Co jste vystudovala? Vždy jste chtěla být historičkou, potažmo historičkou umění?

Původně jsem chtěla být herečkou nebo malířkou. Současně jsem uvažovala i o dráze vědkyně, zajímala mě paleontologie, ale nakonec převážila studia historie a výtvarného umění.

Od roku 2002 jsem studovala čtyřletý maturitní obor starožitník na střední uměleckořemeslné škole. Měli jsme tam předměty jako dějiny umění, užité umění, výtvarnou výchovu, ale částečně i obecnou historii, což formovalo mé zájmy, kterými jsem se později začala profesně zabývat. Dále jsem se zde nadchla pro nábytek 19. století či osobnosti jako Albrecht z Valdštejna nebo Rudolf II.

První republiku si trochu idealizujeme.

Od roku 2006 následovala dráha akademická a studium dějin umění a kultury na Univerzitě KarlověPraze. V roce 2011 jsem zahájila doktorské studium v oblasti dějin umění a kultury na Katolické teologické fakultě UK. Titul PhDr. jsem obhájila samostatně roku 2015.

Čím se v současnosti zabýváte?

Samotné dějiny umění jakožto jediný obor k uplatnění často nestačí, zabývám se tedy i obecně historií, věnuji se – i knižně – mnohým osobnostem a jejich životům, a to od manželů Masarykových přes Emu Destinnovou až po Miladu Horákovou. Kromě psaní též občas, je-li příležitost, přednáším.

Co lze označit za vaši úplně hlavní specializaci?

Je to zejména období první Československé republiky, a to se vším, co k tomu patří (politika, kultura, běžný život).

ČTĚTE TAKÉ:
Před stoletím vzniklo na troskách Rakousko-Uherska samostatné Československo

V říjnu probíhaly obrovské oslavy 100 let od vzniku Československa. Je dobře, že jsme si zrod samostatného státu, byť v takové podobě již nyní neexistuje, tak masivně připomínali?

Je to dobře. Ačkoli… Některé akce mohou už působit trochu účelově. Navíc výročí 100 let není ve skutečnosti o nic moc významnější než 99. nebo 101. výročí. Podstatné je uvědomit si vždy význam událostí, jichž se oslavy různých výročí týkají.

Ale zároveň jsem ráda, že podobné oslavy mohou více povzbudit zájem veřejnosti o historii. Naši rodiče si ve své době prvorepublikové období příliš výrazně nepřipomínali. Je proto dobrým znamením, když se dnes o tuto dobu zajímají nejen mladé generace, ale zpětně i ty starší, pro které jde o dobu života jejich rodičů, našich prarodičů či praprarodičů.

Historik by měl být skutečná osobnost, ne jen sedět v kanceláři.

Celkově bych ale byla ráda, kdybychom měli komplexní historii takzvaně pořád u sebe, ne jenom v dny výročí.

Neidealizují si někteří lidé až příliš období první republiky?

Samozřejmě si to trochu idealizujeme, ostatně jako mnoho období mimo válečný stav. Střízlivé hodnocení by asi znělo, že daná doba nebyla rozhodně špatná, ale nebyly to ani jen krásné časy.

Vlastně je to podobné jako dnes. I tehdy byla spousta problémů, jejichž řešení bylo hodně složité, jako třeba problematika chudoby, zdravotnictví.

Michaela Košťálová

Michaela Košťálová

FOTO: archiv historičky

Tudíž skutečně nešlo jen o dobu elegance, noblesy a kultivovanosti. Také rozdíly mezi lidmi byly mnohdy citelné.

Jaké jsou základní odlišnosti mezi Rakousko-Uherskem a první republikou z hlediska běžného života? Co naopak přetrvalo?

Pro začátek můžeme zmínit třeba architekturu – přechod od staveb 19. století k „funkci plnícímu“ funkcionalismu a dalším moderním stavbám.

Mezi lidmi panovala větší slušnost, důstojnost. Učitelé měli obecný respekt.

Důležitými proměnami prošla i móda. Nešlo jen o používání nových materiálů a u žen velkého rozmachu líčení, ale docházelo i ke zkracování vlasů (u mužů změny úpravy vousů) a k celkové proměně šatníku, který směřoval jak v dámském oděvu, tak i pánském ke stále vyšší praktičnosti.

To vše šlo ruku v ruce i s emancipací žen, která byla často až okolnostmi vynucená. A to kvůli tomu, že po první světové válce byl logicky, když to tak vyjádřím, nedostatek mužů. Ženy se tedy musely snažit je v rodinách nahradit, zvlášť když měly děti ještě velmi malé.

ČTĚTE TAKÉ:
Sto let po válce pátrají vědci po identitě neznámého vojína, který padl u Verdunu

Pořád jsme jen u rozdílů oproti starému Rakousku... Co například takové školství?

To se popravdě tolik neuvolnilo, k tomu začalo postupně více docházet až po druhé světové válce. Ale bylo více možností studovat, zejména pro ženy. Alice Masaryková, dcera prezidentského páru Charlotty a Tomáše Garrigua Masarykových, získala u nás jako první žena doktorát – z historie – na Univerzitě Karlově.

T. G. M. s osobním tajemníkem dr. Antonínem Schenkem v Karlových Varech před hotelem Savoy v roce 1928

T. G. M. s osobním tajemníkem dr. Antonínem Schenkem v Karlových Varech před hotelem Savoy v roce 1928

FOTO: Repro foto T. G. M., Proč se neřekne pravda?, Primus 1996

Mezi lidmi však panovala větší slušnost, důstojnost. Učitelé a profesoři měli obecný respekt. V této souvislosti musím dodat, že ne vždy vede uvolňování jen k tomu dobrému.

ČTĚTE TAKÉ:
Školství v posledních 100 letech odráží vývoj celé země, tvrdí historička

Když se vrátíme k rozdílům, zajímavé ještě je, že se po první světové válce začal objevovat už i trochu jiný pohled například na rozvod v manželství. Zatímco v 19. století bylo něco takového takřka společensky nemyslitelné, ve 20. a 30. letech už situace byla přece jen jiná.

Rozvody se bohužel nevyhnuly ani rodině T. G. Masaryka, který byl sice ukázkovým příkladem harmonického manželství na celý život, ale jeho děti (Jan a Olga) už takové štěstí neměly.

Mimochodem když se na vás člověk podívá, vidí osobu z prvorepublikové kavárny či salonku...

Ano, může to tak být. (smích) Musím se přiznat, že mám tak trochu myšlení jako člověk z jiné doby. Snad je to i tím, že jsem geneticky hodně věcí zdědila po své prababičce, po které jsem více než po rodičích. Oblečení, které obvykle nosím a dle kterého mě lze snadno poznat, je pro mě ale úplně přirozenou záležitostí.

Takže žádná póza?

Lze to sice označit za image, ale není to z mé strany žádná promyšlená póza – jsem to já. Což mi připomíná, jak si moje známá ze střední před lety stále nad mým stylem lámala hlavu a chtěla, abych vypadala alespoň někdy tuctově. Tvrdila mi, že mám sundat tu „masku“. Jednoho dne jsem si tedy vzala sportovní oblečení.

A zmíněná osoba mě nejen nepoznala, ale navíc se mě lekla, prý mi to vůbec neslušelo. Tak nakonec zjistila, že můj styl jsem já a jinak to nejde. Navíc si myslím, že k mé profesi, kterou je historie, by i jistá noblesa a elegance patřit měly.

Michaela Košťálová

Michaela Košťálová

FOTO: archív historičky

Historik by měl být dle mého názoru skutečná osobnost, ne jen člověk, který pracuje tiše ve své kanceláři. Ač tím práci v kanceláři nijak nezlehčuji. Ale domnívám se, že kdo je nositelem vědění minulosti, měl by umět své poznatky a názory přenést a sdělovat i do přítomnosti. K dosažení toho cíle se hodí nejen často publikovat, přednášet a být v kontaktu s lidmi, ale i mít svůj styl.

Myslím, že když i zpěváci a umělci mohou mít svou image, jako třeba má oblíbená umělkyně Cher (i když to je příklad zrovna až příliš výrazný), tak proč ne historici či obecně vědci, když také jejich výsledky jsou často z podstaty věci tvůrčí, objevné a zajímavé? Sama se cítím napůl jako akademička, napůl jako umělec. Propojuji proto zpravidla přístupy literární, vědecké a umělecké, čímž se odlišuji od řady svých oborových kolegů.

O lidech se učíme odděleně, a pokud o to nemáme hlubší zájem, nedojde nám, že daní lidé žili nejen ve stejné době, ale navíc se i znali.

Svá knižní díla jsem se rozhodla koncipovat jako částečně komentované psychologické profily osobností. Nesnažím se postihnout vše, ale zejména základní myšlenky, které tyto lidi vedly k tomu, co zrovna dělali, čím prosluli. Snažím se odkrývat i neznámé skutečnosti. Chci vyprávět čtivě a srozumitelně, nikoli jen data, fakta, jména...

Na vašem webu stojí, že pro sebe upřednostňujete před označením „historička umění“ starší termín „uměnovědkyně“. V této souvislosti se nemohu nezmínit o vaší přezdívce „Lidová akademička“. Těší vás, nebo se vám naopak příliš nezamlouvá?

Z pohledu jiného historika to může mít negativní konotace, jakýsi punc neodbornosti. Ale já z toho mám radost, protože toto označení přišlo od běžných lidí, mých čtenářů, a oni to myslí jako kompliment.

Zajímá vás propojování souvislostí. To mnohdy ve školní výuce chybí...

Občas nám škola neumožňuje si vše logicky propojit. O lidech se učíme odděleně, a pokud o to nemáme hlubší zájem, nedojde nám, že daní dva lidé třeba žili nejen ve stejné době, ale navíc se i znali.

Jako ilustrativní příklad mohu použít secesního malíře Alfonse Muchu a operní pěvkyni Emu Destinnovou. Když se o nich žák učí v různých předmětech a rok po sobě, tak mu mnohdy ani nedojde, že tito dva se nejen znali, ale dokonce spolu i s oblibou chodili na ryby.

Čili byste byla pro, aby se stejná témata pokud možno probírala souběžně v dějepise, češtině (literatuře), výtvarné výchově (dějinách umění) a případně i v cizím jazyce, pokud by to bylo aspoň trochu možné?

Pokud by to bylo rámcově možné, pak jednoznačně. Lépe provazovat tematické okruhy by přece šlo i v přírodních vědách – matematice, fyzice apod. Nicméně právě v oblastech, jako je dějepis, si myslím, že by to bylo skutečně vhodné. Žákům totiž mnohdy nedochází, že to, co nyní „poprvé“ probírají, už třeba dávno umějí anebo alespoň už slyšeli, avšak jinými slovy.

Důležité je také správné pochopení věcí, což jde hlavně skrze zajímavá sdělení. Když na vás totiž nějaký údaj udělá dojem, jako třeba že Mucha chodil s Destinnovou na ryby, zapamatujete si ho a automaticky vás začne lákat zajímat se o ty lidi více.

Jenže pokud vám jen někdo nadiktuje cosi o secesním malíři a skvělé pěvkyni, jsou to informace sice zásadní, ale charakterem takové, které se samy o sobě ztratí v návalu dalších, a mozek na ně brzy, pokud se tedy nechcete primárně věnovat secesi či opeře, zapomene.

Když se ještě podíváme na mýty u veřejnosti o některých historických skutečnostech, na co často narážíte? Co vám vadí?

Zmínila bych spisovatelku Oldru Sedlmayerovou, o které se traduje, že byla Masarykovou milenkou. Vnímat to jen takto je podle mě silně zjednodušené. Jistý vztah mezi nimi byl, ale založený zejména na vzájemném obdivu, empatii či společných názorech. Nebyla žádnou zlatokopkou a hovořit o ní jako o milence je dost tvrdé. Já sama označuji Oldru vždy za Masarykovu uměleckou múzu.

Chtěla byste pro čtenáře zmínit i nějaké pozapomenuté osobnosti?

Určitě malířku a herečku pražského Národního divadla Mílu Pačovou-Krčmářovou. Měla to těžké, v divadle byla zpočátku málo obsazována a doba na ni s nedůvěrou koukala jako na výstřední ženu. To ale pouze do doby, než se několik lidí rozhodlo nesoudit ji jen podle vzhledu, ale dle charakteru a talentu. Tak se vše obrátilo a Míla Pačová se stala jednou z nejváženějších divadelních hereček své doby.

Herečka Míla Pačová na fotografii ze 30. let minulého století

Herečka Míla Pačová na fotografii z 30. let minulého století

FOTO: ČTK

Povedlo se mi její odkaz tak trochu objevit a troufám si říci, že i docenit, proto se nyní snažím její dílo uvést v co nejširší povědomí. Stejně tak mecenášský odkaz v oblasti výtvarných umění jejího manžela, jistou dobu také ministra školství Jana Krčmáře.