Hlavní obsah
Jaroslav Róna: Sedící čert (2012), k vidění na autorově retrospektivě Jaroslav Róna 1997-2017 v Domě U Kamenného zvonu do 29. 10. Foto: GHMP

Úvod do praktické sociologie: Kdy věřit průzkumům

Volební průzkumy se v médích často berou příliš doslova, nebo se naopak paušálně haní. Málokdy se v pohybech mezi těmito extrémy dostaneme k diskusi, jak vlastně rozeznat dobrý průzkum od špatného a co v jejich (ne)přesnosti hraje roli.

Jaroslav Róna: Sedící čert (2012), k vidění na autorově retrospektivě Jaroslav Róna 1997-2017 v Domě U Kamenného zvonu do 29. 10. Foto: GHMP
Úvod do praktické sociologie: Kdy věřit průzkumům

Nejvýznamnějším faktorem je tu čas. V Česku si dva měsíce před volbami není jista volenou stranou či účastí většina pravděpodobných voličů. Měsíc před volbami polovina. V posledních dnech se o straně či účasti rozhoduje pořád okolo 30 % voličů. Volební modely zkoumají výsledek hypotetických voleb v době sběru, nemohou rozhodnutí voličů předvídat. Výsledku skutečných voleb se ale s časem přibližují. Dva měsíce před volbami 2013 měly průměrně odchylku až čtyři procentní body na stranu. Měsíc před volbami už dva body. A průzkumy z posledního týdne, které kvůli moratoriu nelze publikovat, se od výsledků lišily jen o jeden a půl procentního bodu na stranu.

Někteří výzkumníci tímto s vysvětlováním končí. Řeknou, že volební model není predikce, a nemá ho cenu srovnávat s výsledky voleb ani zkoumat, co ho může zpřesnit. Já s tím nesouhlasím. Už z role času totiž plynou dvě věci.

Zaprvé, výzkumníci by měli přiznávat a zobrazovat míru nejistoty, s níž pracují. A nejde jen o onu „statistickou odchylku“, která je zanedbatelná ve srovnání se zmíněnou nejistotou voličů. Tu lze zkoumat a znázornit například vyčíslením, kolik by strana dostala hlasů, pokud by ji volili všichni, kdo ji vážně zvažují (volební potenciál), a kolik, pokud by ji volili jen ti přesvědčení (volební jádro).

Výzkum našeho MEDIANu a Kantaru pro ČT na začátku září ukázal, že celkem devět českých stran má volební potenciál minimálně okolo 10 procent a do Sněmovny by se mohli dostat i Zelení (potenciál 7 %). Volební jádra stran jsou ale relativně malá, takže jen čtyři si mohou být úspěchem jisté (ANO, ČSSD, KSČM a ODS).

Zadruhé, když si v čase uděláme křivku přesnosti různých průzkumů, některé leží pod ní (jsou přesnější) a některé nad ní (jsou méně přesné). Neměli bychom tak rezignovat na faktory, které volební modely zpřesňují. Pojďme některé z nich probrat.

U jednotlivých průzkumů se často píše, že jsou reprezentativní. Myslí se tím, že vzorek dotázaných kopíruje strukturu populace. To ale nestačí. Je nutno vědět, z jakých hledisek. Pokud to bude z hlediska barvy vlasů, moc přesný volební model nedostaneme. České výzkumy často deklarují reprezentativitu dle pohlaví, věku, vzdělání respondentů, kraje a velikosti sídla, kde bydlí. Jenže více než třeba pohlaví souvisí s volebním chováním, zda jste nezaměstnaný či podnikatel. Proto je důležité, aby vzorek kopíroval populaci i z hlediska pracovního statusu. Klíčovým faktorem je také kombinace věku a vzdělání. Aby byli například ve starších generacích správně zastoupeni lidé s maturitou a bez ní. Naše zkušenosti od roku 2010 ukazují, že tato druhotná hlediska výzkumy zpřesňují.

Volební preference vůbec nejvíce souvisí s tím, jak respondent volil v minulosti. Není ale výjimkou, že 25 až 30 % lidí v konkrétním průzkumu tvrdí, že v roce 2013 volili ANO, ačkoli to dostalo necelých 19 %. To může vést k nadhodnocení strany. Vzorek by tedy měl být reprezentativní i z hlediska zastoupení lidí dle minulé volby. S minulým volebním chováním je ale problém – zpovídaní si ho nemusí pamatovat či přiznávat. Vychýlení od ideální struktury tak nemusí být dáno jen nepřesným výběrem respondentů. S kolegy jsme proto udělali pokus. Na veřejných datech z vícero voleb jsme vygenerovali množství modelů, které do různé míry zohledňovaly minulé volební chování. Prokázalo se, že výrazně přesnější jsou ty, které to dělají.

Druhým důležitým faktorem je forma otázky. Agentury u nás nejčastěji spoléhají na otázku otevřenou. Respondent v ní musí bez seznamu stran před sebou uvést, koho by volil. Okolo 20 % lidí, kteří se k volbám chystají, řekne, že neví. Když volební model spočítáme bez nich, předpokládáme vlastně, že budou volit stejně jako ti, kteří „ví“. Problém je, že to není příliš oprávněný předpoklad. Data MEDIANu z prvního pololetí 2017 ukazují, že mezi lidmi, kteří spontánně jmenují volenou stranu, by hnutí ANO získalo přes 30 %. Když se však se seznamem stran v ruce doptáte na zvažované partaje těch, co spontánně jednu stranu nevybrali, dostanete se mezi nimi u ANO pod 20 %.

Zařazování preferencí a zvažovaných stran nerozhodnutých respondentů od roku 2010 volební modely MEDIANu výrazně zpřesnilo. V tom roce totiž otevřená otázka a odřezávání nerozhodnutých respondentů poprvé selhaly. Od předešlých voleb se středopravá část politiky rozpadla na ODS, TOP 09 a Věci veřejné a výzkumy podcenily, že 20 procent lidí, kteří řeknou „nevím“, ve skutečnosti často váhá právě mezi těmito stranami. Ty pak ve volbách logicky uspěly více, než se čekalo.

Otevřená otázka a obecně nízká pozornost věnovaná nerozhodnutým respondentům přeje hlavně v mezivolebním období, kdy se lidé o politiku nezajímají, spíše velkým a známým stranám. Ty potom před volbami, když se začnou preference voličů profilovat, zažívají „propad“. V roce 2010 a 2013 to potkalo ČSSD. Dnes to lze v mírnější podobě sledovat u ANO. Avšak ve výzkumech, které přihlížejí k nerozhodnutým respondentům a zkoumají zvažované strany, se ANO pohybuje už dlouho mezi 26–28 %. Až volby samozřejmě ukážou. Pokud ale Babišovo hnutí skončí v podobných číslech, bude na místě otázka, zda vůbec někdy mělo výrazně nad 30 %.

Důležitá je i metodika sběru. Zhruba 40 předvolebních výzkumů z ČR a SR, na nichž jsem se podílel, naznačuje, že vhodnou metodikou je kombinace osobního a telefonického dotazování. Dostane se do nejvíce koutů republiky a zasáhne lidi, kteří nejsou ochotni na nic odpovídat osobně, ovšem šest minut po telefonu jim nevadí, ale i ty, kteří třeba telefon ani nezvednou, avšak osobní rozhovor jim nevadí.

Naopak nejméně přesné byly před volbami 2013 online sběry. Totéž platilo na Slovensku v roce 2016. V posledních krajských volbách výzkum potenciálů pro ČT, který probíhal kombinací osobního a telefonního dotazování, správně určil 12 ze 13 krajských vítězů. Agentury spoléhající na online sběry se trefily jen ve čtyřech, respektive devíti případech. Čtenář by si proto měl dávat pozor, kdo a jak online sběr provádí a jak řeší jeho největší slabiny – pokrytí starších lidí neužívajících internet či rekrutaci respondentů do panelů a potvrzení jejich identity.

Daniel Prokop

Foto: Petr Horník, Právo

Kvalita kontrol je totiž důležitá. A to i u výzkumů prováděných tazateli. Před slovenskými volbami 2016 se agentury do výsledků příliš netrefily. Šla ale vypozorovat zajímavá věc – společnosti, které dělaly výzkum telefonicky či osobně s kontrolou nahrávek, byly výsledkům výrazně blíže. Zisk dnes takřka zapomenuté strany SIEŤ odhadovaly okolo 8 %, zatímco ostatní ukazovaly na 14–17 %. SIEŤ nakonec získala jen 6 %. V MEDIANu jsme přišli na to, že v rozhovorech vyřazených kvůli pokusu o podvod si tazatelé častěji vymýšleli právě SIEŤ coby stranu, o níž se hodně mluvilo.

Proto je správně, že výzkumné sdružení SIMAR či Česká televize kontrolu nahrávek požadují. Na kvalitě bohudík záleží.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků