Hlavní obsah

Zimní král raději sportoval, než bojoval

Právo, Lenka Bobíková

Devátého listopadu 1620 bylo pondělí. V Praze všude panovalo nezvyklé ticho. Přitom neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin od bitvy, která nesmazatelně zasáhla do českých i evropských dějin – bitvy na Bílé hoře. Trvala pouhé dvě hodiny a české stavovské vojsko bylo na hlavu poraženo císařskými vojáky Ferdinanda II. A český král Fridrich Falcký situaci nezvládl a utekl do Vratislavi.

Foto: Jaroslav Čechura, Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Rybka Publishers 2004

Fridrich Falcký miloval zábavu i pohyb.

Článek

Padlých přitom nebylo mnoho – snad tři, nejvýše čtyři stovky. Údaje, kolik bylo z jednotlivých táborů, se různí. Historik Pavel Skála ze Zhoře sice uváděl 1600 mrtvých, ale zřejmě se většinou jednalo o vojáky z protestantské strany pobité na útěku. Jisté je jediné – katolíci na bojiště přivedli asi 25 000 mužů, protivník 16 000.

Poražené zachvátila po bitvě 8. listopadu 1620 panika, mnoho vojáků se utopilo v chladné Vltavě, když zoufale utíkali z bojiště. Chladnou mysl si toho dne nezachoval ani český král Fridrich Falcký. Opustil Pražský hrad a ubytoval se s rodinou na Starém Městě. Následující noci se rozhodl, že z Prahy prostě uteče do Vratislavi.

Učinil tak ještě před polednem 9. listopadu. V tak vypjaté situaci šlo o neuvěřitelné selhání. Nechal za sebou své poddané, poražené stavy i majetek.

Bedny nestihli naložit

Dějiny mu daly jméno Zimní král, ale nazývali jej tak i jeho současníci – předpovídali mu, že nezůstane na českém královském trůně déle než jednu zimu. Měli pravdu.

Tak či tak, do opuštěného areálu hradu se už 8. listopadu nahrnuli vítězové. A bylo tam co k vidění. Na nádvoří postávali nádherní koně, které Fridrich tolik miloval, včetně tureckého hřebce, daru od uherského vládce Gábora Bethlena. Na třetím nádvoří Pražského hradu se válely bedny, které prchající nestihli naložit, byly v nich nejen skvosty, ale i Fridrichův podvazkový řád s diamanty, který dostal od svého tchána, anglického krále Jakuba I.

Jakýsi žoldák ve špinavé uniformě našel v bednách i osobní Fridrichovy dopisy, které byly určeny manželce Alžbětě Stuartovně a končily: „Váš nejvěrnější přítel a nejoddanější sluha.“ Vedle soukromých listů zůstaly na hradě i dokumenty týkající se Fridrichovy politické činnosti a rodinný archív.

Foto: Jaroslav Čechura, Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Rybka Publishers 2004

Bělohorské panorama

„Opustil své království, nemaje k tomu žádné podstatné příčiny, nýbrž měl k tomu dost prostředků, aby ten lid rozražený shledal a třeba příští noci s radou svých generálů z města na nepřítele udeřil, jakož to staří Čechové se svou pochvalou velikou dokazovali,“ napsal později o králově útěku Pavel Skála ze Zhoře.

Otázkou je, nakolik by byl Fridrich v podobné úloze a s poraženou armádou stavů úspěšný.

Jisté je pouze to, že spěchal i s manželkou k Vratislavi. Možná vzpomínal, jak slavné uvítání mu Praha připravila, když do ní 31. října 1619 vjel. Ostatně celé jeho panování mělo své zvláštnosti.

Políbila ho rovnou na ústa

Když stavové sesadili 19. srpna 1619 Ferdinanda II. z českého trůnu, aby se tak zbavili habsburské vlády, uvažovali o dvou kandidátech na český trůn. O saském kurfiřtovi, luteránovi Janu Jiřím, a falckém kurfiřtovi, kalvinistovi Fridrichovi.

Fridrich Falcký byl sympatický mládenec spíš sportovního než intelektuálního založení.
historik Josef Polišenský o Fridrichovi

Ten vedl protestantskou Unii. Nakonec zvolili 26. srpna Fridricha (1596-1632). Pocházel z významného knížecího rodu Wittelsbachů, s nímž byla od poloviny 13. století spojena kurfiřtská hodnost. Fridrich byl snadno ovladatelný a vlídný.

„Vše, co můžete učinit s Fridrichem, je to, aby se řídil dobrými radami, neboť nikdy nedosáhne toho, aby volil něco sám a podnikl něco znamenitého. Povaha zatmělá, částečně jemná, uzavřená, bázlivá, zato velmi žádostivá, domýšlivá,“ charakterizoval v roce 1606 vévoda ze Sedanu mladičkého falckraběte.

Na svou dobu měl ovšem Fridrich vynikající vzdělání – uměl francouzsky stejně jako německy. Zajímal se o vědu a učenost, ale také o sport. Lezl po stromech, chodil se koupat – něco zcela neobvyklého.

Historik Josef Polišenský o něm napsal, že to byl „sympatický mládenec spíš sportovního než intelektuálního založení“. Bylo mu sotva šestnáct, když se dostal do plánů sňatkové politiky anglického krále Jakuba I., který si vyhlédl Fridricha pro svou jedinou dceru Alžbětu. Mladík Londýn navštívil v listopadu 1612. Alžbětě, jen o den starší, půvabné a rozpustilé, se hned zalíbil. Místo, aby si nechala podle zvyku políbit lem roucha, nastavila se smíchem Fridrichovi ústa.

Byl to společenský prohřešek, ale své splnil. Mladí lidé se vzali 24. února 1613. V červnu téhož roku se odebrali do falckého Heidelbergu.

Zábavy a porody jako na běžícím pásu

Alžběta byla milá, ale měla ráda zábavu a s radostí roztáčela falcké peníze. V Heidelbergu vlastnila celý palác. V kurfiřtské domácnosti se hovořilo pouze francouzsky – Alžbětu ani nenapadlo učit se německy.

Její královský původ ale často vyvolával roztržky s manželem – hádala se s ním např., kdo má při zachovávání etikety přednost, zda má při banketu mít přednější místo ona, nebo Fridrich.

Alžběta porodila Fridrichovi třináct dětí. Byla prakticky neustále těhotná a svá těhotenství snášela skvěle. Mladí manželé své děti vychovávali novátorsky – nepřenechávali jejich celou výchovu chůvám.

Foto: Jaroslav Čechura, Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Rybka Publishers 2004

Alžběta Stuartovna čekala jedno dítě za druhým.

Svou volbu českým králem ovšem přijal Fridrich s rozpaky. Chtěl se poradit se členy protestantské Unie a se svým tchánem Jakubem I. Nakonec se přece rozhodl korunu přijmout a až začátkem října 1619 se vypravil do Prahy. Byla to slavná jízda – celý průvod měl 153 vozů.

Cesta se neobešla bez nehod – na Alžbětin vůz např. spadl velký kámen a málem zabil jejího prvorozeného syna Jindřicha Fridricha. Alžběta byla přitom opět těhotná. Jízda do Prahy trvala celý týden (přes Cheb, Žatec, Louny a Buštěhrad) a byla plná kratochvílí.

Kupříkladu pan Jan Jindřich ze Štampachu na svém panství Mašťov „dal v jednom místě veselém na lukách neb na trávníku postavit prostranné loubí, čerstvým májovým zelením pěkně přikryté a opentlené, pod nímž mohlo stát drahně stolů.

A tu přivítav krále uctivě snídaní neb obědem, úpravně od nejrozkošnějších krmí, zvěřiny pernaté, srstnaté i ryb rozličných jej krále, královnu i celé jeho komonstvo tak vzácně uctil a obveselil, že se skvostnosti a úpravě té jak sám král s královnou, tak i všichni jiní hodovníci vynadivit nemohli“.

Koupal se ve Vltavě

A to byl drahý počin, protože průvod včetně vojáků čítal asi 569 osob a stejný počet stavovského doprovodu, který krále přivítal na hranicích. Podobně tomu bylo i v Praze.

Čtvrtého listopadu 1619 byl král slavnostně korunován a o tři dny později královna. Veliký stratég ale Fridrich nebyl. Nepřipravila jej na to výchova ani vzdělání a o vojenství toho mnoho nevěděl. Byl také příliš mladý a nezkušený. Byl lidsky sympatický – a to bylo všechno.

Dokázal se chovat i poměrně demokraticky – a to jej v očích Pražanů jen snižovalo. Např. se v létě 1620 koupal se svou ženou ve Vltavě, což vzbudilo opovržení Pražanů. Rád se smál, miloval tanec, výlety, sport, lov. A to všechny pohoršovalo, stejně jako Alžbětiny hluboké výstřihy. V Českém království strávil Fridrich rok a jeden týden a skutečnému vládnutí mohl věnovat jen málo času.

Hodně cestoval – na Moravu, do Slezska, Lužice. A samozřejmě ke svým armádám, protože ničivá válka proti císařským stále probíhala s menšími i většími úspěchy. A také neustále sháněl peníze na žold pro námezdní vojáky (před Bílou horou dostali žoldnéři zaplaceno naposledy 15. září, což jejich bojovou morálku nijak nepozvedlo).

Prosil o finanční pomoc, případně o klenoty, a to dokonce měšťany, a královna zase měšťanky. Vše skončilo fiaskem – měšťané odmítli sebemenší půjčku. A vedle toho jednal s cizími poselstvy o možné pomoci. Mnohé si ovšem také znepřátelil.

Králová a nahý lazebník

Král kalvín vyhnal v říjnu 1619 členy svatovítské kapituly z chrámu a zabral i kapitulní statky. Na radu svého kazatele Abrahama Sculteta nařídil hlídat chrámové dveře strážemi. Domy kanovníků zabrali kalvínští kazatelé. Hlavní zemská svatyně měla být upravena pro potřeby královského dvora a dvořanstva. V chrámu se konala třikrát týdně kalvinistická kázání.

Foto: Jaroslav Čechura, Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Rybka Publishers 2004

Korunovace Fridricha a Alžběty v chrámu sv. Víta byla slavná.

Navíc v prosinci 1619 začali na Scultetův nátlak odstraňovat z chrámu obrazy a umělecká díla vůbec, Scultet dokonce doma pálil svaté ostatky, aby „chrám vyčistil“, neboť kalvíni si na nádherné vybavení kostelů nepotrpěli.

Nakonec se dokonce rozbíjely oltáře, epitafy, sochy, včetně hlavního oltáře od Lucase Cranacha. Ke kalvínům se připojili někteří čeští radikální kalvíni a luteráni. To králi v očích mnohých neprospělo nejen mezi katolíky, ale hlavně mezi novoutrakvisty (radikální kališníci), kterých byla v Čechách naprostá většina. Navíc Fridrich nechal odstranit velký kříž z Karlova mostu, prý proto, že „by králová, jezdíc přes týž most, na toho nahého lazebníka očima svýma hleděti nemohla“. Takového obrazoborectví nedosáhli ani husité.

Přesto království velkolepě oslavilo narození králova syna Ruprechta 27. prosince 1619. Na bojišti to tak velkolepé nebylo. V den bitvy na Bílé hoře 8. listopadu 1620 král pobýval na Pražském hradě, kde přijal vyslance anglického krále, svého tchána Jakuba I. Přitom obdržel depeši od svého vojska, že se schyluje k bitvě a je nezbytné, aby se dostavil k vojsku a dodával mu odvahu.

Před bitvou poobědval

Fridrich reagoval před anglickými vyslanci slovy, že k bitvě nedojde. Poté poobědval. Bylo přesně dvanáct. Bitva začala v půl dvanácté. Teprve po obědě se král vypravil na bojiště. A u Strahovské brány se setkal se svými nejvyššími veliteli, kteří ještě před koncem bitvy prchli z boje. Okamžitě pochopil.

Ihned informoval o porážce královnu, která jí nechtěla uvěřit. Nakonec se ale manželé i s dvorem ve strachu a zmatku uchýlili na Staré Město.

Dohra po Bílé Hoře

Fridrich za sebou nechal poražené, kteří 12. listopadu kapitulovali a Zimního krále se zřekli. A v Praze se rabovalo. 

Skončila česká část třicetileté války, byla poražena „ohavná rebelie“ a Habsburkové vyšli z boje vítězně.

Krvavou tečkou za tím vším byla v červnu 1621 veřejná poprava sedmadvaceti vůdců protihabsburského povstání.

Fridrich žil v Haagu. Zemřel v listopadu 1632 na mor. Bylo mu šestatřicet. Dějiny si jej zapamatovaly především jako Zimního krále.

Fridrich váhal, zda má zůstat a bojovat, nebo opustit Prahu. Těhotná Alžběta byla pro boj. Ale nerozhodný král nakonec začal ustupovat. Následující ráno prchal se svými lidmi směrem k Vratislavi a vysloužil si přezdívku Králík.

Reklama

Související články

Psychofon – malý podvod českého rodáka

Kdo by nechtěl získat znalosti nebo sociální dovednosti bez námahy – jednoduše během spánku. Bylo by příjemné pustit si večer do sluchátek slovíčka a fráze,...

Láska Karla Kramáře budila rozruch

Vášnivá láska, která boří konvence – a ve vysoké politice? Nic nového pod sluncem. I historie budování novodobé české státnosti zná osudovou dvojici, která...

Výběr článků

Načítám