Hlavní obsah

Sloupek Štefana Švece: Už jsme Západ

Právo, Štefan Švec, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Stačilo starší ruské BUM z muničáku ve Vrběticích a národ přestal řešit Slavii v Glasgowě. Pozornost davu je nenasytné zvířátko a vrhá se bezhlavě za čerstvou stravou.

Foto: Ian Macnicol, Reuters

Ze zápasu Slavie Praha v Glasgowě

Článek

Podle mohutnosti ohlasu na sociálních sítích byly obě kauzy podobně důležité. To je ale klam. Glasgow je mnohem závažnější. Proč? Protože jsme se začali hádat s Brity.

Po odhalení ruské stopy v kauze Vrbětice, vyhoštění ruských diplomatů a slibech vlády, že Rosatom nepustí do tendru na Dukovany, se v komentářích hodně řešilo naše geopolitické směřování. To, že se konečně zase přikloníme k Západu a přestává nám hrozit návrat do ruské sféry vlivu.

Vychází nový Salon: Rok s covidem podle Jiřího Přibáně a humanistická sci-fi Teda Chianga

SALON

O našem civilizačním směřování je ale rozhodnuto dávno. Důkaz přišel právě s kauzou Kúdela–Kamara po krvavém fotbalu ve Skotsku. Češi, Moravané a Slezané totiž vylezli ze svých ulit a jali se debatovat se světem. Anglicky. Takhle hromadně možná poprvé. Bylo v té konverzaci hodně vzteku. Hysterické výlevy z Británie jsme nepovažovali za protirasistické, ale pokrytecké. Na povinné klekání máme z dějinných důvodů alergii. To v Británii samozřejmě nikoho nezajímalo a dostali jsme natvrdo schroupat předsudky o rasistických buranských lhářích z Východu. Spousta vyholených brambor od nás navíc bohužel opravdu začala házet opicemi (nejen) po Kamarovi. Dementi se z žádné debaty vyluxovat nedají a druhá strana je pak náležitě využije.

To je ale jedno. Vyzkoušeli jsme si, že mluvit na mezinárodním fóru můžeme. A musíme. Ještě spoustu let budeme dostávat nálepky buranů, ale čím více se budeme zapojovat do konverzace a hájit své zájmy, tím více nás bude okolí vnímat. A tím lépe si vyzkoušíme, že nemusíme jen nábožně přebírat pravdy z vyspělé ciziny, ale že je máme povinnost ovlivňovat. Prosazovat v nich svou zkušenost a spoluutvářet je. Když nám při tom rasistické brambory přestanou dávat vlastňáky, tak to bude snazší.

Foto: Milan Malíček, Právo

Štefan Švec (1978) je publicista a kritik.

Samozřejmě že kauza dvou přeplacených čutálistů u nás rozehrála rejstřík blbosti i jinak. Politici si na ní ohřívali bramboračku, hejslované hejslovali a šikovali národ za červenobílou vlajkou. Klaněči pokroku naopak lomili pacičkami, jak se stydí za české strejdy, kteří chtějí poučovat civilizovaný svět, ale měli by mlčet, protože nic jiného se pro tuhle ubohou zemi nehodí.

To je ale jedno. Vylezli jsme ven a bavili se s těmi, ke kterým se cítíme patřit. A abych se vrátil k chudákům Rusům: ztratili nás. Konverzaci s nimi nevedeme, rusky umí v mladší půlce populace málokdo, a když u nás udělají lumpárnu, nikdo si to s nimi vysvětlovat nepotřebuje. Myslíme si o nich své. Musí to pro ně být dost výbuch.

Reklama

Související články

Sloupek Štefana Švece: Babylonský algoritmus

V polovině šedesátých let vyrobil Joseph Weizenbaum konverzační počítač ELIZA, který si uměl přes klávesnici povídat s lidmi. Ne ještě tak, aby lidé nepoznali,...

Sloupek Štefana Švece: Roomka

Nepotkal jsem zatím člověka, co by si tohle slovo oblíbil. „V životě bych to nepustil přes pysky,“ slyšel jsem zato. A taky: „Lidi, co říkají růmka, by měli...

Sloupek Štefana Švece: Jurij a Neil

Škoda, že se nikdy nepotkali. Když Neil Armstrong v červenci 1969 přistával na Měsíci, byl Jurij Gagarin už více než rok pohřbený u Kremelské zdi. Byla by...

Výběr článků

Načítám