Hlavní obsah

Revoluce, která se nekonala. Karel Černý o vzestupu a pádu Černých panterů

Právo, Karel Černý, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Zakladatel Černých panterů, militantní a zároveň na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nejvlivnější americké černošské organizace, Bobby Seale (narozený v roce 1936) byl stejně jako jeho generační souputníci silně ovlivněný hnutím za občanská práva v čele s Martinem Lutherem Kingem i daleko radikálnějším Malcolmem X.

Foto: ČTK/AP

Zakladatelé Černých panterů Bobby Seale (vlevo) a Huey Newton

Článek

Když se Seale dozvěděl o Malcolmově zavraždění (1965), vzal šest rozpůlených cihel a začal je házet na projíždějící auta s bělochy. Podobně zlomová pro něj byla i vražda Kinga (1968), který v Memphisu organizoval nenásilnou stávku popelářů. Seale tehdy prohlásil: „Náš bratr Martin Luther King vyčerpal všechny nenásilné prostředky.“ Zbývala prý už jen sebeobrana se zbraněmi v rukou, pouze tak šlo zlepšit postavení černochů.

Také druhý ze zakladatelů Panterů Huey Newton (1942–1989) byl zklamaný z výsledků hnutí za občanská práva, které se snažilo řešit problémy Afroameričanů na Jihu, ale nemělo co nabídnout těm, kteří živořili v černošských ghettech na Severu a Západě.

Newton a Seale se potkali a dál radikalizovali na veřejné vysoké škole Merritt College v kalifornském Oaklandu. Reprezentovali druhou generaci černošských migrantů, jejichž rodiče se v rámci tzv. velké migrace odebrali s vidinou lepšího života z venkovských oblastí Jihu do průmyslových center USA. S dalšími aktivisty navíc Newtona pojilo dětství prožité v bídě, učenost a jemnost vzdělaného intelektuála kombinovaná s drsnými instinkty ulice a to, že mu přes zjevné nadání bílý učitel na střední škole řekl, aby na vysokoškolské studium pro rasový původ zapomněl.

Foto: Anthony Camerano, ČTK/AP

Martin Luther King v roce 1968

Pobočku Černých panterů v Los Angeles naopak v roce 1968 založil Alprentice „Bunchy“ Carter (1942–1969), bývalý boxer a člen gangu Slauson. Zpolitizoval se ve vězení skrze kontakty s prvními uvězněnými Pantery a členy černošské organizace Národ islámu, ideje Malcolma X a četbu revoluční literatury. Po propuštění přivedl k Panterům celý gang s dávno ujasněným názorem na bělošskou policii: „S prasaty se musíme vypořádat, pokud si chceme říkat muži.“

Proti policejní brutalitě

Pobočku v Chicagu spoluzaložil pro změnu sečtělý student Fred Hampton (1948–1969), který sám sebe chápal jako Robina Hooda – ukradl například zmrzlinářské auto a zmrzlinu rozdal v chudinské čtvrti, soudní proces následně proměnil ve vzdělávací show propagující revoluci: „Nikoli vláda, ale Panteři jednají v zájmu lidu. Proti rasismu nebudeme bojovat rasismem, ale solidaritou. Proti kapitalismu nebudeme bojovat černošským kapitalismem, ale socialismem.“

Hampton byl záhy poté zastřelen dvěma ranami vypálenými z bezprostřední blízkosti do temene při policejní razii organizované FBI v jeho bytě, kde spal pod vlivem silných barbiturátů vedle těhotné snoubenky. Během dvou let se jednalo o dvacátého sedmého Pantera zastřeleného policií. Panteři samozřejmě „politickou vraždu“ přetavili v náborovou kampaň, když do rozstříleného bytu pořádali exkurze navštěvované novináři, ženami v domácnosti a důchodci z okolí.

Také Hamptonův pohřeb se stal manifestací celonárodního významu, demonstrací jednoty černochů od gangsterů po křesťanské aktivisty. Ti všichni se cítili ohrožení bělošskou policií a chápali, že co se dnes beztrestně děje Panterům, může se zítra stát i jim. Hlavní řeč nad rakví pronesl reverend Ralph Abernathy, přítel Martina Luthera Kinga ze Southern Christian Leadership Conference (SCLC): „Pokud Spojené státy zničí Černé pantery, nebude trvat dlouho a zlikvidují i SCLC, Národní městskou ligu a jakoukoli další organizaci snažící se dát věci do pořádku.“

Všichni nemuseli souhlasit s revolučním marxismem Panterů, ale sdíleli odpor k rasově zabarvené policejní brutalitě, požadovali nestranné vyšetření případu, volali po reformě bezpečnostních sborů a jejich komunitní kontrole.

Tyto požadavky v afroamerické komunitě rezonovaly i proto, že brutalita namířená proti Panterům zapadala do všeobecné zkušenosti (nejen) s chicagským policejním rasismem: v letech 1969–1970 tam totiž policisté zastřelili 59 černochů a 19 bělochů, přestože černochů bylo v populaci dvakrát méně.

Foto: Eddie Adams, ČTK/AP

Malcolm X

Dá se dokonce říct, že Panteři samotní vznikli a sílili v bezprostřední reakci na brutalitu a rasismus bělošské policie v černošských čtvrtích. Oba zakladatelé Newton a Seale afroamerickým komunitám imponovali, když s viditelně nošenými zbraněmi a se sbírkou zákonů na zadním sedadle auta začali dohlížet na bělošské policejní hlídky. Činili tak sebevědomě, leč přísně v mezích zákona, zejména poté, co policie v chudinském kalifornském North Richmondu plném krachujících doků zastřelila černocha Denzila Dowella (1967).

Tamní Afroameričané byli nespokojení již dlouho předtím. Kvůli poválečné deindustrializaci přicházeli o práci, vinou blízké rafinérie zase dýchali znečištěný vzduch. Příběh nejnovějšího případu policejního rasismu jim navíc zněl povědomě – včetně absence vyšetřování a mlčení bělošské politické samosprávy ignorující petici i demonstrace frustrovaných černochů.

Dowell pomalu vykrvácel následkem mnoha výstřelů do zad, když se podle svědků policii vzdával s rukama nad hlavou. Sanitku policisté nezavolali. Později se navíc v rozporu s jejich tvrzením prokázalo, že obchod, který měl Dowell vykrást, nenesl známky vloupání, přičemž pro chronické problémy s dolními končetinami Dowell před policií ani nemohl utíkat.

Jeho sousedé si uvědomili, že pokud mohla policie beztrestně a pro nic za nic zabít mladého Dowella, příště to může být kdokoli z nich. Vystrašená komunita proto volala po někom, kdo ji ochrání. A rozhodně působící Panteři budili dojem, že vědí, jak na to.

Podle dobových novin Black Panther již černoši neměli čekat ochranu ze strany bělošské vlády, jež je součástí utlačivého kapitalistického systému. Stejně naivní mělo být požadovat lepší zacházení ze strany bělošské policie. Ta totiž v černošských komunitách obyvatele nechránila, představovala pro ně naopak hrozbu a jejím cílem bylo pouze to, aby se zločin nepřelil z ghett na bílá středostavovská předměstí. Panteři policii líčili jako okupační armádu a ve snaze ji dále delegitimizovat o policistech hovořili jako o gestapácích či prasatech. Panteři v duchu černošského nacionalismu požadovali, aby Afroameričané vzali osud do vlastních rukou. Bezpečí si měli zajistit sami tím, že se ozbrojí a zorganizují.

Rekrutování prvních členů probíhalo právě při monitorování bělošské policie, které hraničilo s provokováním, přitahovalo davy a končívalo zesměšňováním mužů zákona. Těm Panteři teatrálně předčítali ze zákoníků, mávali legálně drženými zbraněmi a vyhrožovali, že se budou při snaze o jejich odebrání nebo o neodůvodněné zatčení v duchu ústavy bránit. Popularitu i militantnost Panterů pak vedle odporu k policejnímu násilí posílil i odpor k válce ve Vietnamu (1964 až 1975). Obojí Panteři viděli jako důsledek bělošského rasismu.

Hlubší příčiny nepokojů

Afroamerický seržant Elmer „Geronimo“ Pratt (1947–2011), hvězda středoškolského týmu amerického fotbalu, si již během první rotace ve Vietnamu vysloužil řadu nejvyšších vojenských vyznamenání, když například zachránil pět spolubojovníků z hořícího vrtulníku. Namísto plánované druhé rotace byl ale se svou jednotkou nasazen na potlačování černošského povstání v Detroitu (1967), jehož roznětkou bylo zatýkání v černošském baru, kde dva vojáci oslavovali návrat právě z Vietnamu.

Foto: ČTK/AP

Elmer „Geronimo“ Pratt

Rozkaz policii, Národní gardě a armádě zněl střílet na vše, co se hýbe a je černé, aby se afroamerické komunity dostaly opět pod kontrolu. Odvetou bylo nejen rabování, ale i politicky motivované útoky na představitele bělošských autorit a opětování střelby ze strany černošských odstřelovačů. Výsledek: 43 mrtvých (z toho 33 černochů), 7200 zatčených a stovky poničených budov. Detroit News referovaly, že nejvíce postižené čtvrti připomínají Berlín z května 1945.

Detroit navíc nebyl výjimkou. Tzv. dlouhé horké léto roku 1967 s sebou přineslo 159 rebelií v ghettech po celé zemi. Podobná vlna nepokojů, kterou musela opět potlačovat armáda a vyžádala si 46 mrtvých a 21 tisíc zatčených, propukla ve 120 městech v dubnu 1968 v reakci na vraždu Martina Luthera Kinga.

Roznětkou bývala zhusta brutalita bělošské policie, příčiny však byly daleko hlubší. Jak konstatovala prezidentem Johnsonem zřízená Kernerova komise (1968), afroamerické rebelie napájela frustrace z nedostatku ekonomických příležitostí. Za hlavní problém byl označen strukturální bělošský rasismus projevující se na všech úrovních společnosti. Komise, jejíž zpráva se stala bestsellerem, konstatovala, že federální i místní vlády selhávají, když v černošských ghettech nedokážou zajistit odpovídající bydlení, školství a sociální služby. Jinými slovy: bílá Amerika byla obviněna ze spoluodpovědnosti za vlnu městských povstání a propad země na okraj občanské války.

Foto: Profimedia.cz

Nepokoje v Detroitu, 1967

Kingova vražda a potlačování vzpour v černošských čtvrtích s pomocí armády znamenaly zlom v pohledu seržanta Pratta na válku ve Vietnamu, ale i na postavení černochů v USA: „Vzali nám naši hrdost vojáků. Jeden měsíc riskujeme životy pro naši zemi, a druhý po nás chtějí, abychom stříleli na vlastní lidi. Ten rozkaz bych nemohl uposlechnout.“ Pratt se následně přidal k Panterům v Los Angeles.

Panterům vadila impotence spontánních městských nepokojů. Mezi jejich hlavní oběti totiž nakonec patřili znovu černoši. Panteři chtěli frustrované masy zorganizovat, vyzbrojit, vycvičit a jako revoluční avantgarda se postavit do čela. Potřebovali proto lidi jako Pratt, kteří se zklamaně vraceli z Vietnamu a nedokázali se ztotožnit se zemí, za niž bojovali.

K Panterům se postupně přidávali studenti, sociální pracovníci, váleční veteráni, gangsteři s vězeňskou zkušeností, odpírači odvodů do armády, náhodní svědci policejní brutality i učitelé. Často také komunitní vůdci a aktivisté z konkurenčních černošských organizací, obvykle zklamaní z výsledků hnutí za občanská práva. Později do svých řad Panteři přitáhli rovněž příslušníky dalších menšin (například Asiaty v Seattlu), a mezi jejich podporovatele patřili dokonce i četní bílí mecenáši, novináři a levicoví protiváleční aktivisté.

Všichni ti k Panterům vzhlíželi, protože Panteři do praxe nejdůrazněji uvedli generační revoluční motto: Black Power! V první fázi svým konfrontačním přístupem k převážně bělošské policii rekrutovali spíše mladé muže, poté, kdy organizovali přitažlivé svépomocné sociální programy v chudinských čtvrtích (především Free Breakfast for School Children Program), začaly převažovat ženy. Obecně ale Panteři nabírali hlavně příslušníky nižších tříd. Také své kanceláře otevírali zásadně v nejchudších čtvrtích.

Na svém vrcholu v roce 1970 měli Panteři aktivní pobočky v 68 městech, jejich noviny Black Panther vycházely v nákladu 150 tisíc výtisků, uskutečňovali desítky veřejných přednášek na univerzitách, referovala o nich celostátní média (například New York Times o nich v tom roce napsaly 1217 článků) a s ročním rozpočtem 1,2 milionu dolarů provozovali populární komunitní programy pro chudé. Pantery proto „velmi respektovala“ čtvrtina Afroameričanů (a dokonce 43 % Afroameričanů mladších 21 let) a vláda se obávala, že se zde skutečně formuje zárodek revolučního hnutí.

Foto: Profimedia.cz

Nepokoje v Detroitu, 1967

Panteři navíc pokračovali v tradici internacionalismu ustavené W. E. B. Du Boisem a Malcolmem X, když problematiku amerického rasismu prosazovali na jednání OSN, v Alžírsku získali status nezávislého národa a otevřeli tam ambasádu nebo se v éře vypjaté studené války stýkali s nejvyššími představiteli komunistických zemí, především Číny a Kuby, která Panterům poskytovala politický azyl. I proto společná zpráva amerických tajných služeb v roce 1970 zopakovala prezidentovu tezi, že jde o „nejaktivnější a nejnebezpečnější hnutí ze všech černošských nacionalistů“.

Rozpad hnutí

Revoluce se však nakonec nekonala. Hnutí se během sedmdesátých let postupně rozpadalo a v roce 1982 zaniklo kvůli narůstajícím vnitřním rozporům a ztrátě sympatií ze strany afroamerických komunit a spojenců z levicových bělošských organizací i zahraniční podpory. Bez široké koalice podporovatelů nedokázalo čelit nepolevujícím represím bezpečnostních složek – a především přitažlivosti afirmativní akce, kdy nejprve federální vláda (1969) a poté i vlády jednotlivých států USA Afroameričanům nabídly kvóty na pracovní místa či studium na vysoké škole. Výrazně se také zlepšila politická participace černochů – sociálnědemokratické křídlo Panterů se tak rozhodlo zlepšovat úděl Afroameričanů skrze lokální politiku a revoluci odložilo na neurčito. Revoluční militanti z Černošské osvobozenecké armády (Black Liberation Army) oproti tomu odešli do ilegality či exilu, byli pozatýkáni nebo zemřeli při střetech s policií, když se marně snažili rozpoutat ozbrojené povstání.

Zároveň bylo stále obtížnější rozlišit politicky motivované násilí od kriminality gangů obchodujících s drogami. Což definitivně zkalilo obraz Panterů, temně vykreslovaných již i liberálními novináři a historiky.

Autor je sociolog působící na Fakultě humanitních studií UK.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám