Článek
Udělal to bez patosu, zato s nadhledem, humorem a velkým citem. V dokumentární tvorbě má režisér vzory, například Asifa Kapadiu (Maradona), které jeho tvorbu v dobrém slova smyslu poznamenávají. Nemá rád „mluvící hlavy“, radši se soustředí na obraz, s jehož pomocí vypráví příběh. Ať jde o početnou komunitu skejťáků, nebo o jednoho hrdinu, jímž je tentokrát Žbirka.
Velkou předností obou Šafránkových filmů je skvělá práce s archivními materiály, jejichž obrovské množství shromáždil evidentně důkladně, dopodrobna prostudoval a pak v brilantní spolupráci se střihačem Šimonem Hájkem složil do koláží, z nichž naprosto přirozeně vychází poutavý a místy i napínavý příběh.
Se stejným talentem a citem stříhá na obraz hudbu, takže v důsledku podává nejen obraz Žbirkova života a tvorby, ale i celkové atmosféry například sedmdesátých a osmdesátých let, která byla pro zpěvákovu kariéru klíčová.
Značnou roli v Šafránkově tvorbě hraje i fakt, že je mimo jiné novinář, který má za sebou množství rozhovorů s velkými hvězdami i s méně slavnými, ale leckdy o to zajímavějšími mezinárodními filmaři. Ví přesně, na co se ptát, kdy klást otázky v rychlém sledu a kdy naopak nechat zpovídaného v klidu, dát mu čas, na jehož konci může být třeba jen výmluvné gesto.
Tak je to zejména v pasážích, kdy se mu daří Žbirku dostat i k velmi upřímnému osobnímu vyprávění. O tom, jak se jeho rodiče v Londýně seznámili, o stěhování do Československa, vztahu se starším bratrem i o tom, jak velkým zásahem do jeho nejen tvůrčího života byla autonehoda Mariky Gombitové.
Právě k tomu poslednímu se však váže jedna z mála výtek vůči filmu. Šafránek ani nikdo jiný si nejspíš neuvědomil, že ne každý dnešní, natož budoucí divák ví, jak nehoda dopadla. A protože jde o pasáž velmi emotivní, může mít pocit, že dopadla fatálně. Přitom stačil třeba jen jeden záběr na Mariku na vozíku.
Jinak ale z filmu Meky čiší příjemná nálada, která je na diváky velmi dobře přenosná. I to je důsledek oné schopnosti stříhat na hudbu. Ve filmu je mnoho písní, během nichž Šafránek přibližuje zpěvákův život tím, že střídá záběry na interpretaci jednotlivých skladeb v různých obdobích, počínaje malými koncerty k předloňskému nahrání dvojalba ve slavném studiu Abbey Road nebo k loňskému koncertu v O2 areně.
A vychází z toho stále stejný Žbirka, pokorný a jakoby trochu stydlivý, ale zároveň právem sebevědomý (jednou porazil ve slavičí anketě samotného Karla Gotta) a především vždy naprosto vědoucí za čím, proč a jak chce v kariéře i životě jít.
Velmi ústrojně a v přiměřené míře zapadají do filmu vstupy Žbirkových spolupracovníků i blízkých, které se nesou spíše v duchu „čo bolo, to bolo“ než v duchu konfrontačním. Ten by se sice leckdy nabízel, ale do tohoto filmu by se nehodil.
| Meky |
|---|
| Česko 2020, 80 min. Režie: Šimon Šafránek |
Hodnocení: 80 %
Může se vám hodit na Zboží.cz: