Hlavní obsah
Čapkova hra RUR na jevišti Stavovského divadla, leden 1939 Foto: ČTK

Virus et anima. Sylvie Richterová o koronaviru, robotech a spasitelích

„Pro velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím, pro jaké náramné věci jsme zabili člověka“ – přesně před sto lety vložil Karel Čapek tato slova do úst poslednímu člověku na Zemi.

Čapkova hra RUR na jevišti Stavovského divadla, leden 1939 Foto: ČTK
Virus et anima. Sylvie Richterová o koronaviru, robotech a spasitelích

Stvořil ho pro první vědeckofantastickou dystopii na světě. RUR je geniální hra, která měla planetární úspěch. Sklidila ale i stejně velké neporozumění. Jak vůbec mohlo roku 1920 někoho napadnout poslat na jeviště člověka, který volá „Já žaluju vědu, já žaluju techniku“? Moderní věda a technika se přece právě rozbíhaly k nejúžasnějším objevům. Roboty brali všichni, varování nikdo.

Čapek si své skandálně zpátečnické volání mohl dovolit poté, co ho zasadil do výjimečného rámce: do dramatu o konci lidstva. Protože však v konec lidstva tenkrát nikdo nevěřil, vyčetli mu, že vědě nerozumí a že je konzervativní. Dokonce maloměšťák. Jenže on rozuměl až moc dobře. Hlavně tušil budoucí katastrofy, protože geniálně rozpoznal jejich přítomné příčiny. Sto let stačilo, aby se umělé svaly, ruce i inteligence staly nezbytnými všude ve světě. A aby si lidé zvykli, že nové a nové generace robotů budou pracovat za ně. Aby uvěřili, že pokrok a věda eventuální katastrofy nezpůsobí, nýbrž odvrátí.

Mimo pokrok ovšem zůstala otázka lidské duše. Přitom Čapkovi ležela na srdci nejvíc. Sto let se dělalo vše pro to, aby se z obecného vědomí vytratila. Aby se člověk zbavil všeho toho „zbytečného“, co mladý Rossum, zdatný to manažer, důvtipně vyloučil ze svých praktických stvoření. Pro světový kšeft je třeba bytostí bez duše, bez pudu sebezáchovy, bez smyslu pro krásu, bez otázek po smyslu existence, bez respektu k přírodě. Čapek si v roce 1920 představil roboty jako opak lidí. O rok později Zamjatin posunul Čapkovu vizi směrem k lidem, kteří se díky pokroku pomalu proměnili v roboty – a svůj román nazval My.

Blbá video game

„Je nás moc“ – tuto větu jsem s úlekem vyslechla v různých jazycích a zeměpisných polohách naší krásné Evropy. A zněla i přes oceány a kontinenty. Rozzlobeně jsem si při tom říkala: kdo si myslí, že je „nás“ moc, může jednat dle svého přesvědčení, a místo aby šířil nenávist, ubýt coby obyvatel planety. Nikdo to neudělal, díky bohu a pudu sebezáchovy. V péči o Zemi se však pud sebezáchovy nezachoval, už víme, že planeta před sebou nemá dlouhý život.

Dezinfekce Hradčanského náměstí v Praze, březen 2020

Foto: Jan Handrejch, Právo

A co lidi? Už si ani nemusíme vymýšlet sci-fi, kde lidstvo hyne a mizí. Před pár měsíci jsme se v šoku probudili uprostřed úplně blbé video game, kde se o likvidaci lidstva tvrdě hraje. Rozdíl je v tom, že zevnitř hry je všechno méně přehledné. A že se neví, jak hra skončí ani kdo přesně ji hraje. Nebo už se to ví? Zprostřed hry si každý volí své prameny informací, snažíme se pochopit, které jsou pravé a které fake. Jako figurky ve hře sami nemůžeme nic než to, co je předem stanoveno. Kdo hru vymyslel, připravil a rozjel, nevíme. Nevědět je to nejhorší. Role figurek nám naštěstí ještě pořád tak docela nepřiléhá.

A že jsme lidé, můžeme si při této příležitosti uvědomit, co vše jsme dosud nechtěli vědět. Nebo se nenamáhali. Například: Jak je možné, že se v různých laboratořích v různých zemích vyrábějí vražedné viry? Nemluvili o tom novináři ani poslanci, neprotestovali vědci ani vlády. Ani normální lidi, já a ty. Všichni tu hrůzu berou jako standard. Nikomu nevadí? Je to přece šílenství! K čemu že mají ty viry sloužit? Kdo je financuje, kdo vyrábí? Kdo na nich vydělává? Na co je má? Že by na lidi?

Jaderné arzenály jsou passé jakožto nezpůsobilé ničit jen, co je „nadbytečné“. A co ostatní zbraně? Ničení vyrábíme, ničení prodáváme, o mrtvé se nestaráme? Nedělají to všechny evropské země? (Hádala bych, že Island ne.) Není komplicem každé špatné věci, kdo ví a mlčí? A co takhle blbé herbicidy, jež tráví včely i lidi? Kdo volí za své představitele osoby, které je schvalují? Kolik produktů všeho druhu koluje s naprostou samozřejmostí a zhoubně? Už jen věnovat jim pozornost se většinově nechce.

Sledovala jsem informace týkající se koronaviru v několika jazycích, zhlédla videa, přečetla zprávy lékařů. O tom, jak je nový virus složený (z písmen, jako slova a věty). Jak se množí (parazitně, z cizího). Odkud přichází (vskrytu, s falešnými dokumenty). Není vyloučeno, že mu někdo změnil či připsal jednu sekvenci. Kdo a za jakým účelem? Pak by to byl fake se vším všudy. A každý fake je vypočítaný a cílený.

„Korunáč“ je prominent mezi patogeny, vyhnal ostatní nemoci bezmála na ulici. V Itálii i v dalších zemích lidé umírali a lékaři se svěřovali, že něco takového ještě neviděli. A také umírali. Hypotézy i vědecké názory se točí kolem očkování, radarů 5G, farmaceutického průmyslu zvaného Big Pharma. Léků drahých a nebezpečných, levných a nedoporučených.

Hannah Arendtová ve svých studiích o totalitarismu odhalila, že režimy, které chtějí mít totální kontrolu, systematicky zahrnují lidi protikladnými informacemi, až je odradí. Hitler i Stalin to tak dělali, aby normální člověk nemohl zjistit, co je pravda. Aby pod záplavou informací vzdal marné pokusy vědět. Posléze i myslet, chápat a pátrat. Řízené nevědění se musí týkat životně důležitých věcí, podstatné je, aby se lidé báli. Dnes jsem na základě zpráv ze světa nabyla pocitu, že jsme na cestě k normalizaci přepsaného viru.

Hra o spasiteli

V duchu jsem začala psát cosi jako divadelní hru. Drama či teatrální hypotézu, dystopii. Mohl by to být i film. S Čapkem se při tom v duchu radím. Titul je Spasitel, zvolil ho za nás ruský filosof Solovjov. Za spasitele se v jeho Legendě o Antikristu vydává Antikrist.

Pohřeb Karla Čapka na Vyšehradě

Foto: ČTK

Hra začíná sny, které se mi těsně před explozí epidemie zdály. Odehrávaly se všechny v černošedém prostředí a zdály se nejen mně. V mé sci-fi topii figuruje humanoid tak mocný a bohatý, že by si mohl koupit celé Česko se Slovenskem navrch a zaplatit ležérně, jako když si v neděli dáme zmrzlinu se šlehačkou. Nějací středoevropští Slované ho samozřejmě nezajímají, ani jiní lidé. I on si myslí, že je nás mnoho, ale sebe do toho mnoha nepočítá. Počítá jiné faktory a má své postupy.

Veřejně na své plány upozornil už před lety, protože ďábel může zkoušet všechno, ale musí aspoň jednou veřejně přiznat, co má za lubem. Bude zachraňovat ničením a ničit zachraňováním. Mnozí se k němu přidají. Většina? Včetně těch, které čeká likvidace jako odměna. Málokdo prohlédne perfektní ambivalenci jeho dobročinného počínání, a kdo ji prohlédne, nebude mít kam utéct. Vybere si ty, kteří se Čapkovým robotům a Zamjatinovým číslům budou nejvíc podobat. Je to strašné, nechci domýšlet. „Pro velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím, pro jaké náramné věci jsme zabili člověka,“ šeptá s hrůzou Čapek do našeho světa.

Považuji za nejdůležitější, aby člověk věděl. Seriózně a odpovědně. Aby byla jeho duše „vědomá“. Už není čas věřit ani nevěřit. A není přípustné nevědět. Jsme pokolením, jehož úkolem je vědomí. Každý si ho musí tvořit. I svědomí, které se projevuje radikální odpovědností. Zaspat neomlouvá, namísto pavoučí internetové sítě doporučuji přátele, spolupráci v poznání i společenské sítě záchranné.

Ještě nevím, jak ta sci-fi s falešným spasitelem dopadne. Spasitel tvrdí, že zachraňuje: ale co? Lidi ne. Pokrok a vědu samozřejmě. Svůj pokrok a svou vědu, na které stačí laboratorní množství lidí. Jako každé velké drama je to hra o rozpoznání pravdy. Nepoznat pravdu včas se rovná tragédii, jak se v divadle už od antiky dobře ví. Na tom, jestli rozpoznáme pravdu i různé pravdy, záleží, zda nás nakonec spasitel zkázonosně spasí.

Před rokem jsem napsala fejeton o tom, jak se nám kosmické Velikonoce nepozorovaně oddělily od Velikonoc pozemských. Na tento rozvod vrhl světlo hořící Notre-Dame – a nebylo to radostné. Do letošních Velikonoc se vloudila korona. Zabíjela, izolovala, rozdělovala lidi. „Trnová koruna“ o pašijích vyzývá k pokoře člověka, který se má na Zemi za pána. Za co jsme ji vyměnili? Napodobení Krista, Imitatio Christi, zní neslyšená výzva. Kosmické Velikonoce jsou křesťanské, vracejí do pašijového týdne, končí vzkříšením. Materialistické Velikonoce slaví samy sebe, materialismus vládne a smrt s ním.

Materialismus oddělil, co je etické, od toho, co je pozemské, hmotné. Výhodné, užitečné, prospěšné, úspěšné. Bez ducha i bez duše, bez etiky. Morální hodnoty jsou úplně a naprosto jiné než hodnoty materialistické. Pro materialismus platí osobní nebo skupinové egoistické zájmy nade vše, vždycky, i v rozhodující chvíli.

Sylvie Richterová a Jáchym Topol

Foto: Michal Kamaryt, ČTK

Stačí však jedna odpovědná a poctivá osoba, a lživé věci kolem ní se začnou rozpadat. I síla duše a srdce působí na základě jiných zákonů než věci utilitární. V mé hře před ní utíkají zhoubné myšlenky i ostatní škodná stvoření.

Virová pauza v normálním životě ukázala, nakolik byl normální život nenormální. Konečně se věnovat dětem, zahradě, korespondenci po mamince, procházkám v přírodě. Lásce. Kolik normálních věcí jsme v normálním životě opomíjeli? Jak strašnou sílu musel vyvinout ten korunovaný virus, abychom znovu našli čas pro krásu a pro klid? Do jaké logiky jsme to zapasovaní? Všechno záleží na člověku, povzbuzuje Čapek. Na člověku, kterému jde o duši.

Autorka je spisovatelka, žije střídavě v Praze a v Římě.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků