Město u lágru smrti tíží minulost

Z osvětimského nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora na památku zesnulým a jako varování živým vytvořili v roce 1947 muzeum. „Loni jeho expozice zhlédlo rekordních 2,2 milionu lidí, z nichž 80 procent přicestovalo z celého světa. Zřejmě je třeba stále připomínat, čeho všeho jsme my lidé schopni,“ říká ředitel muzea Piotr Cywinski.

Do samotného města Osvětim, necelý kilometr od bývalého koncentráku, však přijelo sotva pár tisíc lidí. „Turisty obvykle přivezou před bránu s nechvalně proslulým nápisem Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) autobusem z nedalekého Krakova. Asi za tři hodiny si prohlédnou místa za ostnatým drátem, které se staly symbolem neuvěřitelné krutosti. Hrůza, kterou spatřili, u většiny z nich vyvolává jakýsi reflex útěku. Ani je nenapadne zajít si do blízkého města na oběd, pivo či nedej bože přenocovat v některém z hotelů,“ podotýká trochu zatrpkle Katarzyna Kwiecienová, mluvčí Osvětimi.

Ani po tolika letech se nepodařilo mentálně oddělit město od bývalého vyhlazovacího tábora – v podstatě stále žije v jeho stínu a velkým obloukem se mu vyhýbají nejen návštěvníci muzea. „Před časem skupina podnikatelů z Německa chtěla ve městě investovat značné prostředky do firmy na plynové kotle. Když jim došlo, co se v Osvětimi kdysi dělo, rychle si to rozmysleli a ani zdaleka nebyli jediní,“ doplňuje 68letý Tadeusz Kupich, bývalý středoškolsky učitel, odnedávna v důchodu.

„Kromě toho, že Osvětim je městem paměti, což všichni ctíme, je i bydlištěm obyčejných lidí. Někteří znají jeho dějiny lépe, jiní hůře a jsou i tací, kteří nikdy nebyli na území bývalého koncentračního tábora. Všichni by ale chtěli mít podobné podmínky k životu i podnikání jako lidé v jiných polských městech. Zde je však život stále jiný a po 16. hodině jako by ani nebyl. Stále tu chybí rovnováha mezi vzpomínkou na mrtvé a potřebami živých,“ dodává.

„I jiná města postihla nepředstavitelná tragédie, ačkoli jiného charakteru než ta osvětimská, a dokázala se z ní vymanit. Například japonská Hirošima nezůstala v zajetí kráteru atomové bomby, ale stala se krásným, dynamickým městem plným života,“ poznamenává 23letá studentka, budoucí lékařka Magda, která byla na návštěvě u rodičů.

„Situace se u nás v porovnání s minulostí zlepšila, ale toho martyria je ještě stále dost. Při vší úctě k obětem má Osvětim více než 800letou historii a v ní i pěkně stránky, na které nemáme právo zapomínat. Pokud nepůjde město rázněji dopředu, aby v něm lidé mohli normálněji žít, hlavně ti mladí budou i nadále utíkat,“ loučí se s tím, že stejně smýšlí i ona.