A nemám tím na mysli jen vztahy a to, že mám za sebou rozvod.

Čelila jsem třeba rozhodnutí, jestli mám zanechat svoji profesi. Byly doby, kdy jsem neměla peníze, protože jsem neměla jinou práci než divadelní angažmá, což v té době nikoho neuživilo. Tři roky jsem tedy dělala tajemnici uměleckého souboru. Dokonce mě to bavilo.

Musím říct, že tehdy na startu jsem vůbec neměla představu, jak noblesní, hodnotný a kultivovaný projekt to bude. Spíš jsme se s Markem Ebenem báli, aby to nebyla jen nějaká další reality show. Brzy jsme pochopili, že tomu tak není.

Jsem už zvyklá, že jednou za dva roky není. Docela to s Markem vítáme, odpočineme si, bude zase co čerstvého nabídnout. Tím, že dělám tolik jiných projektů, ten prostor rychle naplním.

To se ptám i sama sebe. Ještě do toho musíte započítat generálky. K tomu si ještě pamatuji, co jsem říkala v předchozím ročníku, a nechci se opakovat. Po třinácti letech je to fakt těžké.

Musím věřit živému okamžiku. Vnímat lidi, být pocitově s nimi a opravdově se o ně zajímat. Když mi budou fuk a budu myslet na něco jiného, zajímavá otázka mě nenapadne. Taky už vím, že nemusím být pořád za chytrou, někdy stačí říct úplně něco obyčejného.

Hodně dávno, to mi bylo nějakých dvacet, jsem se dostala do finále konkurzu na moderování soutěžního pořadu O poklad Anežky České. Spolu s mojí spolužačkou Klárkou Doležalovou. Nakonec správně vedle Marka Ebena vybrali ji. Já tehdy ještě působila až dětsky, ona byla mnohem ženštější.

Moderovala jsem pak Snídani s Novou a s Milanem Šteindlerem vědecko-populární zábavný pořad Maxi Clever.

Když se připravovala StarDance a vybíral se k Markovi Ebenovi moderátorský protějšek, vzpomněl si na náš nedopovězený příběh z Anežky České. Už byl vhodný čas, byla jsem zralejší, moderátorsky ostřílenější. Pro mě zase jeho jméno bylo zárukou, abych řekla ano.

Před těmi šestnácti lety převažovala z mé strany obrovská úcta, někdy až svazující. Úcta setrvává, jen už není tak svazující jako zpočátku. Pojí nás moc vzácné kolegiální přátelství, které nepotřebujeme stmelovat každodenním kontaktem.

Oba jsme v tomhle „stará škola“, nemusíme si přes sociální sítě sdělovat každou maličkost. Kdykoli se však potkáme, okamžitě navazujeme, kde jsme přestali.

Když StarDance za velké pozornosti veřejnosti probíhá, žiju svůj vlastní život, mám své radosti i trápení. Za dobu StarDance jsem otěhotněla, porodila, kojila, starala se o malé dítě, rozvedla se, podruhé se provdala…

Vedle toho se nějak vyvíjí i ten pořad a já v něm – už tolik nemusím hlídat kameru, jsem si jistější v projevu. Každou řadu jsem tedy vnímala jinak – podle toho, jak šel můj život.

Pokud jde o soutěžící, prožíváme to s nimi pokaždé stejně. Přirovnala bych to k dětem na táboře: každý rok přijedou jiné děti, ale pokaždé chcete, aby tábor prožily pěkně. Nemívám favority, obdivuju soutěžící jako partu odvážných lidí, kteří jdou s kůží na trh, protože budou dělat něco, co nikdy nedělali.

Nebrečím, když někdo vypadne, všichni přece víme, že takhle je ten pořad postavený. Je to zábava pro diváky, nikoli skutečný život. Když hrajete zábavnou společenskou hru, taky se někdy naštvete, když prohrajete, a jindy se radujete z vítězství. Tohle je stejné.

Mám účet na Facebooku i na Instagramu, obojí v rámci profese. Mnohdy už stojí ve smlouvě, že projekt podpořím přes sociální sítě. Propaguji tak divadelní nebo rozhlasové pořady, charity i několik reklamních záležitostí.

Těší mě, že mám docela početnou fanouškovskou základnu, asi 66 tisíc lidí, ale nějakou obrovskou váhu tomu nepřikládám. Beru to jako určitý velmi dílčí druh komunikace, jejímž prostřednictvím můžu upozornit na zajímavého hosta v rozhlase, zajímavé divadelní představení.

Navíc to není zkreslené a nenabourává mi to právo na soukromí, jak se to stává v mediálním prostředí. Staromódně bych to přirovnala k nástěnce, kam přišpendlím, co chci. Koho to zajímá, může se podívat. Není to však žádné okno do mé duše.

No, nevím. Podnikatelsky jsem až komicky neschopná. Je pravda, že mám smlouvu s jednou módní značkou, dávám na Instagram dvakrát do měsíce pár fotek v jejím oblečení, které si pak můžu nechat. Uznáte tedy, že influencerstvím bych se asi neuživila. Je pár věcí, kterým na svém sociálním účtu ráda pomůžu, ale chtít za to nějaké peníze by mi přišlo nehorázné.

Je milé, že komunikace, která tam probíhá, je přátelská, ale skutečný lidský kontakt to není. Stejně jako kategorie „přátelé“ na Facebooku není nikdy totožná s počtem skutečných přátel.

Osobně považuji svět sociálních sítí za dost nebezpečný, protože v lidech startuje agresivitu, chuť urážet a ubližovat. Stejně tak je třeba brát s velkou rezervou „lajkování“.

Vzniká podivná odtažitá pseudorealita, kde se všichni holedbají svobodou slova. Mrzí mě, pro kolik lidí se sociální sítě proměnily ve skutečný život. Vzniká tím něco nezdravého, narušují se přirozené sociální vazby, a hlavně dostává na frak pravda.

Přijde jim to strašně komické. Jasně totiž vidí, co to lidem bere. Je to pro ně divný svět. Na druhou stranu chápou, že to k téhle době patří.

Maminka dokonce připouští, že když si člověk dokáže uchovat soukromí, může to mít nějaká pozitiva. Tatínek podotkne, že by ti lidé udělali líp, kdyby si spolu dali pivo nebo se šli projít.