Hlavní obsah

Sloupek Štefana Švece: Babylonský algoritmus

Právo, Štefan Švec, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V polovině šedesátých let vyrobil Joseph Weizenbaum konverzační počítač ELIZA, který si uměl přes klávesnici povídat s lidmi. Ne ještě tak, aby lidé nepoznali, že mluví se strojem – Turingovým testem nerozeznatelnosti od člověka ELIZA neprošla. Leckomu to ale nevadilo. Weizenbaum vyprávěl, že i jeho vlastní sekretářka ho prosila, aby ji nechal s ELIZOU samotnou a ona si s ní mohla psát o osobních věcech.

Foto: Milan Malíček, Právo

Štefan Švec (1978) je publicista a kritik.

Článek

Když jsem byl malý roztomilý češtinář, hádal jsem se s kamarády na fildě, že stroje nikdy nebudou dobře překládat. Jazyk je živý a stroje ne. Mašina nikdy nemůže nahradit lidskou bytost. Člověk, to zní hrdě.

Od té doby se Google Translator naučil překládat slušně. Pro základní porozumění novinám úplně stačí. A není sám. Hlasy v mobilech chápou naše příkazy, roboti malují, automaty tvoří předpovědi počasí a počítače – jak jsme viděli v posledním tištěném Salonu – píšou i povídky.

Stejně jako u sekretářky profesora Weizenbauma přitom nemusí vadit, že výsledek není dokonalý. Spousta našich komunikačních potřeb je šablonových, uspokojuje nás v nich opakování a rozvíjení vzorců. Jsem si jistý, že stroje budou zanedlouho dokonale schopné vyrábět reportáže z fotbalu a romány červené knihovny.

Co všechno ale zvládnou dál? Ukládat děti před spaním? Vést psychoanalytickou terapii? Psát – nedejbože! – sloupky stejně povedené jako já?

A co když ano?

Triumfální dráha umělé inteligence testuje, co je člověk. Postupně díky ní zjistíme, co všechno je v nás strojové, formalizovatelné a programovatelné. Možná toho bude víc, než bychom řekli.

A pak, budeme-li mít štěstí, odkryjeme opak. Jádro lidství. Tu nepředvídatelnou, tvůrčí, rebelantskou část, která občas vymyslí ohromující drzý nesmysl a změní jím svět. Vždycky jsem měl podezření, že Bůh se schovává v chybách, které vybočují z mřížek.

I my jsme možná jen stroje, říká matematický lingvista Ondřej Bojar

SALON

Co když však nic takového nenajdeme? Co když kvantový mozek zjistí, že chyby jsou jen součástí vyššího řádu? Že je zvládne nasimulovat výkonnější procesor? Otázka, před kterou dnes kybernetika stojí, zní: Dá se z veškerého vědění lidstva a jeho destilovaných postupových algoritmů stvořit jeden kompletní člověk? Dosáhneme bodu, kterému říkáme singularita, a bude pak sebetvořivá inteligence směřovat k něčemu nadlidskému? Bude psát romány, které by Milan Kundera dohromady nedal?

Počítače rychlejší a přesnější než člověk máme dávno. S nástroji v něčem lepšími, než jsme sami, umíme zacházet od vynálezu kyje. Stvořit sama sebe a ještě něco víc je ale vloupání do Boží dílny. Tak jako u stavby babylonské věže tím stoupáme na roveň nebi. Povede se to? Uvidíme. Ale víte, jak ta stará báje končí…

Reklama

Související témata:

Související články

Dita Malečková: Chvála chaosu

Chaos je tradiční protiklad řádu: oblast nerozlišitelnosti, neartikulovatelného zmatku a nepředvídatelných vpádů. Původní řecké slovo evokovalo rozevřený...

Výběr článků

Načítám