Hlavní obsah
Vstupní brána do areálu bývalého koncentračního tábora Osvětim Foto: Irek Dorozanski, Reuters

Město u lágru smrti tíží minulost

Tak bolavou historii jako polská Osvětim nemá žádné jiné město. Nacisté na jeho okraji v roce 1940 postavili továrnu na smrt, jakou lidstvo do té doby a naštěstí ani potom už nezažilo. Ve zrůdné dokonalosti tam do ledna 1945 vyvraždili 1,5 milionu vězňů, hlavně Židů z třiceti zemí světa. Ani po dlouhých desetiletích se toto sotva čtyřicetitisícové město úplně nevymanilo z následků tragédie, která se tam odehrála.

Vstupní brána do areálu bývalého koncentračního tábora Osvětim Foto: Irek Dorozanski, Reuters
Město u lágru smrti tíží minulost

Z osvětimského nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora na památku zesnulým a jako varování živým vytvořili v roce 1947 muzeum. „Loni jeho expozice zhlédlo rekordních 2,2 milionu lidí, z nichž 80 procent přicestovalo z celého světa. Zřejmě je třeba stále připomínat, čeho všeho jsme my lidé schopni,“ říká ředitel muzea Piotr Cywinski.

Z investic nebylo nic...

Do samotného města Osvětim, necelý kilometr od bývalého koncentráku, však přijelo sotva pár tisíc lidí. „Turisty obvykle přivezou před bránu s nechvalně proslulým nápisem Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) autobusem z nedalekého Krakova. Asi za tři hodiny si prohlédnou místa za ostnatým drátem, které se staly symbolem neuvěřitelné krutosti. Hrůza, kterou spatřili, u většiny z nich vyvolává jakýsi reflex útěku. Ani je nenapadne zajít si do blízkého města na oběd, pivo či nedej bože přenocovat v některém z hotelů,“ podotýká trochu zatrpkle Katarzyna Kwiecienová, mluvčí Osvětimi.

Ani po tolika letech se nepodařilo mentálně oddělit město od bývalého vyhlazovacího tábora – v podstatě stále žije v jeho stínu a velkým obloukem se mu vyhýbají nejen návštěvníci muzea. „Před časem skupina podnikatelů z Německa chtěla ve městě investovat značné prostředky do firmy na plynové kotle. Když jim došlo, co se v Osvětimi kdysi dělo, rychle si to rozmysleli a ani zdaleka nebyli jediní,“ doplňuje 68letý Tadeusz Kupich, bývalý středoškolsky učitel, odnedávna v důchodu.

„Kromě toho, že Osvětim je městem paměti, což všichni ctíme, je i bydlištěm obyčejných lidí. Někteří znají jeho dějiny lépe, jiní hůře a jsou i tací, kteří nikdy nebyli na území bývalého koncentračního tábora. Všichni by ale chtěli mít podobné podmínky k životu i podnikání jako lidé v jiných polských městech. Zde je však život stále jiný a po 16. hodině jako by ani nebyl. Stále tu chybí rovnováha mezi vzpomínkou na mrtvé a potřebami živých,“ dodává.

Beze změny budou mladí odcházet

„I jiná města postihla nepředstavitelná tragédie, ačkoli jiného charakteru než ta osvětimská, a dokázala se z ní vymanit. Například japonská Hirošima nezůstala v zajetí kráteru atomové bomby, ale stala se krásným, dynamickým městem plným života,“ poznamenává 23letá studentka, budoucí lékařka Magda, která byla na návštěvě u rodičů.

„Situace se u nás v porovnání s minulostí zlepšila, ale toho martyria je ještě stále dost. Při vší úctě k obětem má Osvětim více než 800letou historii a v ní i pěkně stránky, na které nemáme právo zapomínat. Pokud nepůjde město rázněji dopředu, aby v něm lidé mohli normálněji žít, hlavně ti mladí budou i nadále utíkat,“ loučí se s tím, že stejně smýšlí i ona.

Osvětim byla komplex německých nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů
První tábor Německo zřídilo na základě příkazu Henricha Himmlera ze dne 27. dubna 1940
Původně byl určen pro Poláky (inteligence, odbojáři)
V létě 1941 nacisté rozhodli, že se zde odehraje tzv. konečné řešení židovské otázky
Většinu obětí zavraždil v plynových komorách Cyklon B
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků