Hlavní obsah
Grzegorz Piotrowski Foto: archív Grzegorze Piotrowského, Profimedia.cz

Solidaritu vnímáme jako slabost, říká polský sociolog Grzegorz Piotrowski

„Opoziční strany, zdá se, pořád nechápou, co se děje, mají sklon odsuzovat polskou společnost a rozčilovat se, proč jim, když mají pravdu, lidé nenaslouchají. Zapomínají, že by naopak ony měly naslouchat lidem,“ říká Grzegorz Piotrowski (1981), který působí v Evropském centru Solidarity v Gdaňsku a zabývá se mimo jiné současnými sociálními hnutími.

Grzegorz Piotrowski Foto: archív Grzegorze Piotrowského, Profimedia.cz
Solidaritu vnímáme jako slabost, říká polský sociolog Grzegorz Piotrowski

Myslíte, že je dědictví polské Solidarity ještě dnes aktuální, nebo je to jen minulost, která patří do muzea?

Smyslem našeho Evropského centra Solidarity není jen připomínat, co se stalo před takřka čtyřiceti lety, ale také podporovat hodnoty, které tehdy umožnily opozici jednat, hodnoty solidarity s malým s. Proto tu třeba máme jedno patro kanceláří nevládních organizací. A také moji kolegové z výzkumného oddělení se nevěnují jen historii, ale i současným protestům proti konzervativní polské vládě, pořádali jsme festival dokumentárních filmů, mnoho přednášek, diskusí… Myslím si, že dnešní společnosti solidarita chybí a že jí to velmi silně škodí.

Jaké to má příčiny?

Posledních třicet let se lidem neustále opakovalo, že za všechno vděčí jen sami sobě, že když dosáhnou úspěchu, je to jen a jen jejich úspěch. I děti ve školách se učí soupeřit, nikoli spolupracovat. Také další podoby solidarity ve společnosti slábnou. Není to jen o tom, že se seškrtává přerozdělování organizované státem. Podívejte se do rodin, kde spolu silněji drží jen jejich čím dál menší jádra.

Protest proti polské justiční reformě, prosinec 2017

Foto: ZUMA/Omar Marques, ČTK

Solidarita se dnes často vnímá jako slabost. Příznačné je, že polské slovo społecznik, které může znamenat aktivistu nebo prostě někoho, kdo dělá věci pro druhé, se mezi dnešními školáky používá jako nadávka. Každý by se měl přece starat o svoje věci – ten, kdo se stará o druhé, je naivní idiot. Máme vzdělávací program pro děti od školek po střední školy, ukazujeme jim, že solidarita má smysl a spolupráce pomáhá. Ale také, že přerozdělování není jen to, že stát vybírá daně, ale že ty peníze z daní jdou na školství či zdravotnictví. Když jsem se s těmi dětmi bavil, jejich postoje a názory mě naprosto šokovaly. Vlastně i díky tomu mi došlo, odkud se bere podpora pro dnešní populisty.

David Ost má tezi, že vinu na porážce Solidarity s velkým i malým s mají i někteří solidaritní vůdci, kteří spojili liberální hodnoty s elitářstvím…

S tou diagnózou do značné míry souhlasím, vlastně si myslím, že to je něco, s čím se setkáváme dodnes, ačkoli Ost svou knihu vydal už v roce 2005 a věnuje se v ní devadesátým letům. Stačí se podívat na polské politické diskuse. Opoziční strany, zdá se, pořád nechápou, co se děje, mají sklon odsuzovat polskou společnost a rozčilovat se, proč jim, když mají pravdu, lidé nenaslouchají. Zapomínají, že by naopak ony měly naslouchat lidem.

Polský posun k neoliberalismu byl výsledkem vývoje po roce 1985 a 1986. Předáci Solidarity se tehdy posunuli na pravici, aby se vzápětí, po pádu komunismu, stali jednou z částí nové elity. Tou druhou pak byli někteří ze starých komunistických aparátčíků, kteří si rovněž osvojili tržní rétoriku coby jazyk nových časů. Přitom když se podíváme na původní program Solidarity z roku 1981, byl velmi socialistický, dokonce bychom mohli říct, že v některých pasážích až anarchosyndikalistický. Továrny měly být kontrolovány dělnickými radami, stát měl vlastnit a přerozdělovat byty… Až později, v druhé polovině osmdesátých let, získaly na síle neoliberální přístupy. A v roce 1990 už chtěl kapitalismus skoro každý. Mohla za to tehdy i populární kultura, protože už v letech 1986 a 1987 se kupovaly západní seriály a lidé v televizi viděli to ohromné množství konzumního zboží, které jim bylo nedostupné.

Když pak v letech 2008 až 2010 začala bujet krajní pravice, používala komunismus jako hlavní mobilizační rámec. Jakýsi kulturní antikomunismus se stával dvacet let po pádu komunistického režimu paradoxně stále efektivnějším. Přitom se jim podařilo rozšířit pojem komunismus tak, aby zahrnoval v podstatě kohokoli, kdo není pravicový „konzervativní liberál“, samozřejmě včetně sociálních demokratů. A dnes už leckdy stačí, abyste propagoval jízdu na kole nebo byl vegetarián – a jste u nás za extrémního levičáka a skoro komunistu…

Není to paradox, že se současná vláda hlásí k dědictví Solidarity, a zároveň napadá sociální hnutí a nevládní organizace?

Ano. Protestů ale stále přibývá. Jen jsou většinou izolované. Když protestují umělci, je to jen protest umělců, když protestují lékaři, je to zase protest lékařů. Ty skupiny se navzájem nezajímají o své problémy, nesympatizují spolu. Vláda je tak může snadno poštvávat proti sobě. K solidární stávce, k tomu, že by někdo zastavil práci kvůli situaci někoho jiného, došlo v Polsku naposledy v roce 1994.

To samozřejmě souvisí s proměnou dělnické třídy. Dnes už rozhodně nemáme dělnickou třídu, která by sama sobě rozuměla jako dělnické třídě, nebo pokud ji máme, je malá a bezvýznamná. Řada lidí pracuje ve službách, strašné množství lidí je prekarizovaných. Těžko pak mohou být třeba hrdí na svou společenskou pozici, když je jako tekutý písek pod jejich nohama, ne jako loděnice nebo něco jiného stabilního. A to samozřejmě přináší problémy, zejména pro solidární akce napříč odvětvími. V našem regionu se krize solidarity a strach pochopitelně projevují také ve vztahu k migrantům. A představa, že tuto situaci zvrátíme, se jeví skoro jako utopie.

Vidíte nějaké zdroje pro návrat solidarity?

Tu a tam ano. Někdy k tomu přispějí změny zákonů, před pár lety došlo například k tomu, že úřady na úrovni měst či obvodů získaly víc peněz i kompetencí, mohly rozhodovat o více věcech. To přispělo k rozvoji lokálních hnutí, která se věnovala jednotlivým tématům místní politiky: dopravě nebo privatizaci obecních bytů. Navíc tu jsou participativní rozpočty – dnes se skoro v každém větším polském městě rozhoduje lidovým hlasováním až o dvou procentech prostředků z městského rozpočtu. To lidi vtahuje. Je pravda, že v posledních pár letech počet takto hlasujících klesá, ale to zase souvisí s restriktivním hlasovacím systémem, který se tam uplatňuje.

Nedávno jste vydal knihu o alterglobalismu – o hnutích v Polsku, Česku a Maďarsku, která se snažila nabídnout alternativu ke globálnímu kapitalismu. Překvapilo vás něco při vašem výzkumu?

Třeba to, jak se v těchto zemích proměnilo samotné pojetí alterglobalismu. Na konci devadesátých let v nich ještě značně rezonovaly přístupy přejaté ze západní Evropy a USA, ale tahle vlna brzy opadla. Alterglobalismus tu nedokázal zakořenit. Jeho ústup byl globálním jevem, ale střední Evropa byla v tomhle napřed.

Překvapilo mě také, jak moc se od sebe lišila situace v oněch třech zemích. Přitom měly podobný výchozí bod a podobný vývoj – a také velmi podobný stranický a volební systém. Šlo především o složení těch hnutí. Například v Maďarsku do něj bylo zapojeno mnoho členů tamních zelených, jejichž politické postoje byly zpravidla dost odlišné od postojů těch, kteří alterglobalismus táhli v Polsku a Česku. Chápali věci mnohem šířeji a organizovali se víc zdola než polské a české nevládní organizace, které byly víc orientované na konkrétní témata a projekty.

Demonstrace Solidarity v polském Gdaňsku, červen 1987

Foto: Profimedia.cz

Bylo rovněž zajímavé, že aktivisté z jednotlivých středoevropských zemí spolu příliš nespolupracovali, nevnímali nějakou větší jednotu, sdílenou zkušenost, a pros tě se orientovali na Západ – měli mnohem víc kontaktů s Němci, Francouzi či Španěly.

Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že se v tom aktivisté nijak nelišili od společností, v nichž působili, že to bylo dáno celkovou postsocialistickou atmosférou: čekali na někoho ze Západu, kdo jim vysvětlí, jak se věci dělají správně, a kdo s nimi bude sdílet své zdroje. Až později přišlo uvědomění, že některé problémy jsou lokální, týkají se míry rozvoje regionu a je třeba hledat nějaký místní způsob, jak na ně reagovat. To se pak přelilo do řady témat: bydlení, sporů na pracovišti i odporu ke krajní pravici, která se mezitím stala přijatelnou politickou alternativou pro velkou část společnosti.

Dle některých autorů bylo alterglobalizační hnutí původně ofenzivní, ale 11. září 2001 vše změnilo a hnutí se dostalo do defenzivy. Už ne jiný svět je možný, ale spíš žádnou krev za ropu: od radikálních hesel k umírněným požadavkům ukončit válku či mučení zajatců. Dnes je hnutí ve střední Evropě a v USA v ještě větší defenzivě: jeho členové potkávají své bývalé protivníky, liberály, na demonstracích proti novým autoritářům. Je to úpadek, nebo příležitost?

Především je to změna kontextu. Po roce 1989 tu bylo hodně optimismu, zejména, ale nejen ve východní části Evropy. Dnes jsou lidé mnohem většími pesimisty, mají velmi černé představy o budoucnosti. Na Západě i na Východě roste síla xenofobních postojů a xenofobních stran v parlamentech. Radikalizuje se i jazyk, je mnohem agresivnější, než býval. Zejména v Maďarsku a v Polsku vládnou otevřeně antiliberální strany. A tak je logické, že se na stejných demonstracích potkávají dřívější oponenti…

Nedávno jste zkoumal také polské anarchisty a jejich aktivity na podporu zaměstnanců, kterým zaměstnavatel nezaplatil mzdu, nebo nájemníků vyhazovaných z bytů. Myslíte, že je i tohle způsob, jak obnovit ve společnosti solidaritu, nebo jde o příliš malý proud, i ve srovnání s podobnými aktivitami třeba v Řecku?

Tyto skupiny jsou často vlivnější, než by odpovídalo jejich velikosti a množství. Úspěšná kampaň může nejen pomoci konkrétním lidem, ale také přispět ke změně atmosféry ve společnosti a ovlivnit ostatní. A věci se opravdu posouvají: třeba to, že se v Polsku lidé přímo podílejí na rozhodování o části lokálního rozpočtu, jak jsem o tom už mluvil, bylo něco, co na začátku devadesátých let chtěli jen anarchisté – a dnes je to úplně normální. Oni tedy anarchisté říkají, že je to něco jiného, než co oni tehdy prosazovali, že jde v podstatě o drobky a okrajové věci, ale pořád je to posun.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků